Francouzská memoárová literatura v eggenberském fondu zámecké knihovny v Českém Krumlově
10. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska
Francouzská memoárová literatura v eggenberském fondu zámecké knihovny v Českém Krumlově
Jitka Radimská
Literární život v 17. století znamená přelom ve vývoji francouzské literatury. Po počáteční návaznosti na renesanci a humanismus přes barokní hledání duchovních hodnot si toto století posléze vytvořilo vlastní klasicistní ideál literární tvorby, který dokázal smyslem pro pregnantnost vyjádření připravit století osvícenců. Lidé 17. století hledali inspiraci v minulosti: v antických idejích (hédonismus, epikureismus, stoicismus) i formách (Aristoteles, Cicero, Vergilius), v náboženství (augustinismus), v historii (zejména národní), zároveň však odmítali pasívní přejímání těchto idejí a podrobovali je kritice, neboť se cítili být bytostně spjati se svou současností. Století, které je utvářelo, sami přetvořili ke svému obrazu: preciozita, ideál čestného člověka, barokní estetika i odmítání amour propre, to jsou atributy nové epochy, pro kterou platí beze zbytku, že rozvrstvení každé společnosti se odráží v rozvrstvení jejího vkusu. [1]
Rozsah francouzské memoárové literatury, která bude dále charakterizována, je dán dochovanými exempláři eggenberského fondu, a to jak po stránce tematické, tak po stránce chronologické. V souboru jsou tisky z let 1569 až 1717, převažují však tisky z druhé poloviny 17. století, jak ostatně vyplývá z přiloženého grafu. (Příloha I.) Pokud jde o tematické zaměření knih, dochází v literatuře 17. století oproti století předcházejícímu k dosti výraznému posunu. Zvyšuje se literární produkce a zřetelněji se vymezuje literatura krásná, belles lettres. Literatura teologická dostává jiný obsah i formu, patrný je příklon k subjektivismu a zaměření na morálku, mystiku, náboženské kontroverze, ale i na laické publikum , např. livres de spiritualité. Obecně platí, že v literatuře sílí prvek didaktický a poznávací, rozvíjí se literatura historická, memoárová, zeměpisná, cestopisná, populárně naučná, epistolární, atp.
Popis dochovaného eggenberského knižního souboru jsem při respektování dobové klasifikace rozčlenila takto: literatura religiózní (podle původní eggenberské klasifikace oddíl B 2 a B 3 ), literatura reflektující dobu, a to v historickém i soudobém úhlu (podle původní eggenberské klasifikace oddíl B 1 , B 4 a B 7 ), a literatura krásná (podle původní eggenberské klasifikace oddíl B 5 a B 6 ). Jako nejproblematičtější z hlediska klasifikace se jevil oddíl B 4 nazvaný Moral und Politische, neboť zde často byly zařazeny knihy z dnešního pohledu náboženské (jako například Pascalovy Les Provinciales ). Nutno podotknout, že dobový termín politische neodpovídá dnešnímu významu politický, ale původnímu významu polis, tj. týkající se obce a občana. [2]
Literatura reflektující dobu minulou i současnou tvoří početně nejobsáhlejší část eggenberského knižního fondu. Procentuální zastoupení jednotlivých tematických okruhů [3] však neopovídá skutečnosti, protože do oddílu historických knih B I byla zařazena nejen historická próza, ale i všechny tituly, jejichž název začínal slovem Histoire. V tomto případě se jednalo o récits romanesques nebopamphlets, ou faits divers romancés. [4]Byla sem zařazena i literatura memoárová, biografická, cestopisná, případně epistolární, tedy v obecnějším smyslu dokumentární. Vzhledem k rozsahu této literatury ji nelze detailněji popsat, omezím se proto na základní charakteristiku literatury historické a memoárové a podrobnější rozbor literatury epistolární. Lettres jsem vybrala nejen proto, že korespondence se stala v 17. století velmi populárním žánrem, [5] ale zejména proto, že tato literatura podle mého názoru ryze subjektivním prvkem narace ovlivnila moderní narativní postupy, a to jak po stránce obsahové, tak po stránce formální. V epistolární literatuře se zřetelněji vymezuje vztah mezi tvůrcem a adresátem (problematika recepce) a autoři se otevřeněji zamýšlejí nad podstatou psaní, é criture, a to jak ve smyslu civilité, tj. pravidel uhlazeného společenského styku, tak v rovině création littéraire. I když se snaží v duchu estetiky klasicismu především definovat a kodifikovat obecnější zásady techniky psaní, jejich reflexe a analýzy mnohdy překračují rámec doby.
Studium historie bylo velmi rozvinuté již za humanismu, většinou však šlo o dějiny staré doby a dějiny církevní. V letech 1598-1643 počet těchto tisků klesá, nejoblíbenějším zůstává kompilační dílo Histoire Grecque od Pierra de Marcassuse. Zvyšuje se však zájem o historii křestanství, vycházejí komentáře Starého a Nového Zákona, Židovská historie od Josefa Flavia, jezuité obracejí pozornost k byzantské říši a řecké církvi, rozvíjí se patristika. Dějiny náboženství a dějiny národa jsou až do té doby ve Francii neoddělitelné. [6] Příkladem tohoto přístupu je Jean Sirmond (1589-1649), historiograf krále a od roku 1634 člen Francouzské akademie, který byl oblíbencem kardinála Richelieua. [7] S jeho jménem, stejně jako se jmény prvních francouzských historiků (Papire Masson, Claude Fauchet, bratři de Sainte-Marthe, Théodore Godefroy), jsem se v eggenberské knihovně nesetkala. Ze starších děl, jejichž koncepce byla v 17. století již překonána, se v eggenberském knižním fondu dochovalo vydání in-folio Nicolase Gillese Chroniques et annales de France z roku 1600. [8]
Z díla zakladatele moderní francouzské historiografie André Duchesna (1584-1640) [9] se v zámecké knihovně dochovaly dva tisky schwarzenberské provenience. [10] Dílo André Duchesna je velmi rozsáhlé, kolekce jeho rukopisů v pařížské Národní knihovně čítá 121 rukopisů a řada dalších byla prodána jeho synem švédské královně Kristině a dnes se nacházejí ve vatikánské knihovně v Římě. [11] Andé Duchesne pracoval na základě studia dokumentů, které získával za pomoci mnoha spolupracovníků. Z ohromného plánu na vydání 24 svazků nejvýznamnějších děl francouzských historiků se kolem roku 1636 podařilo realizovat jen malou část. Účastníky velkolepého projektu spojoval původ (šlo vesměs o příslušníky úřednické šlechty) a oddanost galikánské církvi a monarchii. [12] Ve schwarzenberském knižním fondu se dochovaly i jiné historické spisy novějšího pojetí, jako např. Inventaire général de l'histoire de France z pera protestanta Jeana de la Serra [13] nebo čtyřdílná Histoire générale de France od katolického autora Scipiona Dupleixe. [14]
Tradice psaní análů a kronik sahá do středověku. V 16. století do tohoto žánru vstupuje nový, narativní prvek a obliba této čtenáři vyhledávané formy pokračuje i v první polovině 17. století. Autory těchto historických příběhů, récits d'allure plus littéraire, jsou často historiografové krále. Nestačí už také všeobecně pojaté dějiny Francie. Čtenáři mají zájem o určitou historickou epochu a život konkrétních osobností, z nichž k nejoblíbenijším patří zakladatel monarchie Clovis, legendární Saint Louis , národní hrdinka Jana z Arku , perioda XV. století a vlády suverénních panovníků Ludvíka XI., Jindřicha III. a Jindřicha IV. V eggenberském fondu se z tohoto staršího období dochoval tisk Pierra Matthieua, [15] pozoruhodný patrně i tím, že tento autor od roku 1700 již nebyl vydáván. [16]
Francouzský čtenář 17. století se nezajímal o historii vzdálenějších zemí, dokonce ho nezajímala ani historie jeho nejbližších sousedů, z nich věnoval pozornost snad jen Anglii. Z vlastních dějin preferoval témata o původu francouzského národa, z novějších pak problematiku náboženských válek. Minulé děje a události byly nahlíženy z hlediska současných událostí jejich interpretace byla monarchique et gallicane, neboť historie národa, monarchie a církve tvořily jednotu. [17] Tuto spojitost lze demonstrovat na osobnosti J. B. Bossueta [18] (1627-1704), z jehož díla se v eggenberském souboru dochovaly dva tisky, které byly prokazatelně čteny. Přeložený spodní roh stránky 214 a 215 ve spisku Discours sur l'histoire universelle ŕ Monseigneur le Dauphin se týká myšlenky božského předurčení panovníků: Dieu a choisi les Princes dans la Tribu de Juda. [19]Druhý titul pojenává o katolickém pohledu na náboženskou kontroverzi a ve druhé části až po stranu 109 jsou časté po straně tužkou zatržené partie. [20] Význam obou pojednání je v tom, že na církevní problematiku bylo nahlíženo s historickou erudicí. Koncepci que Dieu dirige l'histoire pour le bien de son Eglise, která opomíjí lidské faktory historického vývoje, na kterou upozornil Spinoza a poté Richard Simon v díle Histoire critique du Vieux Testament , však J. B. Bossuet nebyl schopen změnit. [21] R. Simon byl vyloučen z Oratoře a jeho kniha byla dána na index. [22]Spolu s H.-J. Martinem je však třeba se ptát, do jaké míry může vládnoucí moc zasahovat do práce historiků. [23]
Historická próza zaznamenala v 17. století nejvýznamnější etapu svého vývoje, i když nevzniklo žádné výjimečné dílo. Historie se stává vědou [24] a definitivně a úplně se odděluje od análů, kronik a zejména memoárů, které se stávají součástí literatury. Memoárová forma se stala módní záležitostí 17. a později i 18. století. Autoři memoárů zpravidla nebyli spisovateli v pravém slova smyslu, šlo často o diplomaty, válečníky či vysoké státní úředníky, kteří byli zastánci některé z politických stran. Dokumentární hodnota jejich pamětí byla tudíž nutně poplatná těmto okolnostem (původ, společenské postavení, profesní poslání, náboženské vyznání atp.) a nelze je považovat za historicky objektivní. Pokud jde o literární kvality této literatury, její úroveň odpovídala míře talentu jednotlivých autorů, proto jde o tvorbu velmi různorodou a literární jev dosti rozporuplný. Tento typ literatury však byl ve šlechtických knihovnách hojně zastoupen a také v obou fondech českokrumlovské zámecké knihovny, eggenberském i schwarzenberském, se dochovala ve velkém počtu. Za všechny uveďme šest tisků obojí provenience z pera Casimira Freschota.
Casimir Freschot (asi 1640-1720), [25] který působil jako učitel literatury a historie v Utrechtu a po roce 1704 pobýval ve Vídni, byl příslušníkem řádu benediktinů. Byl spisovatelem, překladatelem a zručným kompilátorem a svá díla vydával většinou anonymně. Napsal asi 35 latinsky, francouzsky a italsky psaných děl, v nichž se věnoval dějinám a mezinárodním vztahům. (Celkový seznam jím napsaných titulů pořídil A. A. Barbier v díle l'Examen des Dictionnaires historiques. ) [26] Jeho dílo nevyniká literárními kvalitami, jeho postřehy nejsou vždy zcela nestranné, jeho knihy však lze považovat za důležitý pramen k dějinám mentalit. [27]
Historických děl dochovaných v eggenberské šlechtické knihovně je velmi mnoho. Některá lze kvalifikovat jako odborná (genealogie), [28] některá zaujmou tím, že jsou líbivá a čtivá (F. E. de Mézeray), [29] jiná spojují erudici historika a romanopisce v jedné osobě (A. Varillas), [30] další jsou spíše rázu satirického a míří až k pamfletu (E. Le Noble, sieur de Tenneliere), [31] jsou však i díla kritická, v nichž se mísí historie a filozofie (Bayle). [32] Podle rukopisných poznámek lze usuzovat, že nejmenší zájem u Eggenberků vzbudila satirická díla pamfletisty Le Nobla. Jejich znalost francouzských poměrů asi nestačila na to, aby uvedené knihy četli s dostatečným porozuměním. V historických knihách patrně hledali především poučení. Výběr titulů z díla historika A. Varillase svědčí o vyhraněnějším zájmu o určitá období z dějin Francie a francouzsko-středoevropských vztahů. Knihy mají majetnický přípisek E Marie Arnoštky, ale jiné známky pečlivého čtení v nich nejsou. Řada zatržení tužkou a poznámek NB se nachází ve čtivých historických spisech F. E. Mézeraye. Obdobně byl často konzultován i Baylův historický a kritický Dictionnaire. Se zájmem byl čten historický, tzv. klíčový román Argenis, který ovlivnil vývoj francouzského románu.
Historicko-satirický román Argenis [33] patřil k oblíbeným knihám kardinála Richelieua. Jeho autor Jean Barclay (1582 - 1621) se narodil ve Francii d'un pere d'une bonne noblese écossesse et d'une mere lorraine. [34]. Vzdělání získal u jezuitů v Pont-ŕ-Mousson, kde jeho otec Guillaume Barclay, známý humanista skotského puvodu, působil jako univerzitní profesor. Jean Barclay cestoval po Evropě, byl dobře zapsán u anglického dvora a posléze se usídlil v Římě, kde zemřel. [35] Aktivně se účastnil dobových náboženských sporů, vystupoval proti jezuitům. [36] Psal pouze latinsky, ale jeho díla byla přeložena do několika evropských jazyků, mimo jiné i do francouzštiny. Jedno z jeho hlavních děl Argenis (1621) bylo v 17. století do francouzštiny přeloženo dvakrát. [37] Jde o satiricko-alegorický román, jehož děj se odehrává na Sicilii před příchodem Řeků a Římanů. Pod fiktivními jmény zde vystupují postavy z doby vlády Jindřicha IV. a Ludvíka XIII., román obsahuje plno narážek na život u dvora a kritizuje politické a náboženské nešvary doby. Hlavní hrdinka Argenis, která ztělesňuje Francii a královskou korunu, odměňuje svou přízní ty, kteří jsou k ní loajální. [38] Román předznamenává heroický román, který ve 40. - 60. letech 17. století dovedli k dokonalosti Georges a Madeleine de Scudéry a sieur de La Calprenčde. [39] Jeho význam však spočívá i v tom, že urychlil rozvoj prózy ve francouzském jazyce a otevřel jak okna do Evropy . [40] Albert Dupond ve své dizertační práci z roku 1875 podtrhl jako hlavní motiv díla lásku k vlasti. [41]
Exemplář dochovaný v eggenberské barokní sbírce patří mezi knihy, které byly pečlivě čteny. Rytý titulní list a v prvních dvou knihách perem označené členění textu na paragrafy jsou patrně staršího data a zatím nelze přesněji určit autora. Marie Ernestina však knihu také důkladně a se zájmem četla, neboť líc i rub předsádky je popsán přípisky ve francouzštině, které pokračují na lícové straně zadní předsádky. Její rukou psaný přípisek obsahuje seznam románových postav s uvedením, koho ze skutečných historických osobností alegoricky představují. [42] Tisk je opatřen několika ilustracemi: rytý titulní list, frontispice i portrét autora jsou v humanistickém duchu. Mellanův portrét Jeana Barclaye je dokonale rytý a zaujme prostým a jasným výrazem. [43]
V 17. století velmi oblíbený epistolární žánr doznal rovněž podstatné proměny. V dopisech , které po sobě zanechala řada významných osobností, lze najít množství zajímavých sdělení a postřehů, které byly určeny širšímu okruhu adresátových přátel a známých. Některé z knih, které vyšly pod titulem Lettres, lze přiřadit k okruhu memoárovému, jiné reflektují společenské poměry dobové, jiné se vyjadřují k aktuálním událostem politickým, společenským nebo náboženským a mají často polemický ráz a někdy dokonce charakter odborného pojednání. Do této oblasti patří i populárně psané příručky de civilité, které podávaly návod, jak dopisy správně psát, ukázky z korespondence známých osobností, případně přinášely vhodné náměty pro společenskou konverzaci v salónech. Jejich stylistická hodnota je různá, vždy nesou pečeť individuálního stylu a pouze některé z těchto dopisových souborů lze hodnotit vzhledem k jejich uměleckým kvalitám jako díla literární. [44]
Nejznámnější a umělecky nejcennější byly listy Marie de Rabutin Chantal, markýzy de Sévigné (1626-1696), adresované její dceři Madame de Grignan i dalším příbuzným. Psala o záležitostech všedních a osobních, o pozoruhodných událostech politického i mondénního života, a to způsobem přirozeným a nenuceným, který dokáže zaujmout i dnešního čtenáře. Často užívané a do textu ústrojně zapojené maximy a citáty dokládají její sečtělost a stylistickou obratnost. [45] Část jejích dopisů vydal její bratranec Bussy - Rabutin v roce 1677, většina však vyšla až po její smrti, v letech 1697 a 1700. [46] V eggenberském knižním souboru její dopisy nejsou.
Z dopisů významných osobností se v eggenberské sbírce dochovaly dopisy kardinála Mazarina (1602-1661) [47] a francouzský překlad italských listů kardinála G. Bentivoglia. Tyto dopisy mají politický charakter a jsou cenné svojí dokumentární hodnotou. Pro Marii Arnoštku měly zřejmě i význam jazykový, protože italský text originálu a francouzský text překladu jsou uváděny paralelně vedle sebe. V Avis au Lecteur překladatel uvádí: J'y ay imité le sens de cét illustre Auteur autant qu'il m'a été possible; &pour ne m'en pas éloigner, je me suis beaucoup attaché ŕ ses termes, & ŕ la maniere de ses expressions. [48]
Poněkud jiného charakteru jsou Lettres lékaře Guy Patina (1601-1672). [49] Tento libertin chrétien [50]patřil k vzdělaným libertinům a debatnímu klubu bratří Dupuyových. V úvodním slově ke čtenáři jeho díla Lettres choisies je takto popsána jeho fyziognomie: Ceux qui veulent juger du coeur par les traits du visage, pourront étudier le portrait que nous donnons au frontispice de ce Livre. [51]Il avoit la taille haute & droite, la démarche assurée, la constitution robuste, la voix forte, l'air hardi, le visage médiocrement plein, les yeux vifs, le nez grand & aquilin & les cheuveux courts & frisés. [52] Poté je přirovnáván k Ciceronovi il avoit beaucoup de l'esprit de cet Illustre Romain: car il avoit une éloquence naturelle, une conversation savante & enjoüée, une mémoire merveilleuse & un grand discernement des bonnes choses. [53]Nejen výřečnost a inteligence byly silnými zbraněmi tohoto muže, byl také znalcem a pokračovatelem velkých humanistů, Erasma, Montaigne, Charrona a Rabelaise, a to nejen myšlenkovým, ale i ve smyslu esprit gaulois: Monsieur Pa tin étoit un des plus spirituels & des plus agréables railleurs qui fűt en France, & non pas de ces railleurs qui rient les premiers de leurs mots. Il disoit les choses avec un froid de Stoďcien, mais il emportoit la piéce, & sur ce chapitre il eűt donné des leçons ŕ Rabelais. On disoit qu'il avoit commenté cét auteur, & qu'il en savoit tout le fin. C'est ce qui le fit accuser d'ętre un peu libertin. La vérité est qu'il ne pouvoit souffrir la superstition & la fanfanterie: mais il avoit l'âme droite & le coeur bien placé. [54]Jeho ostrý jazyk lze vycítit i z toho, jak označoval některé své současníky, kterými pohrdal: Admirateur des Anciens, d'Hippocrate, de Ciceron, de Pline, & de Galien, & ennemi juré des Auteurs Arabes, des Empiriques, des Chymistes, & de tous ceux qui vouloient s'ériger en maître dans la Médecine, oů qui la chargeoient d'un fatras importun de remedes. Ils apelloit les Chymistes, les singes de la Medecine, les Apoticaires, des Cuisiniers Arabesques, parce que les Arabes ont merveilleusement augmenté la Pharmacie, & les Chirurgiens, des gens habillés de noir avec des bas rouges; c'étoit alors la maničre dont il alloient vętus. [55]
Patinovy dopisy popisují události, které autor okamžiti ironicky ei satiricky komentuje. Velmi obratně přitom využívá jak svou erudici (četné citace v latině i řečtině), tak obraty familiární (lidová přísloví a přirovnání, často sarkastická) a ve své kritice je vždy adresný. Jeho útoky jsou namířeny proti jezuitům, un Jesuite de ceux qui mettent leur nez partout, nommé le P. Vavasseur, [56] ale i proti těm, kteří se mu zdají být autant stoďque qu'homme du monde, jako libertin La Mothe le Vayer, o němž říká toto: Précepteur de Mr. Le Duc d'Anjou; frere du Roy. Il est âgé d'environ 60. ans, de mediocre taille, homme qui veut étre loué & ne louë jamais personne, fantasque & capricieux, & soupçonné d'un vice d'esprit, dont étoit atteints Diagoras & Protagoras. [57]Abychom si udělali konkrétnější představu o stylizaci Patinových dopisů, uveďme souvislejší část textu, v němž píše o posledních okamžicích své tchýni a svém vztahu k ní: Ma belle mere mourut âgée de 82. Ans. Elle étoit dans sa maison de Campagne ŕ Cormeilles proche d'Argenteuil. Elle fut saisie d'un grand vomissement: & en męme tems perdit le sentiment & le mouvement de la moitié du corps, & bien-tôt aprés cette paralysie devint apoplexie. On m'en porta la nouvelle qu'il étoit nuit: le lendemain je m'y rendis, mais je la trouvay aux abois. C'étoit une excellente femme dans les soins du ménage. Je ne saurois pourtant me donner la peine de la pleurer, puis qu'elle étoit riche, vieille, avare & trop souvent malade. On nous fait de grands habits de deüil ŕ la Bourgeoise, ce que je ne souffre qu'ŕ regret: mais il faut hurler avec les loups, & badiner avec les autres bętes, ce n'est pas un des moindres efforts de la sagesse de pouvoir souffrir toutes les sottises des hommes, & ceux qui ne s'y peuvent ranger, n'ont qu'ŕ faire comme a fait ma belle mere. Dieu vous conserve & toute vôtre famille. De Paris le 13. Juillet 1649. [58]Je tady kromě již zmíněné práce s jazykem vidět i kompoziční výstavba textu, kde od suchého konstatování určitého faktu ( déces de la belle mčre ) a přesného udání co, kdy, kde a jak se stalo, přechází do roviny osobní ( lui comme médecin qui vient soigner la mourrante ), ale v podtextu cítíme, že jeho vztah k tchýni nebyl právě přátelský ( il ne va pas la voir la nuit, mais le lendemain, il arrive trop tard ). Uznává některé její dobré vlastnosti, ale nedokáže projevit lítost, výběr adjektiv zdůrazňuje její lakotu ( riche, avare) a stáří ( vieille, souvent malade ), momenty, které mu patrně neumožnily navázat bližší kontakt. Tyto vlastnosti jsou individuální, ale také podmíněny společenským postavením jeho tchýně ( la bourgeoise ), čímž se hodnocení posouvá do roviny společenské. Jeho vztah k měšťákům je odmítavý ( je souffre), ale chápe, že člověk nemůže jít proti davu, jehož je součástí ( il faut hurler avec les loups, etc. ) Podobným způsobem je koncipován celý list, z něhož je vybraný úryvek. Obdobným způsobem hovoří o jiných lidech, často velmi vysoce postavených či jinak společensky významných a vytváří tak svébytnou mozaiku francouzské společnosti, v níž žil, i když s některými jejími názory nesouhlasil.
V tehdejší francouzské próze byly tyto dopisy, spolu s díly několika dalších autorů (jako C.-N. Peiresc, J. Chapelain, C. Somaize, M. Mersenne, A. Rivet), příkladem dobového realismu. [59] Guy Patin byl zapřísáhlým nepřítelem pokrytectví a morálky, která omezovala svobodu ducha. V tomto smyslu byl volnomyšlenkářem. Synovi radí, aby se držel stranou kontroverzních sporů: Ne soyez ny superstitieux, ny libertin, mais évitez sagement ces rencontres de contention, et utrique parti ut placeas, ne vous déclarez pas: qu'on ne sçache que vous soyez autre qu'homme de bien, [60] a nedával najevo, že mu vadí nikteré vnější a příliš okázalé projevy náboženského cítění. Nelze však souhlasit s názorem, že byl křesťanem jen naoko. [61]
Patinovy Lettres nepatřily patrně ke knihám, které by Marie Arnoštka četla, přestože epistolární žánr měla v oblibě. Důvodem nezájmu by mohlo být to, že Český Krumlov a Vídeň byly v tehdejší době od Francie dosti vzdáleny a příliš konkrétní popis života pařížských osobností a velmi adresné narážky nenašly odpovídající recepci jen proto, že nemohly být bez znalosti věci pochopeny. V knihovně se dochoval jiný soubor dopisů, také z péra lékaře, který byl čten a Marií Arnoštkou podepsán. Jedná se však o literaturu spíše vzdělavatelnou, neboť jde o příručku modelových dopisů k různým příležitostem. [62]
Spíše vzdělavatelné zaměření mají i dopisy René Millerana, který ve své předmluvě uvádí toto: je presente au public mes Lettres familieres, par lesquelles j'ai eu le bonheur de commencer ŕ plaire ŕ tant des Princes, ŕ tant de Seigneurs Etrangers, ... pour leur insinuer ... la vray maniere d'en composer sur de pareils sujets; car ... le stile dont on se sert dans toutes celles qu'on écrit presentement, qui est tout different de celuy de la plüpart des fameux Auteurs du temps passé. Car le stile est tellement dans sa pureté, que qui changeroit quelque chose, le rendroit barbare. [63] Je z¸ejmé, ţe klasicistn? ide?l jednotných stylových pravidel byl uplatňován ve všech žánrech, stejně jako snaha o čistotu jazykového vyjádření. Že nešlo o jev okrajový, ale zásadní a programový, lze demonstrovat na tvorbě Jeana Louise Gueze de Balzaca (1595-1650), z níž se v eggenberské knižní sbírce dochovalo celkem 6 titulu. [64]
Seigneur de Balzac byl jako jeden z prvních zvolen do Francouzské akademie (1635). Dopisy, adresované významným představitelům tehdejší francouzské společnosti a určené pro širší publicitu, tvoří polovinu jeho tvorby. První dva svazky těchto Lettres, napsaných brilantní francouzštinou v duchu bel usage, vyšly roku 1624 a měly evropský ohlas. Po stránce obsahové nepřinesly nic převratného, po stránce formální však ovlivnily francouzskou prózu 17. století stejně, jako F. Malherbe ovlivnil francouzskou poezii. [65] Balzac je obdivovatelem antické éloquence orale, která je mu vzorem pro psaný projev prózou: Cette adresse, avec laquelle on entre finement dans l'âme, sans y donner l'alarme par des arguments en forme, n'est pas, comme vous le savez, une invention de ce sičcle; elle a été pratiquée par nos chers amis de l'Antiquité. [66] Na jiném místě tuto myšlenku zpřesňuje: Les Romains, particuličrement, ont été puissants en persuasion, comme en tout le reste. Leur âme était éloquente avant que d'ętre rhétoricienne, et ils étaient éloquents ŕ cause qu'ils étaient sages. Quand ils écrivaient, ils trempaient leur plume dans le sens. [67]To však nestačí, neboť je třeba conserver ŕ chaque chose la noblesse de sa fin et la dignité de son usage, jak stojí v jeho pojednání Paraphrase, ou de la grande éloquence, které adresoval svému příteli a spisovaleli P. Constarovi. Při stylizaci každého projevu, tedy i psaného, musí mít autor na paměti adresáta . L'art de la grande éloquence pak spočívá v tom, jak se autorovi podaří sdělit myšlenku tak, aby se s ní čtenář mohl ztotožnit nejen rozumovi, ale i duševně a pocitově. Proto volí slova, která pronikou do nejtajnějších koutů duše a zůstanou tam, protože se promísí s myšlenkami a vnitřním životem adresáta. Ce ne sont plus les paroles de celui qui parle ou qui écrit. Ce sont les sentiments de ceux qui écoutent ou qui lisent. Ce sont les expressions, donnez-moi congé de le dire, si contagieuses, si pénétrantes et si tenaces, qu'elles s'attachent inséparablement au sujet étranger qui les reçoit, et deviennent partie de l'âme d'autrui. [68]
Balzacovy názory sdílela řada prozaiků, kteří psali tzv. prose attique. [69] Balzac byl přesvědčen o tom, že ovládat umění de la grande éloquence může každý, kdo bude respektovat ureitá pravidla, neboť jde o výrazovou techniku, kterou lze kodifikovat. Jeho pokus zavést do nadneseného slovníku i syntaxe barokní prózy klasicistní uměřenost a řád byl přijímán v první polovině století. Později byl svými současníky kritizován a odmítán: Balsac a fait beaucoup de bruit dans son temps, mais a present il n'en fait plus le temps : on est revenu de ce grand stile figuré qu'il affecte; le stile coupé plais infiniment plus. Ses ouvrages sont en deux tomes in folio; on luy est obligé d'avoir perfectionné la langue, formé le stile et les periodes. [70]Další poznámka z pera Messieurs du Port Royal je méně lichotivá, z uváděných autorů je Balzac hodnocen nejhůře: M. de Sainte Marthe escrit mieux que Monsieur Arnaud parce qu'il est plus naturel. Il a le tour francois, que n'a pas tousjours M. Arnaud. D'Ablancourt est celuy qui escrit le mieux, le plus proprement; le tour tousjours francois. Le Pere Senaut a de l'esprit, mais sa maniere n'est pas belle. Monsieur de Saint Cyran escrit assés naturellement. Voiture parle bien. La philosophie de Monsieur Rohault est bien escritte. On se mocque a present de Balsac; on dit d'un homme : il parle Balsac. L'abbé Bourdelot a bien des experiences; il est hardy; il n'écrit pas bien. Bussy escrit bien et le stile est du bel usage. La Rochefoucault est un peu contraint dans ses sentences. Ses livres sont agreables. [71] Stojí za povšimnutí, že i v letech sedmdesátých se oceouje bon usage, style naturel a vhodné užívání tours françois. Poslední poznámka, podepsaná iniciálou H, si všímá vztahu mezi formou a obsahem: Balsac est pur, mais il ne pense pas bien. [72]
Z uvedených citací vyplývá, že ve druhé polovině století se vývoj ve francouzském písemnictví ubíral už poněkud jiným směrem, než ve třicátých až padesátých letech. Bylo to bezpochyby ovlivněno nejen názory R. Descarta a jejich rozšířením zejména zásluhou jansenistů (nabízí se srovnání se stylem Pascalových Lettres provinciales citovaných výše a porovnání s pasážemi o éloquence v Arnauldově a Nicolově Logique[73]vydaní roku 1660) a volnomyšlenkářů, ale i proměnou literárního vkusu. Také lze teď s větší jistotou porozumět hodnocení díla J. L. G. Balzaca v našich literárních příručkách. [74]
Zatímco Balzakovy dopisy zůstaly patrně stranou čtenářského zájmu Eggenberků, [75] pojednání o žárlivosti z pera Antoina de Courtina [76] bylo opatřeno majetnickým přípiskem Marie Arnoštky. Antoine de Courtin (1622-1685) byl především diplomatem. Již od svých 23 let působil ve službách švédské královny Kristiny, poté byl vyslán do Polska, nějakou dobu strávil ve Francii a v šedesátých letech byl na Colbertův popud jmenován résident prčs les rois, princes, villes hanséatiques du Nord et ports de la Baltique. [77] Z jeho tvorby zaujme druhý tisk, rovněž dochovaný v eggenberském knižním souboru, v nimž se zamýšlí nad problémem écriture z hlediska její funkce jako prostředku sociální komunikace. Toto pojetí prosazovala už Mlle de Scudéry, A. de Courtin však usiloval o popularizaci principů, uznávaných a probíraných doposud jen v kruzích vzdělanců a literátů, a jejich včlenění do praktického života v rámci pravidel společenského chování. V Avertissement svého díla Nouveau Traité de la civilité qui se pratique en France parmi les honnęts gens (1671) [78]uvádí, že je určeno mladým francouzským šlechticům z venkova, kteří mají přijít ke dvoru. Pokud jde o výchovu princů, autor doporučuje i jiná díla, např. L'Education Chrestienne des Enfans, pro adolescenty L'Education d'un Prince nebo Traité de la Civilité Chrestienne . Podle Courtina není l'art de l'éloquence prostředkem autorova sebevyjádření, ale způsobem, jak se naučit naslouchat druhým a vyhnout se neporozumění. Zcela v duchu dobové konvence tedy požaduje l'égalité du style, tj. zachování stylové jednoty. Pour le comprendre mieux, il est bon de sçavoir que la veritable eloquence consiste principalement dans le rapport du style ŕ la matičre & aux personnes, & que, pour cet effet, il faut premierement bien discerner les styles; en second lieu observer la qualité des personnes; & en troisiéme lieu prendre garde ŕ celle de la matiere, qui avec la personne, est la regle des styles. [79]Autor se dále zamýšlí nad tím, jak dosáhnout toho, aby obsah sdělení byl přesvědčivý: Car la moindre chose rebute & fait naître de l'aversion ou du moins du scrupule dans l'esprit de celuy avec qui nous agissons, qui fait qu'il resiste ŕ la verité. Pour l'éviter il faut que celuy qui parle ou écrit, s'insinuë luy-męme dans l'esprit &t gagne l'amitié de celuy ŕ qui il parle ou écrit. [80]
Lettres curieuses sur littérature et morale (1702), [81] jejichž autorem je abbé Jean Baptiste Morvan de Bellegarde, jsou napsány ve stejném duchu a sledují stejný cíl. Autor je však adresoval ženám. Nabízí jim oadu námětů vhodných pro společenskou konverzaci, afin de n'ętre pas obligées de parler toűjours de juppes & de manteaux, de la pluy et du beau tems, & de mille autres choses frivoles, qui ne meritent ni d'ętre dites, ni d'ętre écoutées. K ženám [82] je dost kritický, říká: Comme elles n'ont rien dans l'esprit, tout ce qui frappe leur sens les occupe & devient la matiere de leurs entretiens. Náměty jsou vybrány z různých oblastí (historie, divadelní hry aj.) a autor neopomněl přidat poučení o formální stránce konverzace entre les personnes polies: Il ne faut pas aussi faire le savant en conversation; ceux qui préparent tout ce qu'ils doivent dire, ennuyent souvent avec leurs tours si recherchez; il faut se laisser au torrent, & parler de ce qu'on dit; sans tirer la conversation par les cheuveux, pour faire rouler ce que l'on a appris de memoire. [83]
Tento příklad ukazuje epistolární žánr jako návod k použití , který je kodifikován, respektive zformalizován na nejvyšší možnou míru. Je rovněž ukázkou dobového konformismu. L'écriture s'inscrit désormais dans un nouveau modčle dont le nom vient ŕ peine de naître, l'économie politique. Il ne s'agit plus d'en concevoir ou d'en rechercher la connivence subtile avec une instance sacrée (celle de Dieu, de la nature ou de la tradition, les trois s'interpénétrant étroitement), mais d'en calculer ŕ la fois l'expression, l'impression sur le lecteur et leur relation. [84]
Literární zájmy kněžny Marie Arnoštky lze dokumentovat i na posledním vybraném vzorku epistolárního žánru Lettre de Monsieur Huet ŕ Monsieur de Segrais de l'origine des romans, [85]který nám pootevře průhled do světa literatury krásné, belles lettres. Dopis je teoretickým pojednáním o proměně francouzského románového žánru a stal se mezníkem v jeho vývoji. Vznikl v roce 1666 a poprvé vyšel roku 1670 jako předmluva k románu Zayde, histoire espagnole, jehož autorkou byla Mme de Lafayette. Román vydal pod svým jménem básník a romanopisec Jean Regnault de Segrais (1624-1701), který byl puvodně tajemníkem Mlle de Monpensier a později se stal rádcem a spolupracovníkem Mme de Lafayette.
V dřívějším pojetí (M. et Mlle de Scudéry, Gomberville, La Calprenčde) byl román po vzoru epopeje tvořen řadou episod, v nichž se střídalo líčení s popisem. Jeho hlavním posláním bylo poskytnout čtenářům poučení a vzbudit v něm touhu po poznání významných historických událostí a jejich protagonistů. [86] Styl těchto milostných a dobrodružných románů byl poplatný preciozitě: hlavní hrdina se trpělivě dožadoval přízně a lásky své milované a podstupoval pro ni řadu nesnází. [87] P. D. Huet [88] ve svém pojednání hovoří o původu románu, který podle něho vynalezli les Orientaux, les Egiptiens, les Arabes, les Siriens [89] a uvádí jako příklad skutečného románu Satyre de Pétrone: C'est un veritable roman. Elle ne contenoit que des fictions ingénieuses et agreables et souvent fort sales et deshonnestes, cachant sous l'écorce une raillerie fine et piquante contre les vices de la cour de Neron. [90]Kriticky hodnotí Petroniův styl, protože nesplňuje klasicistní normu přiměřenosti: son stile toutesfois ne repond pas tout a fait a la delicatesse de son jugement. On y remarque quelque affectation. Il est un peu trop peint et trop estudié, et il degenere desja de cette simplicité naturelle et majestueuse de l'heureux siecle d'Auguste. [91]Jeho dodatek svědčí o tom, že si uvědomuje rozdíl mezi teoretickou kodifikací a praktickou realizací vypravěčského umění: Tant il est vray que l'art de narrer que tout le monde pratique et que tres peu de gens entendent est encore plus aisé a entendre qu'a pratiquer. [92] Z francouzských prozaiků Huet nejvíc oceňuje Paula Scarrona, stejně jako řada jeho současníků (Pascal, Lombert, Voiture, Vaugelas): Il estime fort Scarron pour la narration et il pretend qu'il n'y a rien de si difficile que de bien narrer, que cela est aussy difficile que de bien faire des vers. [93] V poezii poţaduje kouzlo nevy¸?eného, v lyrice zd?razňuje rychlost účinku: dans les vers il faut laisser quelque chose a deviner , il ne faut pas tout dire; dans les vers lyriques il faut entrer par la porte et sortir par la fenestre ou par la cheminée et laisser nostre lecteur brusquement. [94]
Je zajímavé si všimnout, jak bylo Huetovo pojednání o původu románu přijímáno jeho současníky. M. Le Roy de Gomberville považoval uvedenou předmluvu za mal raisonnée et pedantesque. [95]Jansenista a překladatel Pierre Lombert ocenil jeho dopad na francouzskou literaturu, nikoli jeho vývody: Il gouste la preface de Monsieur Huet a cause de sa suitte, de ses liaisons, non pour ses raisons. [96]Z toho lze usuzovat, že uvedené pojednání poišlo v dobi, kdy změna románového žánru byla dána souvislostmi vnijšími, změnou prostředí a proměnou literárního vkusu publika.
Pokusme se nyní porovnat recepci ve francouzském prostředí s tím, jak toto pojednání působilo na Marii Arnoštku, která tužkou podtrhala některé věty a označila některé odstavce na několika místech. První zatržená pasáž se týká výchovné funkce literatury: C'est dans les livres Persiens, que les Turcs font leur apprentissage de vertu, de galanterie, & de politesse. On les fait lire soigneusement dans le Serrail aux jeunes gens, que l'on veur former aux grands emplois: & c'est sur les modeles qu'ils y trouvent, & sur les exemples qu'ils y apprennent. [97] Druhá zatržená pasáž se týká toho, v čem Huet vidí podstatu účinku románové formy na čtenáře. Marie Arnoštka však vybrala dílčí myšlenku o vztahu mezi citovým prožíváním, imaginací a recepcí: Mais les connoissances qui l'attirent (âme) & la flattent davantage, sans celles qu'elle acquiert sans peine, & oů l'imagination agit presque seule, & sur des matieres semblables ŕ celles qui tombent d'ordinaire sous nos sens; particulierement si ces connoissances excitent nos passions, qui sont les grands mobiles de tous les desirs, de toutes les actions de nostre vie. C'est ce que font les Romans: il ne faut point de contention d'esprit pour les comprendre; il n'y a point de grands raisonnemens ŕ faire; il ne faut point se fatiguer la memoire; il ne faut qu'imaginer, ... enfin toutes nos passions s'y trouvent agréablement excitées & calmées. [98]Třetí zatržená pasáž se týká reakce na výtky, že román odvádí od zbožnosti: Je sçais de quoy on les accuse : ils dessechent la dévotion, ils inspirent des passions déreglées, ... mais ceux de ce temps, je parle des bons, sont si éloignez de ce defaut qu'on n'y trouve pas une parole, pas une expression, qui puisse blesser les oreilles chastes ; pas une action, qui puisse offenser la pudeur. [99]Další myšlenka je také částečně vytržena z původního kontextu: La cause de ce desordre n'est pas dans l'ouvrage, mais dans la mauvaise disposition du lecteur. Si l'on dit que l'amour y est traité d'une maniere délicate & si insinuante, que l'amorce de cette dangereuse passion entre aisément dans les jeunes coeurs ; je répondray que non seulement il n'est pas perilleux, mais qu'il est mesme en quelque sorte necessaire que les jeunes personnes du monde connoissent cette passion, pour fermer l'oreille ŕ celle qui est criminelle, & pouvoir se démesler de ses artifices , [100]V knize jsou podtržena některá jména a názvy děl . Je tedy patrné, že Marie Arnoštka do své interptretace některých Huetových myšlenek promítla nejen svou čtenářskou, ale snad i životní zkušenost. Zaujala ji pasáž o historických souvislostech, z francouzské literatury nikoli realistický typ Scarronův, ale Urfův román Astrée. Její estetické chápání nebylo úzce ohraničeno klasicistním ideálem přiměřenosti a norem.
Poţadavek p¸im??enosti prosazuje rovněž P. Pellisson v svém pojednání Discours sur les Oeuvres de M. Sarasin. (1656). Discours v eggenberském oddělení zámecké knihovny není, ale Sarasinovo dílo bylo součástí eggenberského fondu a patří k tiskům, které byly čteny. [101] Eggenberské šlechtice spis zaujal osobou Valdštejna, strany 87 až 92 mají poeložené ružky v eásti o Valdštejnově konspiraci.
Paul Pellisson Fontanier (1624-1693) byl stejně jako jeho dlouholetá přítelkyně Mlle de Scudéry d'une laideur proverbiale. [102] Jeho život byl provázen mnoha nepoíjemnými událostmi, ale dočkal se i uznání své práce a významného společenského postavení. Vyznáním byl protestant, ale později konvertoval na katolickou víru. [103] L'âme de Pellisson fut bien assurément l'une des plus multiples, ou, si l'on réflechit, peut-ętre des plus simples qui se puisse imaginer. [104]Jeho Discours sur les oeuvres de M. Sarasin byl jeho současníky označen za nadčasový. [105]
Jean François Sarasin (1614-1654), básník a historik a častým návštěvníkem l'hôtel de Rambouillet, kde všechny okouzlil svou elegancí, komplimenty i básnickým nadáním. Il connut dans ce milieu raffiné ées plus beaux esprits de la cour et de la ville: Mmes de Longueville, et de Sablé, Charleval, Scudéry, Ménage et le secrétaire d'Etat Chavigny. [106] Kdyţ ztratil p¸?zeň státního sekretáře pro neplnění povinností kvůli les beaux yeux et les menus mančges d'une gourgandine, [107]stal se sekretářem prince de Conti. Údajně byl otráven žárlivým manželem. Po jeho smrti P. Pellisson sebral a vydal jeho dílo, které za Sarasinova života nevyšlo. Jeho prózy i básně kolovaly v opisech a měly u publika velký úspěch. [108]
Předmluva byla napsána Pellissonem u příležitosti vydání Sarasinových Oeuvres. se stala manifestem tzv. galantní estetiky. Pellisson přejímá z antiky doktrinu o existenci tří stylů ( sublime, médiocre, bas ). V duchu dobové konvence usiluje o stylovou jednotu, égalité du style , style má být čistý a jasný, net et clair , ale přitom zůstat familier, a proto hledá zlatou střední cestu: ani vznešenost, ani všednost každodennosti, ale něco uprostřed, tedy style médiocre . L'esthétique galante est en accord avec les arts de civilité: ce sont les techniques de la contenance. [110]Na příkladu Sarasina Pellison ukazuje, že autor může volit jakékoli téma v případě, že najde le point de fusion commun ŕ diverses matičres. [111]
Z jeho kritických analýz vyberme zhodnocení historického spisku Conspiration de Walstein. Podle Pellisona musí být autor historické prózy nejen vynikajícím znalcem historie, historikem, který je schopen rozpoznat příčiny i následky událostí a vidět v širších souvislostech. Při jejich líčení nesmí postrádat živou imaginaci, nejde totiž o to, události popsat ( décrire), ale vykreslit ( peindre), aby se čtenář cítil být jejich účastníkem, a kompozičně látku zpracovat tak, že některé náměty rozvine, jiné zkrátí nebo vynechá, jak to látka vyžaduje. Nedává rovněž najevo svůj názor či osobní stanovisko, car il se souvient toujours qu'il entretient toutes les nations et tous les sičcles, que toute la terre l'écoute, qu'il parle pour ainsi dire devant l'assemblée publique du genre humain, oů rien ne lui doit échapper qui ne soit accompagné d'un caractčre de pudeur, de respect et de bienfaisance. [112] Pellisson své pojednání zakončil slovy, že všechno, o čem mluvil, našel v tomto Sarasinově historickém fragmentu: J'ai dépeint le véritable génie d'un historien, mais je n'ai fait que le copier sur celui qui paraît en cet ouvrage. [113]
Pellisson ve svých kritických rozborech vystihl nejslabší místo klasicistní estetiky, totiž problém vztahu mezi l'égalité ve smyslu jednotnících principů a l'individualité vesmyslu l'originalité mieux conforme ŕ cette égalité. Autoři, kterým nechyběla odvaha odchýlit se od kodifikovaných modelů, překročili časový rámec svého století. Ti, kteří byli ve své tvorbě důsledně poplatní zejména formálním požadavkům, dnes tvoří jeho dobový kolorit. To je i případ Pierra a Thomase Corneille, o nichž bude podrobniji pojednáno v další části věnované belles lettres.
V úvodu jsem 17. století charakterizovala jako století debat, v němž docházelo k tříbení názorů a střídání myšlenkových proudů, zejména filozofických a teologických. Toto století lze také charakterizovat z jiného úhlu pohledu jako plaque tournante de l'écriture et de création littéraire. Na literatuře historické, memoárové a zejména epistolární jsem se pokusila ozřejmit, že z hlediska vývoje francouzské literatury je toto období klíčovým. Navazuje na tradice renesance a humanismu, ale brzy si vytváří vlastní estetiku i způsob psaní a zhodnocuje tak dědictví italské i své vlastní renesanční literatury, aby se samo stalo vzorem pro evropský kontinent. Do jaké míry se toto přání stalo skutečnou realitou ?
Pokud jde o recepci francouzské literatury 17. století ve středoevropském šlechtickém prostředí, nebyla přijímána stejně, jako ve Francii. Kulturní život na eggenberském dvoře na zámku v Českém Krumlově byl orientován na Itálii, jejíž podněty mohl přijímat přímo (zejména pokud jde o divadlo a hudbu) a život u císařského dvora ve Vídni. Mentalita Francouzů a mentalita vídeňského dvora byla velmi odlišná, jak to dosvědčuje výše citovaný spis Casimira Freschota Mémoires de la cour de Vienne. Kultivovaná čtenářka Marie Arnoštka z Eggenberku ovládala francouzštinu natolik, že se prostřednictvím francouzských překladů seznamovala s literaturou antickou, italskou i španělskou. Díky této sečtělosti si patrně udržela jistý odstup od francouzského klasicismu. Hledání lidského rozměru v literatuře jí pomohlo vybrat inspirativní prvky i z preciózní literární tvorby.
Přílohy
Eggenberský knižní fond zámecké knihovny v Českém KrumlověJazykově francouzské tisky z let 1585-1717
Nárůst knih
|
do roku
|
počet přírůstků
|
|
1634
|
20
|
|
1640
|
1
|
|
1650
|
33
|
|
1660
|
60
|
|
1670
|
164
|
|
1680
|
249
|
|
1690
|
146
|
|
1700
|
142
|
|
1710
|
42
|
|
1722
|
12
|
Graf znázorňuje, jak se frankofonní fond eggenberské knihovny rozrůstal v návaznosti na historické souvislosti: do roku 1634, tj. úmrtí Jana Oldřicha z Eggenberku, bylo v souboru pouze 20 francouzských knih; do roku 1672, kdy Marie Ernestina nechala do Českého Krumlova převézt knihovnu ze Štýrského Hradce, vzrostl počet francouzských knih na 313; do roku 1722, kdy byl dokončen pozůstalostní katalog Marie Ernestiny, bylo v knihovně 871 francouzských titulů.
Obrazové přílohy
Popis k obrázkům:Kliknutím na náhled získáte plný obrázek.
Poznámky pod čarou
obrázek 1
obrázek 2
obrázek 3
obrázek 4
obrázek 5
obrázek 6
obrázek 7
obrázek 8bez obrázku
[1] Wellek, R., Warren, A., Teorie literatury , s. 140. Evropskou společnost mezi barokem a klasicismem v souvislostech chronologických, geo-politických i sociálních charakterizoval v roce 1957 Victor L. Tapié. (Tapié, V.-L., Baroque et Classicisme, Paris, Plon 1957 1, LGF 1980 2. Cituji podle druhého vydání.) Ozřejmil úzkou spojitost nové kulturní orientace se společenskými třídami ( la Cour, la Ville, la Campagne ), upozornil na regionální specifičnosti ( Baroque d'Europe centrale, Baroque impérial, Baroque de Pologne et de Russie, Baroque d'Espagne et des pays ibériques, Baroque colonial, Baroque anglais, Baroque français ) i na problematiku rozličných časových horizontů ( décalages) a zrušil dosavadní antinomický mýtus o francouzském, resp. versailleském klasicismu a německém, resp. germánském baroku, antitezi le classicisme noble, le baroque impur . (47) Za kolébku nového směru označil Řím, la capitale de l' Eglise et la Ville-théâtre , kde se setkávala náboženská tradice s humanismem i renesancí a který byl vzorem zejména pro střední Evropu. Le baroque est venu de l'Italie, il continue la Renaissance, mais dans un climat sociologique tout ŕ fait différent, celui de la grande secousse religieuse de la Réforme, du triomphe de l'Eglise et des monarchies. (47) Jeho studie znamenala zásadní zlom v dosavadním nazírání na evropské baroko zejména proto, že důsledně uplatňoval historický přístup: éclairer l'oeuvre d'art ou de littérature par un climat ŕ la fois social et mental, dont seules les circonstances historiques rendent compte . (49)
[2] Srov..
[3] Zkoumaný vzorek 788 francouzských knih svým rozdělením i procentuálním zastoupením jednotlivých žánrů naznačuje, že šlo o knihovnu moderní a živou, která byla odrazem kulturních zájmů svých majitelů: 31,3 % historických spisů, 15,1 % religiózní literatury, 19,7 % literatury faktu, 30,1 % krásné literatury a 3,8 % vzdělávací literatury. Srov.
[4] Klasifikace podle Grenta, G., Dictionnaire, s. 590 - 592.
[5] K jejímu rozvoji jistě přispělo i zřízení poštovních úřadů ve Francii v roce 1627. Šrámek, J., Přehled, s. 45.
[6] Martin, H.-J., Livre I, s. 197n.
[7] Grente, G., Dictionnaire, s. 1185.
[8] LES CHRONIQVES ET ANNALES DE FRANCE DE'S L'ORIGINE DES FRANçOIS, & leur venuës és Gaules. Faictes iadis briefuement par Nicole Gilles Secretaire du Roy, iusqu'au Roy Charles huictiesme, & depuis additionnees par Denis Sauuage, iusqu'au Roy François second du nom. Reueuës, corrigees & augmentees selon la verité des Registres, & Pancartes anciennes, & suyuant la foy des vieux exemplaires, contenantes l'Histoire vniuerselle de France, dés Pharamond, iusqu'au Roy Charles IX. Par F. DE BELLEFOREST Comingeois. Auec la suite & Continuation d'icelles, depuis le Roy Charles IX. iusques au Roy tres - Chrestien de France & de Nauarre, Henry IIII. ŕ present regnant. PAR G. CHAPPVYS, Secretaire & Interprete de sa Majeste. Dediee ŕ Monseigneur de ROS NY. A PARIS, Chez ADRIAN PERIER, M. VIc. AVEC PRIVILEGE DV ROY. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 35 L 6828. Soupis tisků č. 334.
[9] Bury, E., Le Pčre de l'Histoire de France: André Duchesne (1585-1640), Littératures Classiques, 30, 1997, s. 121-131. Tam další literatura.
[10] Duchesne, André, Histoire généalogique des ducs de Bourgogne de la maison de France, Paris, Sébastien Cramoisy 1627. Exemplář zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 01 K 196. Ex libris Ferdinand 1690; Duchesne, André, Histoire d'Angleterre, d'Ecosse et d'Irlande, Paris 1666. Exemplář zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 17 L 3481.
[11] Grente, G., Dictionnaire, s. 408.
[12] Martin, H.-J., Livre I, s. 200.
[13] Exemplář zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 21 L 4581.
[14] Exemplář zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 47 M 8848.
[15] HISTOIRE DE FRANCE & DES CHOSES MEMORABLES ADVENVES AVX PROVINCES estrangeres durant sept annees de Paix . DV REGNE DV ROY HENRY IIII. Roy de France & de Navarre . DIVISEE EN SEPT LIVRES. A LEYDEN, Par Corneille Boneuenture. 1608. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 43 A 8040. Soupis tisků č. 521 .
[16] Počte et historien français du XVI esičcle pas édité depuis 1700. Quérard, J.-M., La France littéraire, V, p. 626.
[17] Martin, H.-J., Livre I, s. 205.
[18] L'histoire, comme d'autres genres littéraires, mais plus légitimement encore que tout autre, a ainsi pour statut privilégié celui d'ętre un discours éducatif pour les princes, agissant au sommet de la pyramide des pouvoirs, ... Dčs lors, la vérité historique,... la juste et objective interprétation des faits et des causes, ... sont de peu d'importance. Lopez, D., Discours pour le prince: Bossuet et l'histoire, Littératures Classiques, 30, 1997, s. 173-186.
[19] DISCOURS SUR L'HISTOIRE UNIVERSELLE A MONSEIGNEVR LE DAUPHIN: Pour expliquer la suite de la Religion & les Changements des Empires. PREMIERE PARTIE Depuis le commencement du Monde jusqu'ŕ l'Empire de Charlemagne. Par Messire Jacques Benigne Bossuet, Evesque de Condom, Conseiller du Roy en ses Conseils, cy-devant Précepteur de Monseigneur le DAUPHIN, premier Aumosnier de Madame la DAUPHINE. A PARIS, Chez SEBASTIEN MABRE-CRAMOISY, M. DC. LXXXI. AVEC PRIVILEGE DE SA MAJESTE'. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 44 J 8290. Soupis tisků č. 94 .
[20] EXPOSITION DE LA DOCTRINE DE L'EGLISE CATHOLIQUE SVR LES MATIERES de Controverse. Par Messire JACQUES BENIGNE BOSSUET, Conseiller du Roy en ses Conseils, Evesque & Seigneur de Condom, Précepteur de Monseigneur LE DAUPHIN. QVATRIE'ME E'DITION. A PARIS, Chez SEBASTIEN MABRE-CRAMOISY, Imprimeur du Roy, M. DC. LXXX. AVEC APPROBATION ET PRIVILEGE.Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 47 B 8667. Soupis tisků č. 95 .
[21] Mesnard, J., Précis, s. 297.
[22] Grente, G., Dictionnaire, s. 1183.
[23] Dans quel mesure et par quels moyens le Pouvoir put favoriser ou inspirer les historiens? Martin, H.-J., Livre I, s. 206.
[24] Zásluhou církevních řádů (zejména Saint- Maur ) je moderní studium historie založeno na zmini v poístupu k informacím, metodi a cíli, který sledují: Ils se propose d'établir la vérité qui se dégage des documents et des témoignages. Grente, G., Dictionnaire, s. 588.
[25] HISTOIRE DU CONGRES ET DE LA PAIS D'UTRECHT, COMME AUSSI DE CELLE DE RASTADT & de BADE. CONTENANT Les particularitez les plus remarquables & les plus interessantes desdites Negociations, depuis leur premiere Ouverture jusqu'ŕ la conclusion de la Paix Generale. A UTRECHT, Chez GUILLAUME VAN POOLSUM. M. DCC. XVI. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 25 F 5358. Soupis tisků č. 321; MEMOIRES DE LA COUR DE VIENNE, OU Remarques faites par un Voyageur curieux sur l'état present de cette Cour, & sur ses intéręts. Divisées en cinq Parties. SCAVOIR. 1. Description de la Ville de Vienne. 2. Etat present de la Cour, avec des Remarques sur la Vie privée de l'Empereur. 3. Remarques sur la Vie de l'Empereur, par rapport au Public & au Ministére. 4. Intéręts de la Cour de Vienne, par rapport ŕ la Guerre presente. 5. Etat present de la Famille Impériale. A COLOGNE, Chez GUILLAUME ETIENNE. M. DCC. V. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 29 A 6126. Soupis tisků č. 536. [Stejný tisk pod signaturou 13 B 2906 z fondu Adama Františka se Schwarzenberku - Ex libris A 1704.] Rozbor díla podala M. Lenderová, srov. níže poznámka 25; Remarques historiques et critiques faites dans un voyage d'Italie en Hollande, Cologne 1705. Exemplář zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 03 A 397. [Ex libris A 1704.]; Nouvelle relation de la ville et république de Venise , Utrecht 1709. Exemplář zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 47 B 8672; Actes, Mémoires et autres Pičces authentiques concernant la paix d'Utrecht. Seconde Edition Augmentée & Corrigée. A Utrecht Chez Guillaume vande Water, et Jaques van Poolsum M. D. CCXIV. Exemplář zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 59 E 11115. [Ex libris A 1704. ] Vesměs jde o 1. vydání; Quérard, J.-M., La France littéraire, III , p. 211-212.
[26] Quérard, J.-M., La France littéraire, III , p. 211-212.
[27] Lenderová, M., Zpráva o vídeňském dvoře (Vídeň a habsburská říše očima francouzského benediktina), OH 5, 1996, s. 293-307.
[28] Srov. již výše citovaná díla Ménestriera, s. 84, poznámka 109.
[29]ABREGé CHRONOLOGIQUE DE L'HISTOIRE DE FRANCE. par le Sr. de Mezeray Historiographe de France. Divisé en six tomes. A AMSTERDAM, Chez ABRAHAM WOLFGANG, Prés de la Bourse,l'An 1673. [s.p.]: Privilege des Estats de Hollande et de Westfrise [ uvedeno, že dílo je vydáváno podruhé, a to v Amsterdamu, protože ve Francii jsou knihy velmi drahé ] Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 20 A 3928. [V knize jsou tužkou značky - čárky a čísla - patrně označení místa, kde někdo přestal číst. Nelze určit původ.] Soupis tisků č. 563. ABBREGE' CHRONOLOGIQVE OV EXTRAIT DE L'HISTOIRE DE FRANCE. Par le Sieur DE MEZERAY Historiographe de France . Divisé en six Volumes. A PARIS, Chez DENYS THIERRY, ruë S. Jacques, ŕ l'Enseigne de la Ville de Paris. M. DC. LXXIX . AVEC PRIVILEGE DV ROY. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 46 C 8507. [Rkp.: NB, četná zatržení tuzkou po straně.] Soupis tisků č. 564. SVITE DV REGNE D'HENRY IV. SURNOMME' LE GRAND, ROY LXII. Par le Sieur DE MEZERAY Historiographe de France . TOME VI. A PARIS, Chez DENYS THIERRY, ruë Saint Jacques, ŕ l'Enseigne de la VIlle de Paris. M. DC. LXXVIII. AVEC PRIVILEGE DV ROY. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 41 A 7602. Soupis tisků č. 565.K problematice blíže Lallemand, M.-C., Les ornements rhétoriques du récit historique: l'exemple du portrait, Littératures Classiques, 30, 1997, s. 105-119.
[30] HISTOIRE DE FRANçOIS I. Par le Sieur de Varillas; A laquelle est jointe la Comparaison de François I. avec Charles Quint par le męme Auteur. TOME PREMIER. A LA HAYE, Chez ARNOUT LEERS. M. DC. LXXXIV. AVEC PRIVILEGE . Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 47 C 8701. Soupis tisků č. 816. HISTOIRE DE CHARLES IX. Par le Sieur VARILLAS. A PARIS, Chez CLAUDE BARBIN. M. DC. LXXXIV. AVEC PRIVILEGE DV ROY. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 54 F 9890. Soupis tisků č. 817. HISTOIRE DE HENRY III. Par Monsieur DE VARILLAS . A LA HAYE, Chez JACOB van ELLINCKHUYSEN. M. DC. XCIV. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 26 D 5512. [Rkp.: Iniciála "E" ve všech 3 dílech.] Soupis tisků č. 818 . LA POLITIQUE DE LA MAISON D'AUTRICHE. Par Monsieur VARILLAS. A LA HAYE, Chez ABRAHAM DE HONDT ET JACOB van ELLINKHUYSEN. M. DC. LXXXVIII. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 23 C 4965. [Rkp.: iniciála "E" na titulním listě.] Soupis tisků č. 819. LA PRATIQUE DE L'EDUCATION DES PRINCES, CONTENANT L'HISTOIRE DE GUILLAUME DE CROY, Surnommé LE SAGE, Seigneur de Chiévres, Gouveneur de CHARLES D'AUTRICHE qui fut Empereur Cinquiéme du Nom. Par Monsieur VARILLAS . A AMSTERD ... Chez H. WETSTEIN & ... , M. DC. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 55 A 10015. Soupis tisků č. 820. [Rkp. - založené růžky stran.]
[31] ABRA-MULE', OU L'HISTOIRE DE LA DEPOSITION DE MAHOMET IV. EMPEREUR DES TURCS. Suivant la Copie de Paris. A AMSTERDAM, Chez ANDRé HOOGENHUYSENN. M. DC. XCVII. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 27 A 5650. Soupis tisků č. 446. HISTOIRE DU PERE LA CHAIZE, Jesuite & Confesseur du Roi LOUIS XIV. OU L'on verra les intrigues secretes qu'il a eu ŕ la Cour de France & dans toutes les Cours de l'Europe, pour l'avancement des grands desseins du Roi son Maitre. A COLOGNE, Chez PIERRE MARTEAU. M. DC. XCIV. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 25 E 5342. Soupis tisků č. 448. LE DE'GOUT DU MONDE. PAR MAXIMES Tirées de l'Ecriture & des Peres. Par Monsieur le Noble. QUATRIE'ME EDITION augmentée. A PARIS, Chez DAMIEN BEUGNIE. AVEC PRIVILEGE DV ROY. Se vend A BRUXELLES, Chez JEAN LEONARD, 1705. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 26 D 5507. Soupis tisků č. 450.
[32] DICTIONNAIRE HISTORIQUE ET CRITIQUE: Par Monsieur BAYLE. A ROTTERDAM, Chez Reinier Leers, M DC XCVII. AVEC PRIVILEGE. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 28 L 6093. [Rkp. -knihy byla čtena, založené rohy stran, skvrny od svíčky atp.] Soupis tisků č. 63. Klasifikace podle Grenta, G., Dictionnaire, s. 589.
[33] L'ARGENIS DE IEAN BARCLAY. Traduction nouuelle enrichie de figures. A PARIS, Chez NICOLAS BUON, ruë St. Iacques, ŕ l'enseigne S. Claude, et de l'Home Sauuage. Avec priuilege du Roy. M. DC.XXV . Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 22 C 4674. Soupis tisků č. 55 .
[34] Daude-Desjardin, J., John Barclay, ou les derniers feux de l'humanisme, Littératures Classiques, 15, 1991, s. 83.
[35] Cet écrivain, quoique mort précocement, est un des plus représentatifs de la culture européenne internationale au XVII e sičcle. Daude-Desjardin, J., John Barclay, s. 83.
[36] Grente, G., Dictionnaire, s. 110 - 111.
[37] Les romans latins de Barclay eurent un immense retentissement européen. ... pour donner une idée du succčs de l'Argenis, le catalogue de la Bibliothčque Nationale, outre l'édition originale de 1621, ne comprend pas moins de onze rééditions. Deux traductions, celle de Pierre de Marcassus et celle de Coëffeteau, une traduction anglaise et deux traductions italiennes françaises au XVII esičcle. Daude-Desjardin, J., John Barclay , s. 70.
[38] la sympathie est distribuée aux personnages selon leur degré d'allégeance, de loyauté, et de fidélité, Mesnard, J., Précis, s. 84.
[39] Sám autor charakterizuje své dílo ústy Nicopompa takto: Je dresserai une grande fable en forme d'histoire oů j'enlacerai des avantures merveilleuses ... La vanité naturelle aux hommes leur fera prendre plaisir ŕ cette lecture, et ils seront plus affectionnés ŕ ce que je leur écrirai de ce qu'ils ne le recevront point comme pour enseignement ni pour leur donner aucune sévčre instruction. ... Par la représentation des périls je les exciterai ŕ la pitié, ŕ la cruauté, ŕ l'horreur; puis estant en suspens je les relevray et plus clair je dissiperay le trouble de leur esprit ... A fin que personne ne se plaigne que c'est de lui que l'on parle, la représentation d'aucun ne s'y trouvera point entičre. Car pour les déguiser j'inventerai beaucoup de choses qui ne porront convenir ŕ ceux qui seront touchés ... Ainsi j'attaquerai seulement les vices et non point les hommes ... Davantage je me servirai partout de noms imaginaires. J. Barclay, L'Argenis, Paris 1625, s. 294n.
[40] le capital de sympathie et d'admiration dont la France bénéficiait en Europe devait trouver dans sa langue, et surtout dans sa prose, un véhicule moderne qui rivalise directement avec l'antique langage de la sagesse et de la durée. Mesnard, J., Précis, s. 85.
[41] C'est de la France qu'il s'agit dans ce roman. Dupond, A., L'Argenis de Barclay, Paris 1875, s. 77. Současná literární historie zdůrazňuje kromě aspektu homo europoeanus též modernost: un esprit prudent, mais résolument moderne, au coeur de son temps. Daude-Desjardin, J., John Barclay, s. 83.
[42] Srov. vyobrazení 32.
[43] Srov. vyobrazení 33.
[44] Viz níže uvádiné poíklady.
[45] K problematice blíže Zoberman, P., Epistolarité et intertextualité: Madame de Sévigné et l'écriture da la lettre. XVIIe sičcle, n° 200, 1998, s. 433-452. Tam další literatura.
[46] Šrámek, J., Přehled, s. 45.
[47] LETTRES DU CARDINAL MAZARIN OU l'on voit Le Secret de la Négociation de la PAIX DES PIRENE'ES; & la Relation des Conferences qu'il a eües pour ce sujet avec D. Louis de Haro, Ministre d'Espagne . Avec d'autres lettres tres-curieuses écrites au Roi & la Reine, par le męme Cardinal, pendant son voyage. A AMSTERDAM, Chez ANDRE' PIERROT. 1690. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 46 C 8508. Soupis tisků č. 527; LETTRES DU CARDINAL MAZARIN OU l'on voit Le Secret de la Négociation de la PAIX DES PIRENE'ES; & la Relation des Conferences qu'il a eües pour ce sujet avec D. Loüis de Haro, Ministre d'Espagne . Avec d'autres lettres tres-curieuses écrites au Roi & la Reine, par le Męme Cardinal, pendant son voyage. NOUVELLE EDITION Augmentée d'une seconde partie . A AMSTERDAM, Chez HENRI WETSTEIN, 1693. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 43 A 8015. Soupis tisků č. 526. Quérard,La France, V , s. 663 uvádí, že toto je první vydání.
[48] LES LETTRES DU CARDINAL BENTIVOGLIO. Sur diverses matieres de Politique & autres importants sujets: écrites aux premiers Princes de l'Europe, & ŕ plusieurs Personnes considerables par leur sçavoir & leurs emplois. TRADUITES EN FRANçOIS, avec l'Italien ŕ côté. Par le Sieur DE VENERONI, Maître des Langues Italienne & Françoise ŕ Paris. A PARIS, Chez la Veuve SEBASTIEN MABRE-CRAMOISI, ruë Saint-Jacques. M. D.C. XCII. AVEC PRIVILEGE DU ROY. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 29 F 6237. Soupis tisků č. 70.
[49]LETTRES CHOISIES DE FEU Mr. GUY PATIN Docteur en Medecine de la Faculté de Paris, & Professeur au Collége Royal. Dans lesquelles sont contenuës, Plusieurs particularités Historiques, sur la Vie & la Mort des Savans de ce Siécle, sur leurs Ecrits, & sur plusieurs autres choses curieuses depuis l'an 1645. jusqu'en 1672 . SECONDE EDITION. A PARIS, Chez JEAN PETIT, ruë S. Jacques. M. DC. LXXXVIII. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 46 C 8510. Soupis tisků č. 620.
[50] Adam, A., Les libertins au XVII esičcle, Paris 1986, s. 155.
[51] Srov. vyobrazení 34.
[52] LETTRES CHOISIES DE FEU Mr. GUY PATIN , Paris 1688, fol. 3´.
[53] Tamtéž, fol. 3´.
[54] Tamtéž, fol. 4´.
[55] Tamtéž, fol. 5.
[56] Tamtéž, Lettres XVII, s. 54.
[57] Tamtéž. Lettres XV, s. 52.
[58] Tamtéž, Lettre XV , s. 51-52.
[59] Si l'on cherche, ŕ cette date, du ' réalisme' dans la littérature, c'est dans ce corpus qu'on a le plus de chances de le rencontrer. Mesnard, J., Précis, s. 126.
[60] Adam, A., Les libertins, s. 156.
[61] Naoko dobrý křesťan, ve skutečnosti ... odvážný filos. libertin. Novák, O. et alii, Slovník, s. 497.
[62] LETTRES NOUVELLES & CURIEUSES De Monsieur BARTHELEMI PIELAT Docteur en Medecine . Sur de sujets de Louanges, de Recommandation, de Remerciment, de Consolation, d'Amitié, d'Amour, d'Absence, de Recognoissance, d'Argent, de Comperage, de Langues, de Poësie, de Mariage, de Reproche, d'Alchymie & c. A AMSTERDAM, Chez J. J. WAESBERG. 1677. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 28 A 5889. Soupis tisků č. 630 .
[63] LETTRES FAMILIERES, ET AUTRES, SUR TOUTES SORTES DE SUJETS. AVEC LEUR INSTRUCTION, &c. DIVISE'ES EN II. PARTIES. Par RENE' MILLERAN, de Saumur. Professeur des Langues Françoise, Allemande, & Angloise, & Interprete du Roi dans la Cour du Parlement de Paris . NOUVELLE EDITION. A PARIS, Se vendent chés l'Auteur, demeurant ŕ l'Hôtel de Danemare, Faux-Bourg S. Germain. ET A BRUXELLES, Chés JEAN LEONARD, Libraire & Imprimeur, ruë de la Cour. 1690. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 39 A 7248. Soupis tisků č. 566.
[64] [Rytý titulní list]: ARISTIPPE, OU DE LA COUR par Mr. DE BALZAC. A LEIDE, chez IEAN ELSEVIER. 1658. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 28 A 5877. Soupis tisků č. 47; [Rytý titulní list]: LES OEVVRES DU SIEUR DE BALZAC. Augmentées en Cette Edition de plusieurs pieces nouuelles ... A AMSTERDAM, Chez DANIEL ELZEVIER. 1664. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 26 B 5448. Soupis tisků č. 48; LETTRES FAMILIERES DE M. DE BALZAC A M. CHAPELAIN. A LEIDEN Chez JEAN ELSEVIER [adresa utržena].Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 27 A 5644. Soupis tisků č. 49. Na vnější straně přední desky tužkou dopsáno datum 1636, není asi správné. Poslední dopis v knize je datován Balzacem 28 Decembre 1641. 1. vydání 1656; [Rytý titulní list]: LETTRES DE FEU MONSIEUR DE BALZAC A MONSIEUR CONRART. A AMSTERDAM, Chez LES ELZEVIERS. 1664. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 27 B 5713. Soupis tisků č. 50 . Kniha patrně nebyla dočtena, slepené listy nešly od sebe, když jsem ji pročítala. To potvrzuje domněnku, že neznalost konkrétních osob a jejich vztahů byla příčinou čtenářského nezájmu ze strany Marie Arnoštky; [Rytý titulní list]: LETTRES CHOISIES Du Sr. DE BALZAC. A AMSTERDAM, Chez LES ELSEVIERS. 1678. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 26 B 5456. Soupis tisků č. 51 .
[65] Šrámek, J., Přehled, s. 36.
[66] Balzac, J. L. G., Socrate chrétien, Paris 1952, Préface. Cité par Méchoulan, E. - Mortgat, E., Ecrire au XVII esičcle, une Anthologie, Paris 1992, s. 69. SOCRATE CHRESTIEN, PAR LE Sr. DE BALZAC; & autres oeuures du mesme Autheur. A PARIS, Chez AVGVSTIN COVRBE', dans la petite Salle du Palais, ŕ la Palme. M. DC. LVII. AVEC PRIVILEGE DV ROY. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 21 C 4326. Soupis tisků č. 52.
[67] Tamtéž, s. 73.
[68] Tamtéž, s. 63. Text byl napsán roku 1639, koloval v opisech a tiskem vyšel až jako součást prvního vydání Oeuvres diverses v roce 1644.
[69] Zuber, R., Les belles infidčles et la formation du goűt classique, Paris 1995, s. 391n. Tam také k problematice vztahu mezi překladem a původní literární tvorbou, o které se v této práci nemohu blíže rozepisovat. De Balzac ŕ Boileau, Belles infidčles et création littéraire, s. 377-391.
[70] Lesaulnier, J., Port-Royal insolite, s. 209. Jedná se o poznámku v Recueil de choses diverses, fol. 18, u příležitosti vydání Balzacových Les Oeuvres , Chez Valentin Conrart, Paris 1665.
[71] Tamtéž, s. 379. Jedná se o poznámku v Recueil de choses diverses, fol. 153 a 153´, podepsanou Bourgeois.
[72] Tamtéž, s. 379. Jedná se o poznámku v Recueil de choses diverses, fol. 400´.
[73] Zuber, R., Les belles infidčles, s. 393, poznámka 10.
[74] Balzakova věta je po vzoru Ciceronově řečnická, rytmicky vyvážená, barokně vznosná, popř. místy preciózní, avšak logická. Novák, O. et alii, Slovník, s. 78.
[75] Viz výše poznámka 54, tisk č. 50.
[76] TRAITE DE LA JALOUSIE, OU MOYENS D'ENTRETENIR LA PAIX DANS LE MARIAGE. Mansueti haereditabunt terram, & delectabuntur in multitudine pacis. Psalm. 36. Iouxte la Copie Imprimée A PARIS Chez HELIE JOSSET, M. DC. LXXVII. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 24 A 5066. Soupis tisků č. 225. [Na předsádce majetnický přípisek "Marie Ernestine prse d'Eggengerg". ]
[77] Grente, G., Dictionnaire, s. 346.
[78] NOUVEAU TRAITE' DE LA CIVILITE' QUI SE PRATIQUE EN FRANCE, Parmi les honnestes gens. Seconde edition, corrigée & augmentée. A AMSTERDAM Chez JAQUES LE JEUNE. cIc Icc LXXII. Sur la Copie imprimée ŕ Paris. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 25 A 5230. Soupis tisků č. 223. Quérard, La France littéraire, t. II , s. 318 uvádí, že 1. vydání je z roku 1675 !
[79] NOUVEAU TRAITE' DE LA CIVILITE', s. 174.
[80] Tamtéž, s. 177.
[81] LETTRES CURIEUSES SUR LITTERATURE, ET MORALE. Par M. l'Abbé DE BELLEGARDE. Chez ADRIAN MOETJENS, Marchand Libraire dans la Hosstraat, prés de la Cour, ŕ la Libraire françoise. M.DCC.II. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 26 A 5443. Soupis tisků č. 66 .
[82] Problematika postavení ženy v tehdejší spoleenosti, téma velmi zajímavé a pro tehdejší dobu příznakové, nemohu vzhledem k rozsahu práce postihnou v míře, kterou by si zasloužila. Jen velmi stručně se k ní vrátím v poslední kapitole, pojednávájící o recepci literatury, neboť eggenberská knihovna v Českém Krumlově nese známky toho, že ji budovala vzdělaná, kultivovaná a patrně i emancipovaná žena.
[83] Tamtéž, Avertissement.
[84] Méchoulan, E., Ecrire au XVII esičcle, s. 6.
[85] LETTRE DE MONSIEUR HUET A MONSIEUR DE SEGRAIS DE L'ORIGINE DES ROMANS. SECONDE EDITION. Chez SEBASTIEN MABRE-CRAMOISY. M. DC. LXXVIII. Avec Privilege de Sa Majesté. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 44 A 8152. Soupis tisků č. 394 .
[86] Mesnard, J., Précis, s. 179.
[87] Šrámek, J., Přehled, s. 32.
[88] Pierre Daniel Huet (1630-1721), erudovaný překladatel z řečtiny a hebrejštiny, vychovatel Dauphina a biskup v Avranches, byl ve své době uznávanou autoritou, jeho radami se řídili např. La Fontaine i Mme de Lafayette. Novák, O. et alii, Slovník, s. 317.
[89] Recueil de choses diverses, fol. 224´. Lesaulnier, J., Port Royal, s. 457.
[90] Recueil de choses diverses, fol. 230´a 231. Lesaulnier, J., Port Royal, s. 463.
[91] Tamtéž, fol. 231, s. 463.
[92] Tamtéž, fol. 231, s. 463.
[93] Recueil de choses diverses, fol. 63´. Lesaulnier, J., Port Royal, s. 276.
[94] Recueil de choses diverses, fol. 63. Lesaulnier, J., Port Royal, s. 276.
[95] Recueil de choses diverses, fol. 214. Lesaulnier, J., Port Royal, s. 447.
[96] Recueil de choses diverses, fol. 205. Lesaulnier, J., Port Royal, s. 437.
[97] LETTRE DE MONSIEUR HUET, s. 27.
[98] Tamtéž, s. 152 a 153.
[99] Tamtéž, s. 164 a 165.
[100] Tamtéž, s. 166 a 167.
[101] LES OEUVRES DE Mr. SARASIN. CONTENANT LES TRAITEZ SUIVANS: La Conspiration de Valstein, contre l'Empereur. S'il faut qu'un jeune homme soit amoureux, Dialogue. La Vie de Pomponius Atticus. La Pompe Funebre de Voiture, & diverses Poësies. Discours de la Tragedie, & Remarques sur l'Amour Tyrannique de M. de Scudery . Histoire du SIEGE DE DUNKERQUE. Opinions du Nom & du Jeu des Echets. A PARIS, Chez la Veuve SEBASTIEN MABRE-CRAMOISY. DC. XCIV. AVEC PRIVILEGE DU ROY. Exemplář eggenberského oddělení zámecké knihovny v Českém Krumlově sign. 26 G 5583. ME BI. Soupis tisků č. 734. G. Grente et alii, Dictionnaire p. 1153. Quérard, La FL, t, VIII, p. 455.
[102] Embastillé lors de la disgrâce de Fouquet, il devint l'un des familliers de Bossuet, se convertit au catholicisme et fut chargé de la caisse des conversions. Lesaulnier, Port Royal, s. 240.
[103] O konverzi a důvodech, které ho k ní vedly, tamtéž, s. 527, fol. 287 a 287´.
[104] Grente, G., Dictionnaire, s. 981.
[105] La preface de Pelisson sur Sarrasin est surannée. Lesaulnier, J., Port Royal, s. 476, 241´. Voir Les Oeuvres de M. Sarasin, Paris, A. Courbé 1656. 4°.
[106] Grente, G., Dictionnaire, s. 1154.
[107] Tamtéž, s. 1154.
[108] On a reconnu non seulement un charmant rimeur, mais qussi le style et la langue d'un excellent historien. Son Conspiration de Wallenstein sont des pages d'une prose sérieuse, concise et pur, ŕ la Salluste . Tamtéž, s. 1154.
[110] Méchoulan, E., Ecrire, s. 87.
[111] Tamtéž, s. 87.
[112] Pellisson, P., Discours sur les Oeuvres de M. Sarasin, De la Conspiration de Wallenstein, Paris 1656, citováno podle Méchoulan, E., Ecrire, s. 92.
[113] Tamtéž, s. 92.
Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz
© 2008-2023 Vědecká knihovna v Olomouci
Tisk stránky | Mapa webu | Zajímavé odkazy
| RSS 