Od paměti kamene k paměti Internetu
10. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska
Od paměti kamene k paměti Internetu
PhDr. Františka Vrbenská
Memoáry podávají zprávu nejen o konkrétní době, místě, událostech, ale především o svém tvůrci, vypravěči - ať už zastřeně, mimovolně, nebo naopak bezostyšně a halasně. Málokdo z nás je schopen přesně a spolehlivě reprodukovat, co se stalo, jak ostatně lze doložit policejními nebo historickými záznamy o výpovědích svědků dramatických událostí. přidáváme citové zabarvení, vlastní interpretaci, máme sklony upravovat svou roli v dění, které proběhlo. A i kdybychom se snažili být sebeobjektivnější, mnohé o našem nitru prozradí už způsob, jakým reagujeme, a možná ještě výrazněji to, čeho si kolem sebe všimneme.
Ale vždyť každý jedinec, třeba byl světoběžník nebo eremita, génius nebo prosťáček, šedivě konformní typ nebo excentrik, nese dotek času a prostředí, v němž je zakotven svou existencí, a odraz skutečností, jimiž jeho svět žije - ten svět, který člověka utváří, poznamenává jej a pohlcuje, a jemuž pisatelé vracejí ve svých pamětech jeho vlastní portrét v nejrůznějších stylech až po karikaturu... nebo posmrtnou masku.
Paměti můžeme vnímat jako zábavnou až oddechovou četbu, jako zdroj poučení i jako pramen užitečných informací pro vědeckou práci nebo literární tvorbu. Pak je ale z výše uvedených důvodů nezbytný kritický přístup. Setkáme se s osobními kronikami, které prozrazují tolik, až čtenáře napadne, jestli si ho původce díla neplete se svým soukromým psychoanalytikem, případně gynekologem; naopak s memoáry, kde je důležitější to, co zůstalo nevysloveno, a pak jsou tu samozřejmě paměti, které připomínají svým deformovaným zorným úhlem vzpomínky kuřete ze dvorce u Waterloo.
Ale jak se liší dokumenty, které kolem nás denně chrlí producenti sdělovacích prostředků? Nejsou všechna periodika, rozhlasové a televizní relace, dokumentární pořady a zpravodajství paměťmi pomyslné kolektivní bytosti, které se nekonkrétně říká lidé, společnost, naše doba, nás svět, tato éra, naše civilizace A možná i veškerá kulturní produkce, beletrie, kinematografie, hudba, výtvarné projevy... Všechny tyto formy jsou ve svém úhrnu výpovědí, deníkem, referátem, vyjadřují veřejné mínění i skryté pohnutky, obviňují, obhajují, oslavují, působí na své obecenstvo a jeho postoje, snaží se upoutat a zvýšit svoji prestiž i tržní úspěšnost, reagují na aktuální dění s jistou, často nepatrnou prodlevou, a vracejí se do minulosti o pamětních výročích, v nových komentářích a odhalených skutečnostech.
Paměť může putovat ústní formou po řadu generací, ale čím je společnost na vyšší civilizační úrovni, čím rychlejšími změnami prochází a čím rušněji a rychleji žije, tím obtížněji se slovesné podání uchovává. Stačí jen podívat se osud takové malé všeobecné tradice: předávání rodinných pamětí. Nejběžnější a nejrozšířenější typ memoárů, který je dnes na vyměření, informační zdroj,který se stal zbytným; starší generace bydlí většinou odděleně, není čas naslouchat, chuť k vyprávění zasytí televizní přijímač.
Životní tempo se zrychluje a mění nás: to není stýskání někoho, kdo už má papíry na pamětnictví, vždyť svědky jsou mi právě paměti naší společnosti, filmy a knihy, které se pro běžnou současnou percepci stávají pomalými a těžkopádnými. V klipovitém běhu dní se časové úseky stále více krátí a naše vlastní živá i historická paměť omezuje, jak dokazuje právě její bezděčný obraz v médiích. Co se stalo přede dvěma roky, je už dávno, události staré deset let se pomalu ztrácejí v hlubinách zapomnění.
Ale právě produkty naší touhy zanechat zde otisk své osobnosti, výpověď o sobě a o svém světě se stávají doklady, které konzervují obrazy skutečnosti: s postupující informační explozi stále podrobněji a zevrubněji připomínají a usvědčují. Recenze, polemiky, reportáž ze sportovního utkání, módní střihy, fotografie z bitevního pole, aktivistický úvodník, volební program angažované strany... Paměti času uléhají do muzeí, galerií a knihoven, aby je příslušní pracovníci opečovávali, střežili - a zpřístupňovali. A pak badatel prostřednictvím jejich rukou může otevřít gigantické memoáry a spatřit zmizelé Denisovo nádraží, dozvědět se o podrobnostech Gorkého uvěznění v Československu a pohlédnout tisíckrát jinak na osobnost T.G.Masaryka.
Naše společné paměti - kulturní dědictví, obsahují stránky balastu i klenoty poznání. V svém nitru zahrnují také množinu individuálních pamětí, ať jsou v jakékoliv podobě, ovšem zachycují atmosféru doby mnohem přesněji, věrněji a živěji než ony, protože ji zmnožují o nespočet pohledů. Čím více dokladů, tím silnější je výpovědní hodnota... Právě schopnost člověka přenést vzpomínku s její emotivní složkou i zcela konkrétní informaci v prostoru a čase působila už v dávnověku jisté nesnáze. Vládcové Egypta dávali tesat do kamene oslavné nápisy, a také je nechávali odstranit. Pálily se zapovězené knihy, zabavovaly letáky, cenzurovaly noviny. Paměti času jsou nebezpečné, uchovávají hříchy a omyly společnosti i jednotlivce; už pro jejich svědeckou a očistnou hodnotu bychom o ně měli pečlivě dbát.
Činíme tak, nebo se o to alespoň snažíme, uchováváme písemné památky, bráníme je před příliš horlivými a mírně bezohlednými čtenáři, před ohněm, vodou, rozpadem, přejeme si zaštítit co největší objem dokumentů v občas marné a pošetilé touze archivovat pro budoucnost tiskovou produkci v naprosté úplnosti - a tím co nejpodrobněji vytvořit paměti své doby. Žel, zdaleka ne všechno dobloudí alespoň do Národního konzervačního fondu. Unikají nám nejen knihy, drobné a příležitostné tisky, ale prozatím i progresivní informační prameny včetně multimédií. Jistě jsou archivovány televizní pořady, ale což třeba tak markantní fenomén dneška, jakým je reklama? Na každém kroku narážíme na billboardy, které nenápadně formují náš pohled na realitu; ale kdopak je uchovává nebo alespoň pořizuje dokumentaci o nich?
S přesunem části kulturního a informačního spektra na internet se naše kolektivní paměti obohatily; nemíním rozšířené a zpružnělé informační zdroje, ale bezpočet osobních stránek, které jsou svého druhu memoáry. Avšak také ony, stejně jako jiné webové položky propadají do nicoty: z deseti slibných odkazů budou alespoň dva nedobytné, většinou právě ty, které vypadají přínosně vzhledem k řešenému problému. Stránky se mění, pochopitelně. Pak pro jejich tvůrce i vnějšího uživatele záleží na archivačním médiu, na technologii archivace, jak je může provider domény nabídnout - a podstatnou roli v uchování dat hraje i to, do jaké míry si je může vlastník stránek dovolit finančně zabezpečit. Bezplatné uložení dat nezaručuje automaticky jejich spolehlivé uchování, a bohužel, neplatí tak doslova, že kvalita a význam informací jsou úměrné jejich zajištění.
Ani říše informačních technologií se neobejde bez katastrof - někdy technických, jindy jako důsledek ekonomických vztahů v internetovém prostředí - s důsledkem nenávratné ztráty dat... jak se ostatně i my knihovníci občas na vlastní kůži přesvědčíme. Ještě horší situace nastává pro čtenáře-uživatele, který nemá šanci dostat se k staršímu obsahu stránek, pokud je sice archivován, ale není zpřístupněn. Nezřídka se data sice archivují, ale brzy jsou přehrána. I dobře vedené a přehledné archivy, které jsou vystavovány, mají svá omezení. Odstálejší informace už bývá těžké, či přímo nemožné získat; prioritou dneška se stal požadavek aktuálnosti.
Jestliže pozorujeme úbytky z našich kolektivních pamětí na internetu, jsme rovněž svědky nezadržitelných ztrát z klasických knihovních fondů... Musíme se smířit s tím, že všechno se zachránit a uchovat nedá, tak jako zapomíná i skutečná lidská paměť. Možná ale, že rozpadající se papír není tím nejnebezpečnějším ohrožením té části z pamětí společnosti, kterou známe jako písemné kulturní dědictví. Spíše bychom se měli strachovat výpadků v naší přídavné elektronické paměti, které se rodí z její nepřehledné neorganizovatelnosti a zákonité absenci vnitřního řádu, časté nerelevantnosti a povrchnosti informací, hyperdynamičnosti a proměnlivosti, nedostatku archivačních pravidel.
Jestliže však jako knihovníci můžeme činit více méně úspěšné pokusy o záchranu poškozeného rukopisu, rozpadajícího se deníku, ohrožené knihovní sbírky, není snad nad naše síly i možnosti být strážnými anděly internetových souborů? Ale kdepak: knihovník, snad právě pro své nevděčné poslání střežit svazky a informace - něco mezi přebíráním hrachu a hlídáním stáda zajíců - má svou vytrvalost a odhodlání vstupovat do nových bran poznání mezi prvními. Tak vznikl v Národní knihovně ČR pod vedením Mgr. Ludmily Celbové WebArchiv v rámci programového projektu výzkumu a vývoje Registrace, ochrana a zpřístupnění domácích elektronických zdrojů v síti Internet, s cílem připravit podmínky pro zpracování české národní bibliografie elektronických zdrojů - S bibliografickým zpracováním souvisí zajištění trvalého uchování domácích elektronických dokumentů, monografických i seriálových, publikovaných v síti Internet a jejich zpřístupnění za podmínek respektujících autorské právo vydavatelů.
Je to kapka v internetovém oceánu, ostrůvek jistoty v tektonice informačních erupcí - jen prozatím nevelký, ale stejně významný, jako když dávný písař začal archivovat klínopisné tabulky, a vsadím se, že se té práce ujal z osobního přesvědčení, úcty a lásky ke slovu a informaci, nikoliv na královský povel. Knihovníci nejsou zdaleka konzervativní a webových zdrojů si přes občasné připomínky považují - vždyť Internet je obrazem a pamětmi naší doby.
Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz
© 2008-2023 Vědecká knihovna v Olomouci
Tisk stránky | Mapa webu | Zajímavé odkazy
| RSS 