Pověsti o památkách města Olomouce a z Olomouckého kraje - Strašidlo z Jakubského mlýna
Obsah
- zkrácená verze pověsti
- celý text pověsti (zdroj viz literatura)
- co je na pověsti (ne)pravdivého?
Zkrácená verze pověsti Strašidlo z Jakubského mlýna
V polovině 18.století hospodařil v Jakubském mlýně pod hradbami Olomouce mlynář Vít Vypínal, a také mlynářův šafář Martin se svou ženou Lenkou.Na Silvestra Lenka náhle zemřela. Zarmoucený Martin ji uložil do komory, ale již večer ve společnosti kamarádů na ni zapomněl. V největším veselí Lenka náhle obživla a přišla zpět za Martinem, od něhož se společnost hrůzou rozutekla.
Mlýnu se začali všichni vyhýbat, i když Lenka byla zpět. Změnila se totiž. Změnil se proto i její muž, stala se z nich podivínská rodina.
Za devět let na Silvestra Lenka zemřela, devět dní nato i Martin. Opuštěný domek byl zbořen, na tom místě prý i potom strašila mrtvá Lenka.
Celý text pověsti Strašidlo z Jakubského mlýna
Zdroj viz literatura.
V polovině 18. století hospodařil v Jakubském mlýně pod hradbami města Olomouce mlynář Vít Vypínal. V jednom z mlýnských hospodářských stavení žil mlynářův šafář Martin. Měl hezkou mladou ženu Lenku, hodnou a pracovitou. Jejich obydlí bylo čisté a upravené, stejně jako malá zahrádka a dvorek pod okny. Lenka dobře vařila a byla šetrná a také Martin nebyl útrata. A tak si žili štastně a spokojeně, ukládajíce ušetřené penízky do malované truhlice. Nic nerušilo jejich vzájemnou pohodu, nic jim nechybělo. Až jednou.
Byl poslední den v roce, bylo Silvestra. Ráno nalezl Martin svou manželku v posteli mrtvou. Marně s ní třásl a nejsladšími slovy ji volal k životu: Jak jen tak náhle se mohla se světem rozžehnat, bez slovíčka rozloučení? Večer ještě tak čilá, sám hovor a smích, vyzvídající, co chutného by si mužíček přál pro poslední den v roce. S pláčem uvědomil Martin mlynáře i čeleď o náhlé Lenčině smrti a poprosil je, aby mu pomohli mrtvou přistrojit do rakve, že sám musí zařídit pohřeb. Přišly sousedky, politovaly, nebožku umyly a oblékly do rubáše a těšily zarmouceného šafáře. Bylo jim však divné, že nebožčino tělo nebylo vůbec ztuhlé, ale naopak poddajné, pleť vláčná a v obličeji zdravě zardělá, jakoby jen Lenka tvrdě spala. Odnesly mrtvou do komory, u hlavy rozžehly svíčku a odešly.
Venku mrzlo, jen praštělo, ostrý severák lomcoval okenicemi a skučel v komíně. Úzko bylo Martinovi v osiřelé kuchyni. Večer ho však přišli potěšit kamarádi ze mlýna. Mládek zatopil v kamnech, na stole se objevily láhve vína a punče a než se uvařila voda na čaj, rozpleskaly se karty o desku kuchyňského stolu, ještě včera Lenkou do běla vydrhnutého. Vzduch houstl dýmem z dřevěnek a čpěl lihovinami a nikdo již nedbal, že v komoře čeká Lenka na pohřeb. Padl šprým a vtip a za chvíli si již rozjařený stárek dobíral Martina - vdovce, že je na tom vlastně dobře, protože se může znovu oženit a vybrat si mladší, hezčí a bohatší nevěstu. A hned mu povídal o bohatých vdovičkách z Hřebenářské nebo z Pekařské ulice či z Hněvotína, i o ovdovělém řemenáři Řehořovi, který se po smrti své ženy oženil s bohatou vdovou hostinskou "U Bí1é labutě", a jak si žijí. Nálada k půlnoci stoupala a štěstí v karetní hře španělské, zvané taroky, pamatovalo spravedlivě na všechny hráče, takže ve společnosti vládla pohoda. Odbila půlnoc. Starý rok se potichu z místnosti vyplížil a nový rok byl hlučně přivítán číšemi vína a punče. V tom hrůzo hrůzoucí, otevřely se dveře komory a na prahu stála umrlá Lenka. "Pěknou tu vyvádíte. Oni si tu topí, zavdávají si a mne nechají mrznout v komoře." Rázem vystřízlivěli a rozutekli se, div se ve dveřích neumačkali. Jenom Martin zůstal a vytřeštěným zrakem hleděl na svou ženu. Ta se schoulila ke kamnům na lavici, na Martina ani nepromluvila a zahleděla se kamsi do neurčita.
Zpráva o zmrtvýchvstání Lenčině se rozletěla městem. Všichni se Jakubskému mlýnu začali zdaleka vyhýbat, že prý tam straší. Lenka jen seděla, nejedla, nepila, s nikým nepromluvila, na otázky neodpovídala, na Martina nepohlédla. Nešťastný Martin zašel o radu na faru ke sv. Michalovi, kde mu stařičký farář poradil: "Nevšímej si jí, Martine, a dělej jakoby nic. Až přijde docela k sobě, sama promluví, ty nic nevyzvídej." Devátého dne vstala Lenka z lavice, svlékla rubáš, uklidila svíce, stuhy a vůbec vše, co bylo v komoře již nachystáno k jejímu pohřbu a pustila se do obvyklých prací. Toho večera se dala do vypravování: "Byla jsem daleko, Martine. Ve spánku ke mně přistoupil plavovlasý mládeneček, vzal mě za ruku a vyzval mě, abych se s ním vydala na dalekou pouť, že nebudu litovat. Vešli jsme do hlubokého lesa, pak na palouk, odtud na písečnou pláň, která žhnula rozpáleným pískem a kamením. Nikde nebylo ani známky života. Chůze mne unavovala a namáhala, nohy jsem necítila, horko mi bylo k zalknutí. Krásný jinoch mne však povzbuzoval k vytrvalosti a ke spěchu. V dáli na obzoru se rýsovala malá chaloupka jak z pohádky. Nebyl k ní však volný přístup. Obtékala ji ze všech stran široká mohutná řeka, která ale žádný hukot nevydávala a valila se zcela neslyšně. "Zůstaň tu na břehu," povídá mládeneček, "zeptám se, smíš-li vstoupit" a přeběhl po vlnách jako po koberci. Zima mne roztřásla, když se za ním zavřela dvířka, na jejichž prahu se usadil velký černý pes, který divoce koulel očima jako dvě lucerny a zlověstně cenil zuby. To čekání bylo ze všeho nejhorší a zdálo se mi nekonečné. Tu se konečně mládeneček vrátil a pravil: "Nepřišel ještě tvůj čas. Nesmíš dovnitř." Pojal mne v náruč a v mžiku jsem byla zpátky. Zadržela jsem ho, aby přece pověděl, kde jsme byli. "V údolí smrti," zašeptal a zmizel. "A tak jsem, milý Martine zase u tebe."
Lenka hospodařila jako dříve, nic se v domácnosti nezměnilo, až na její roztržitost - někdy se uprostřed práce zamyslela a ztrnule hleděla do prázdna. Změnila se i v chování a v podivína se změnil i její muž, takže za nimi jen málokdo přišel na návštěvu.
Uplynulo devět let a opět přišel Silvestr. Mrzlo a severák se divoce proháněl ve stromech kolem mlýna, když do rakve ukládali na kost vyhublou Lenku. Tentokrát se již Lenka z výletu do údolí smrti nevrátila. A za devět dní nato pochovali Martina.
Do jejich opuštěného domku se nikdo nechtěl nastěhovat a tak ho mlynář nechal zbořit. I potom se tohoto místa lidé báli a nikdo přes něj nešel v nočních hodinách a zvláště pak na Silvestra. Pověstí o strašící Lence pak byl až do svého zániku opředen Jakubský mlýn a nikdo se do míst, kde kdysi kdosi umřel, k životu se vrátil, za živa strašil a straší i po smrti, neodvážil ve dne ani v noci.
Co je na pověsti Strašidlo z Jakubského mlýna (ne)pravdivého?
Na pověsti jsou pravdivé pouze údaje o Jakubském mlýně. Ten se nacházel na toku jednoho z ramen řeky Moravy, nazvaného Moravice, u velkého jezu pod klášterem sv.Jakuba či Petra, čili pod budovou filozofické fakulty v Bezručových sadech, v místě, kde jsou dnes umístěny čtyři barokní sloupy. První písemní zmínka o mlýně je z roku 1213, kdy olomoucký biskup Robert věnoval mlýn klášteru. Také osoba mlynáře Víta Wypinala je skutečná. Mlýn koupilo město Olomouc v roce 1909 a chtělo ho zrušit. Dříve, než tak mohlo učinit, mlýn 31.října 1909 vyhořel a jeho zbytky byly rozbořeny a odvezeny.
- Pověsti hradů moravských a slezských / Karel Kaláb. Praha, Jos. Hokr, 1937.
Knihovna "Naše vlast", svazek III.
signatura v katalogu E 980.791 - Pověsti z dějin města Olomouce / z pramenů vybrala a upravila Mgr. Marcela
Čermáková, odp. red. PhDr. Miloslav Čermák, CSc. Olomouc, Memoria, 2000. 1.
vydání.
signatura v katalogu 1-118.564
Aktualizováno: 21.04.2011
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz
© 2008-2023 Vědecká knihovna v Olomouci
Tisk stránky | Mapa webu | Zajímavé odkazy
| RSS 