Pověsti o památkách města Olomouce a z Olomouckého kraje - Tataři u Olomouce
Obsah
- zkrácená verze pověsti
- celý text pověsti (zdroj viz literatura)
- co je na pověsti (ne)pravdivého?
Zkrácená verze pověsti Tataři u Olomouce
Roku 1241 řádila v Evropě tatarská vojska. Pronikli i na Moravu a brzy se dostali až k Olomouci. Město se však připravilo k boji pod vedením Jaroslava ze Šternberka.Tataři na město útočili, avšak nedařilo se jim. Tak aspoň plenili okolí města. Olomoučané zatím čekali na vhodný okamžik k protiútoku. Ten nadešel o půlnoci 24.června, kdy Tataři odpočívali v táboře nebo sháněli jídlo po okolí. Po přepadení rozespalého tábora se strhla velká bitva, která trvala velice dlouho bez viditelného vítěze. Nakonec tatarský velitel Peta naznačil Jaroslavovi ze Šternberka, ať se s ním sám utká v souboji.
Jaroslav tento souboj vyhrál a Tataři odtáhli zpět od nedobytého hlavního moravského města.
Celý text pověsti Tataři u Olomouce
Zdroj viz literatura.Roku 1241 bylo s východní Evropou zle. Ve středoasijských stepích sjednotil džingischán Temudžin turko-tatarské kmeny, podrobil si Čínu a vnikl s vojsky do Indie u do Íránu. Jeho nástupce džingischán Ogotaj si podmanil mnohá ruská knížata a vyslal synovce Batu, aby vnikl do střední Evropy. Bylo popleněno Polsko, nepopsatelná hrůza se valila Slezskem, Tataři na svých malých bystronohých koních pronikali tam, kde byli nejméně očekáváni, dovedli dobývat města a měli výborně organizovanou výzvědnou službu. Opavskem pronikli na Moravu a rychlým pochodem přitáhli až k Olomouci, zanechávajíce po sobě viditelné stopy ve vypálených a vyvražděných vesnicích. A nežli se Olomoučané vzpamatovali ze svého ohromení, bylo město ze všech stran sevřeno tatarskými hordami, nad jejichž ležením zavlála veliká korouhev s rozšklebenou lebkou, chrlící plamen a dým.
Král Václav I. předvídal tatarský vpád a opatřil sotva vzniklé město dobře vycvičenou posádkou a velení svěřil zkušenému válečníkovi Jaroslavu ze Šternberka. Posádka byla posílena dobrovolníky z řad měšťanů, kteří se dobře vyznali ve vojenství a všichni dohromady přísahali, že raději zemřou, než aby město vydali vplen divokým barbarům. Narychlo byly zpevněny městské hradby, zataraseny všechny brány, přehlédnuty zásoby a zajištěn přívod pitné vody. Město bylo připraveno k boji. První útok nepřátel se nezdařil. Tataři zřejmě podcenili síly Olomouckých. Ani stupňované výpady Tatarům mnoho nepomohly. Příval střel se odrážel od krunýře městských hradeb, a i když vržený oheň tu a tam vlétl na střechu některého domu a vznítil se požár, byl bez obtíží v krátké době uhašen. Rozzuření Tataři, dychtiví kořisti, si vybíjeli svůj vztek na bezbranném obyvatelstvu olomouckých předměstí a okolních vesnic, která vypálili a jejich obyvatele zajali. Premonstrátský klášter na Hradisku dopadl nejhůře. Ač byl také opevněn a hájen srdnatými mnichy, neubránil se a podlehl zkáze. Řeholníkům byly postínány hlavy a nabodnuty na kopí, jejich zneuctěná těla přivázali Tataři ke koňským ohonům a v divém reji kolem hradeb je s posměchem ukazovali Olomoučanům. Ti strnuli na hradbách v hrůze nad příšernou podívanou. Začali hartusit na vojevůdce, že nelze dále otálet, že je nutno svést rozhodnou bitvu stůj co stůj. Avšak Jaroslav ze Šternberka, když změřil síly městské obrany s počtem nepřátel, k protiútoku nesvolil. Měl jiný plán. Nepřítel se musí vysílit, a to nebude dříve, dokud nepocítí nedostatek. Až se Mongolové rozlezou po širokém okolí a budou shánět píci pro koně a potraviny pro sebe, teprve pak bude vhodná příležitost k přepadu jejich ležení. A na tuto chvíli je nutno počkat.
Nadešel den 24. června. V domě, v němž pobýval Jaroslav ze Šternberka, se konaly pilné porady. Bylo dojednáno, že v noci vyrazí za hlídkami postupně celé vojsko na přepad nepřátelského ležení. A tak, když se soumrak teplé noci snesl nad Olomouc, davy lidu spěchaly do kostelů k noční pobožnosti, v níž chtěly vyprosit zdar a vítězství pro křesťanské zbraně. Velitelé v čele s panem Jaroslavem pokorně přijali svátost oltářní a zpívajíce svatováclavský chorál se chystali k rozhodné bitvě. Před vojskem byl nesen praporec s obrazem sv. Václava a sv. Jiří. Vedle něj byl veden oslík, nesoucí ve zlaté schránce Tělo Páně - symbol slavného vjezdu Kristova do Jeruzaléma o Květnové neděli. Té noci nikdo ve městě nezamhouřil oka. Zástupy obyvatel mlčky sledovaly nástup bojovníků, zatímco v chórové kapli kostela sv. Václava setrvávali kanovníci s biskupem Vilémem po celou noc v modlitbách.
Po půlnoci přepadli Olomoučtí tatarský tábor. V první bitevní vřavě pobili rozespalé tatarské náčelníky. Řev a nadávky Tatarů se rozléhaly bojištěm. Tam i onde zakolísaly řady křesťanských bojovníků, aby se však zase vyrovnaly a ve jménu Božím drtily pohany. Začínalo svítat. Boj slábl, ale neustával. Bůh ví, odkud se se slunce východem přihnaly nové tatarské tlupy. Znovu se rozzuřila bitva. Vtom vyjel proti Jaroslavovi tatarský vrchní velitel Peta a posuňky ukazoval, že se chce utkat pouze s ním, ať jejich vzájemný boj rozhodne o osudu hlavního moravského města. Zprvu bojovali dlouhými dřevci jakoby šlo jen o rytířské klání, pak se dali na meče. Jaroslav ze Šternberka dobře vedenou ranou proklál pravý bok Tatařína, který se okamžitě zhroutil s koně. Nato se Olomoučané ve spořádaném ústupu uchýlili za městské hradby.
Tatary zachvátila panika. Zhrozili se svých ztrát a vyklidili válečné pole, když předtím spálili mrtvoly padlých a pozabíjeli ubohé zajatce z okolních vesnic. Odtáhli od Olomouce k jihovýchodu a oklikou přes zemi uherskou se vraceli do Mongolska. Hlahol zvonů kaplí a chrámů olomouckých zvěstoval celé Moravě slavné vítězství a záchranu jejího hlavního města.
Co je na pověsti Tataři u Olomouce (ne)pravdivého?
Tato pověst je v rozporu s historickou pravdou. V roce 1241 sice Tataři táhli Moravou od severu k jihu, vybili klášter Hradisko, ale neexistuje žádný doklad o tom, že by obléhali Olomouc, která tehdy teprve vznikala, a že je porazil Jaroslav ze Šternberka, vlastně nehistorická postava. Jejich řádění a plenění je popleteno s řáděním Kumánů a Maďarů, kteří vtrhli na Moravu a svedli u Olomouce bitvu s českým vojskem, ale až 25.června 1253, v níž byli Češi poraženi.Pověsti o řádění Tatarů se však věřilo a ještě v roce 1841 se v Olomouci konala velkolepá slavnost na oslavu 600.výročí vítězství. Také báseň Rukopisu královédvorského, označovaná Jaroslav, přispěla k mystifikaci celé události. Starou pověst dodnes připomíná monumentální malba v kapli Božího těla v Olomouci, interpretující vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary. Namaloval ji v roce 1728 významný olomoucký malíř Jan Kryštof Handke. Tato freska je nejkvalitnějším dílem olomouckého nástěnného barokního malířství.
Aktualizováno: 21.04.2011
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz
© 2008-2022 Vědecká knihovna v Olomouci
Tisk stránky | Mapa webu | Zajímavé odkazy
| RSS 