Olomoucká kronika měšťanské rodiny Hoblů z let 1530-1629 jako pramen pro zkoumání rané nové horní němčiny v Olomouci
10. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska
Olomoucká kronika měšťanské rodiny Hoblů z let 1530-1629 jako pramen pro zkoumání rané nové horní němčiny v Olomouci
Libuše Spáčilová
1. Charakteristika města Olomouce
Olomouc byla v 16. století jedním z nejvýznamnějších měst v českých zemích. V tomto královském městě se rozvíjela řemesla a obchod, sílila vrstva patriciátu, k němuž patřili zástupci moravské šlechty, dále bohatí kramáři, tzn. privilegovaní kupci, obchodující s luxusním zbožím, kteří byli majiteli 15 bohatých kupeckých krámů na rohu Horního a Dolního náměstí, rovněž vinárníci, vlastníci domů s právem vinného šenku, a bohatí kroječi suken. Domy patriciátu se nacházely na Horním a Dolním náměstí či v bezprostřední blízkosti. Rovněž střední vrstvy, tvořené řemeslníky a kramáři, byly poměrně silné. S nároky měšťanstva na politickou moc souvisela i potřeba vzdělání. V roce 1485 byla založena městská škola u sv. Mořice, která zůstávala do roku 1505 v rukou kapituly, to znamená pod církevním dozorem, a město mělo právo volit rektora školy až od uvedeného roku. Žáci se v této škole učili číst, psát a počítat - tedy dovednosti nezbytné pro účast na správě, právním životě, pro vedení kupeckých knih a pro rozvoj řemesla. Olomouc byla na velmi dobré kulturní úrovni, o čemž mimo jiné svědčí i rozvoj knihtisku v prvních letech 16. století.Je však třeba připomenout skutečnost, která sice sahá do 13. století, jejíž důsledky jsou však ve městě patrny i v 16. a 17. století. K založení města ve 13. století totiž významnou měrou přispěli němečtí řemeslníci a kupci. Příchod německého obyvatelstva do českých zemí v rámci městské kolonizace nepochybně ovlivnil na dlouhou řadu let sociální strukturu městské společnosti. Němečtí kupci, kteří s sebou přinesli magdeburské právo, se postavili do čela města, a rovněž další bohatí příslušníci měšťanské vrstvy byli německého původu. V důsledku městské kolonizace se Čechy a Morava vlastně staly bilingvními oblastmi a je možno bez nadsázky říci, že němčina patřila konkrétně v Olomouci i některých dalších městech ke každodennímu životu města. Proto písemnosti, jež zde od 14. století vznikaly, slouží jako významný zdroj informací o vývoji německého jazyka (srov. Spáčilová 2000).
2. Proces vývoje rané nové horní němčiny v letech 1350-1650 v centrálních oblastech a na periferii
Historikové jazyka popisují čtyři vývojové etapy - starou horní němčinu do roku 1050, střední horní němčinu do roku 1350, ranou novou horní němčinu do roku 1650 a novou horní němčinu, jejíž vývoj trvá dodnes. Pro německý písemný materiál na našem území, které patří k periferii německé jazykové oblasti, je důležitá především fáze raně novohornoněmecká, zahrnující léta 1350-1650, protože starší písemné památky v německém jazyce se vyskytují jen sporadicky. V této vývojové etapě se počíná konstituovat standardní německý jazyk. Množství regionálních variant v oblasti fonologické, typické pro předchozí vývojová období, se počíná redukovat a dochází k ustálenému užívání těch forem, které se postupně prosazují jako spisovné. Výzkumy bylo zjištěno, že tyto jednotící tendence se neprojevují pouze v centrální jazykové oblasti, tedy na území dnešních německy mluvících zemí, ale i na okrajích této oblasti, tedy i v němčině, používané v českých zemích.V souvislosti se zkoumáním vývoje německého jazyka je třeba upozornit na jednu důležitou skutečnost. V posledních dvaceti letech se v historiolingvistickém výzkumu prosadil přístup, který do centra zájmu staví text jako produkt určitého lidského jednání. Historikové jazyka si všímají, jak autor textu ztvárnil určitou komunikativní situaci, jaké jazykové prostředky syntaktické i lexikální k tomu použil. Změny fonologické, tedy hláskový vývoj, který patřil po dlouhá desetiletí do popředí jazykového výzkumu, se v tomto novém přístupu stává součástí výzkumu, nikoli jeho jedinou složkou.
Vzhledem k tomu, že se v souvislosti s rozvojem vzdělání okruh píšících obyvatel v období raně novohornoněmeckém značně rozšiřuje, mají historikové jazyka k dispozici velmi bohatý archívní materiál. Přestože je rozvoj raně novohornoněmeckého jazyka v Olomouci od počátku 15. století, kdy jsou dochovány nejstarší německy souvisle psané texty, spjat především s městskou kanceláří, kde byly produkovány písemnosti úředního charakteru, objevují se naprosto ojediněle i soukromá písemnost.
3. Kronika rodiny Hoblů
Unikátním dokladem toho, jak zacházeli s jazykem písaři neprofesionálové, je německy psaná kronika měšťanské rodiny Hoblů, uložená v olomouckém Státním okresním archivu ve fondu Archiv města Olomouce (Knihy, sign. 35), sepsaná v období náboženských bojů v Olomouci ve druhé polovině 16. a v prvních dvou desetiletích 17. století, kdy proti nekatolíkům ostře vystupovali tři biskupové, horliví stoupenci rekatolizace. Prvním z nich byl Vilém Prusinovský z Víckova (1565-1572), který povolal do města v roce 1566 jezuity, dalším Stanislav Pavlovský (1579-1598) a František z Dietrichštejna (1599-1636). Nekatolictví se však přes intenzívní protireformační činnost ve městě ani v zemi nepodařilo vymýtit. Na straně nekatolíků vynikl jejich vůdce Karel starší z Žerotína, jenž se stal zemským hejtmanem a posílil tak naděje olomouckých protestantů. Ti si v roce 1610 zřídili ve městě modlitebnu, aby zde mohli konat své bohoslužby.3.1. Autoři zápisů v kronice
Právě atmosféru této doby v Olomouci popisuje část záznamů ve zmíněné kronice. Zápisy nejsou vedeny vždy chronologicky. Pravděpodobně se právě první z pisatelů, Augustin Hobel, pokoušel záznamy členit podle obsahu, a proto vynechával volná místa, na něž však jeho nástupci zapisovali chronologicky, a to bez ohledu na obsah.Kdy přesně Augustin Hobel kroniku založil, není možno naprosto přesně určit. První zápis se týká roku 1530. Tehdy se oženil se svou první ženou Martou. Vzhledem k tomu, že od tohoto roku až do roku 1546 neuváděl u zápisů přesná data, ale pouze rok, je zřejmé, že události byly zaznamenávány zpětně. Teprve roku 1547, kdy zapsal zprávu o smrti své ženy, uvedl poprvé přesné datum (neděle po Michalovi). Později však původně uvedený rok přepsal na 1546. Od roku 1547 se již běžně objevuje úplné datum, tedy vedle roku i měsíc a den. Z toho by se dalo usuzovat, že kronika byla založena v roce 1547, což mohlo souviset s významným postavením Augustina Hobla ve městě, neboť v letech 1545-1553 zastával několikrát úřad fojta (KUX 1942, 201-202; srov. též AMO, Knihy, sign. 1046, fol. 102r) a dosáhl tak ve veřejném životě značné vážnosti. Svědčí o tom i skutečnost, že byl v březnu 1547 jmenován špitálním mistrem ve velkém špitále na Předhradí (AMO, Knihy, sign. 1, fol. 141a).
Je pravděpodobné, že zpočátku psal Augustin Hobel své záznamy na volné listy, které nechal v roce 1553 svázat. Na přední desce je dochován nápis Registrum circumspecti domini Augustin Hobl, magistri civium, anno domini 1553 . Tento rok nepřinesl Augustinu Hoblovi příliš šťastných chvil, neboť byl pro svou nekatolickou víru vyloučen z městské rady (KUX 1942, 81). O tom se ve své kronice, kterou vedl do roku 1575, nezmínil. Neuvedl zde ani své povolání. S největší pravděpodobností byl sladovníkem (AMO, Knihy, sign. 3, fol. 207v), ale není možno vyloučit ani soukenické řemeslo, protože v pozůstalosti jeho druhé ženy Kateřiny se nacházel soukenický rám před Dolní branou (AMO, Nathers Häuserchronik), či obchod s vlnou, o čemž by svědčil zápis o splacení vlny, pořízený 1. března 1549 (AMO, Knihy, sign. 1046, fol. 124r). S druhou ženou Kateřinou zplodil deset potomků. Datum smrti Augustina Hobela v kronice není uvedeno, víme jen to, že v roce 1577 byla jeho poslední vůle zapsána do městské knihy (AMO, Knihy, sign. 140, fol. 87r-88r). Zapisování do kroniky se po jeho smrti ujal David (*1550), jeho prvorozený syn v manželství s Kateřinou. Svůj první zápis datoval David rokem 1584. Ač v kronice o sobě přímo nepíše, uvádí se jako kmotr dětí řady olomouckých měšťanů. Kroniku vedl do září 1599, pár dní nato, 2. října, zemřel. O této smutné události informuje zápis psaný již třetím kronikářem, pátým dítětem Augustina Hobela, synem Pavlem (*9. února 1556). Poslední zápis psaný jeho rukou pochází ze 4. května 1618, v následujícím roce zřejmě zemřel a štafetu převzal nikoli další Hobel, nýbrž Tobiáš Häntschel, který se dne 23. 5. 1619 oženil s vdovou po Pavlu Hoblovi. S obchodníkem Häntschlem, synem Marty a Kryštofa z Jihlavy, se vedení kroniky definitivně dostává z Hoblova rodu. Hänschel psal kroniku do 18. září 1629. Zemřel pravděpodobně v roce 1638 a kronika již nenašla pokračovatele.
3.2. Charakter zápisů v kronice
Vzhledem k současným tendencím v historiolingvistice, kdy do centru zájmu se dostává text, je kronika v této vědní disciplíně velmi důležitým pramenem. Obecně patří kronika k písemnostem dokumentární povahy; cílem kronikáře je zachytit události pro příští generace (Reichmann - Wegera 1988, XIII). Její využití jako pramene, poskytujícího informace o historických skutečnostech, je obvyklé. Méně časté je však využití tohoto typu textu jako pramene pro zachycení vývoje jazyka.Jde vesměs o rozsáhlý písemný soubor, který se člení do přehlednějších dílčích textů, dokumentujících jednotlivé události. Kronika rodiny Hobelů se skládá z 206 takových záznamů: Augustin jich napsal 29, David 105, Pavel 60 a Tobiáš pouze 12. Tyto záznamy jsou graficky od sebe odsazeny mezerou, pouze Augustin dělá mezi některými dělící čáru. Kromě toho je každý záznam uveden buď uvozovacím slovem dle tehdejšího úzu nebo letopočtem, jak ukazují údaje v tabulce.
Tabulka 1: Slova, uvádějící jednotlivé záznamy v kronice
David Hobel (1584-1599)
Zatímco nejstarší pisatel se téměř důsledně drží tradičního latinského slova Item, dávají jeho pokračovatelé přednost latinským spojením Anno domini či Laus deo .
Nabízí se otázka, jakou mají jednotlivé texty strukturu, zda mohl sloužit jednotlivým pisatelům nějaký jednotný úzus či zda psali své záznamy naprosto volně.
Jednotlivé texty je možno po obsahové stránce rozdělit do dvou skupin: na zápisy soukromé povahy a zápisy společenského charakteru. Obě tyto skupiny můžeme ještě dále členit. Mezi zápisy soukromé patří souhrnné zprávy o nejdůležitějších událostech v rodině, zprávy o narození dítěte, o uzavření sňatku, o úmrtí a o kmotrovství. U záznamů společenského charakteru existují dvě skupiny - zápisy, dokumentující události ve městě a zápisy, informující o událostech v habsburské monarchii. Následující tabulka nás informuje o tom, kolik jednotliví kronikáři napsali záznamů.
Tabulka 2: Členění zápisů z hlediska obsahu
Obsah Celkem
Po tomto rozdělení je možno si všimnout jednotlivých skupin textů podrobněji.
3.3. Lingvistický rozbor zápisů
3.3.1. Souhrnné zprávy o nejdůležitějších rodinných událostech
item jn dem 41 jor den ?undag vor paulij Bekerung gab mir got der allemechdige meine Caderyna, des erbernn Mattes ti?chler tohter, vnd lebet mit jier piß jn das 49 jor den tag vor Margareta. da gab mir got der allemechdige mit jr mein tocht magtalena. di patten her Seba?tien par?h vnd her Mertten czepku vnd petter czichnerin. I?t ge?torben Anno 97 den 7 Nouembr Zwy?hen 9 vndt 10 in der nacht ( Augustin, fol. 2v, č. 6).Devět záznamů tohoto druhu se nachází na prvních foliích a píše je výlučně zakladatel kroniky. Informují nás v časovém sledu, tedy narrativním způsobem o Augustinovi, jeho sňatcích, narozených dětí, jejich kmotrech a o smrti jeho nejbližších. Z hlediska syntaktického a lexikálního jsou tyto zápisy velmi prosté - sestávají pouze z jednoduchých vět, větné komplexy zde nenajdeme. Analýza vede k jednoznačnému závěru, že tento typ textů je jasně, jednoduše a naprosto stereotypně formulován.
3.3.2. Zprávy o narození dítěte
Laus deo 1613 Iars Anno dominy den 3 Nouember Zwi??en 4 vnd 5 Vhr nach der ve?per hat mier gott vnd meiner kattarina Ein tacher gebenn vnd hab ?ie la??en tauffen mitt Namen Ru?ina. Ir gevatter ?indt herr Jahanis vick, frau Vretta Znamerin vnd Marina Erhaldin kurnerin. gatt gebe ?ein go ettlche Segen. Amen (Pavel, fol. 40v, č. 170).Informace o narození dětí jsou buď součástí předchozích devíti textů Augustina nebo se objevují také samostatně. Z hlediska obsahu jsou v těchto textech vždy obsaženy datum narození, přičemž ve 20 textech jsou tak přesné údaje, že se vedle dne a roku objevuje také hodina narození. Pouze rok je uveden jen ve 4 textech Augustinových, který je zřejmě psal s větším časových odstupem a podrobnější údaje zapomněl. Dále se uvádí jméno otce, někdy i matky, příchod na svět ( gott gab auf die welt ), pohlaví dítěte (u dcer se často vyskytuje zdrobnělina, u synů nikoli) a jeho jméno. K fakultativním údajům patří den křtu, jména kmotrů a náboženská formule. Zatímco údaje o kmotrech chybí pouze v jednom jediném zápisu Davida Hobla, takže lze tyto údaje považovat za téměř obligátní, uvádí datum křtu ve svých čtyřech zápisech pouze poslední kronikář Tobiáš Häntschel. Tato informace může souviset s Tobiášovou snahou poskytnout co nejprecisnější informace. Pokud jde o syntaktickou stavbu zápisů, byly opět použity vesměs jednoduché věty. Na první pohled se však ukazuje, že především Tobiáš věnoval sepisování velkou pozornost. Jeden záznam o narození své dcery zapsal dokonce dvakrát. V první verzi se totiž dopustil několika chyb při vypočítávání jmen kmotrů, a proto napsal druhou variantu, v nímž provedl syntaktické úpravy k lepšímu.
Celkově je třeba však říci, že i tyto texty působí jednoduše a formálně. Pro srovnání je možno použít rodinnou kroniku Albrechta Dürera z Norimberka (Reichmann - Wegera 1988, 66), v níž jsou také texty tohoto druhu. Dürerovy záznamy mají téměř stejnou strukturu jako záznamy Hoblů. Odlišnosti jsou pouze ve výběru slov. Zatímco Dürer používá sloveso gebären pro příchod na svět, je v Olomouci narození dítěte vždy považováno za dar boží, proto patří k úzu vazba gott gab mir .
3.3.3. Uzavření sňatku
Laus Deo 1610 Iars Anno domini 4 Julun hat der Erber Carell Schilbach mitt meiner Tacher Ilijana Hoc hczeijtt gehaltenn. Gott, gebe in Sein genade vnd Segen. Amen (Pavel, fol. 36r, č. 151).K hlavním informacím v těchto zápisech patří datum uzavření sňatku a jméno páru. I pro tyto zápisy je sice charakteristická jednoduchá formulace, avšak u Pavla a Tobiáše se stává pevnou součástí zápisu také náboženská formule, kterou oba vyprošují pro novomanžele boží požehnání. Podobně jako u předchozího typu je třeba poukázat i u těchto zápisů na to, že úroveň jednotlivých textů není u všech písařů stejná. Na nejvyšší úrovni stojí Tobiáš. Na jeho textech jsou nápadná četná adjektiva, jejichž použití dělá dojem pečlivého a promyšleného užívání jazyka. Ve stručnosti je možné poukázat na rozdíl mezi zápisy Pavla a Tobiáše:
Laus Deo 1610 Iars Anno domini 4 Julun hat der Er ber Carell Schilbach mitt meiner Tacher Ilijana Hochczeijtt gehaltenn. Gott, gebe in Sein genade vnd Segen. Amen (Pavel, fol. 36r, č. 151).
Laus deo 1619 den 23 Magis, das i?t den donner?tag nach Pfing?ten, hab ich Tobias hant?el mit meiner Lieben Catherina Gloßkein des in Gott ruhenden ehrnfe?ten vnd wohlgeachten herren Paul Hubels hinterla??enne Wittib hochzeit gehalten. Gott, der Allmechtige ewige gott, gebe vnß ?einen gnaden reichen ?egen. Amen (Tobiáš, fol. 46r, č. 193).
Přestože je tento typ záznamů stereotypní a nenabízí mnoho možností pro kreativní ztvárnění, vykazují oba texty rozdíly, které svědčí o rozdílné úrovni obou kronikářů.
3.3.4. Záznamy o úmrtí
Anno 87 den 27 Nouember i?t mein Schwe?ser Hellenna In Gott ver?chiden vndt Auff den gottes Acker In vn?ers liben Vattern grab gelegett. der wolle Gott vnd vnß Allen genedig vndt barmhertzig ?ein durich Ieě um Cri?tum vn?ern herren. Amen (David, fol. 4v, č. 19).Tyto zápisy jsou podobně jako předchozí dva typy buď součástí souhrnných zpráv Augustina nebo se vyskytují jako samostatné zápisy. Obligátními prvky domnělých formulářů jsou pouze jméno zemřelého a datum smrti, fakultativní informace je krátké poukázání na jeho život, na příbuzenský vztah ke kronikáři, krátká informace o pohřbu a v jednom případě i o zanechaných dětech. Náboženská formule stojí na hranici mezi obligátními a fakultativními elementy zápisů.
Je třeba upozornit na to, že v Augustinových a Davidových zápisech nejsou vůbec vyjadřovány emoce, byť se jedná o nejbližší příbuzné. Jde o pouhé konstatování skutečnosti. Pavel a Tobiáš se však dokáží vyjadřovat jak bez emocí, tak i dostatečně emotivně v závislosti na situaci:
Laus deo 1613 Jars Anno domini den 6 Maij i?t Carell Sijlbach ge?torben (Pavel, fol. 40v, č. 168).
Laus deo 1614 Iars in Ollumcz (!) Anno dominy 20 Julius i?t in gott EnnSchloffen dije Erbare frau Kattarijna Brodthagen de?s Ervnfe?ten Herrenn Han?s Kropp Hau?sfrau Ire?s Adfer (!) 22 Jar?s hat vnela??en 2 kleine Te?chterle mitt Mamen (!) N. Su?ana die Jung?te Ru?yna. der Allmecht gott Bolde Ir Ein Frelihe Auffer?tung (!) verliechen vm ?eines lieben Sun vn?er herren Chrijě ?tij wiellen. Amenn (Pavel, fol. 43r, č. 179).
Laus deo 1622 den 13 Decembris zu Nacht An der gantzen vhr zwie?chen 6 vnd 7 i?t Meine hertzliebe mutter Miet Namen Martta, meines lieben vatters des Chri?taff hantz?chels burger vndt Tuchmachers Zur Iglau lieb?t geweisne haus frau, Sanfft vndt Selich Ihm herren Ent?chlaffen Ihres Alters Im 68 Jar, vndt den 15 Dies, welchs i?t der Tag sapiencia, Erlich vndt Chri?tlich zur Erden be?tetigt vndt begraben worden. der ver leichnam der Almechtige Eine Seliche Rue vndt Am Jüng?ten Tage Ein freliche AuffEr?tehung Zum Ewigen leben verleichen wolle. Amen. Tobias hantz?chel Ihre lieber Sohn 1622 13 Decembris (Tobiáš, fol. 46v, č. 197).
V prvním zápisu Pavel zcela bez citové účasti oznamuje úmrtí olomouckého obchodníka. V následujícím zápisu jde také o smrt cizího člověka, ale připojení informace o dvou zanechaných dceruškách zemřelé ženy, je pro čtenáře nanejvýš emotivní.
Podobně je tomu i u Tobiáše, který navíc emoce při smrti matky prezentuje použitím hodnotících adjektiv a připsáním svého jména na konec zápisu. Nikoli tak pohnutě reaguje Tobiáš na smrt své dcery. Pouze konstatuje, že zemřela. Jeho reakci si můžeme vysvětlit tím, že smrt dítěte byla chápána jako nutné zlo. Počet úmrtí dětí byl v 16. a 17. století totiž relativně vysoký. Důvodem mohly být epidemie, nedostatečná výživa a špatné hygienické poměry ve městě.
Důležitou roli v zápisech tohoto typu hraje sloveso. Zatímco Augustin používá pokaždé sloveso ?terben, objevuje se toto sloveso v zápisech jeho nástupců pouze výjimečně. Ti používají eufemismy, které patří k noblesnějšímu způsobu vyjadřování ( ver?chieden, ent?chlafen, au? die?er Iamertal nemen ), což svědčí o jisté písařské zběhlosti zvláště posledních dvou kronikářů.
Zdá se, že i tento typ zápisů, sestavených jako by podle jednoho vzoru, je formálního charakteru. Přesto existuje malý prostor pro rozvinutí kronikářova osobního tvůrčího přístupu k textu. Této možnosti využívají pouze Pavel a Tobiáš.
3.3.5. Zápisy o kmotrovství
Anno 85 den 16 May habe ich dem Paul vyczencz Schu?ter ein Son aus der Tauff gehebett, hei?t Johannes, der ander geffatter i?t Andres giertler vndt die Frau Caterina hanes Stuben fol ?ch neiderin (David, fol. 12v, č. 39).Pro pozemské blaho dítěte byla velmi důležitá volba kmotrů, kteří plnili úlohu duchovních otců a matek. Přebírali oficiálně povinnost aktivní účasti na péči o dítě. Většinou pocházeli z vyšších společenských kruhů než vlastní rodiče dítěte. Žádosti o kmotrovství bohatí měšťané rádi vycházeli vstříc, protože tím stoupla jejich společenská prestiž (Dülmen 1999, 90). Z toho důvodu se 102 záznamů v kronice týká kmotrovství - 87 zaznamenal David a 15 pochází od Pavla. Informace jsou obsaženy ve většině případů ve čtyřech větách. V první větě se dovídáme o datu křtu, jméně otce a pohlaví křtěnce, druhá věta nás informuje o jménu křtěnce, třetí věta přináší jména dalších kmotrů a čtvrtá, fakultativní věta představuje náboženskou formuli a obrací se k Bohu s prosbou, aby byl křtěnci nápomocen. Zajímavý je výběr slovesa - taufen se objevuje jen dvakrát u Davida, se častěji (29krát) objevuje zu gevatter bitten . Vazba implikuje určitou vážnost, které se kmotři těšili. Časté bylo také spojení aus der Taufe heben (19krát, výlučně u Davida), které zdůrazňovalo akt křtu. Použití této vazby patřilo zřejmě ke středoevropskému úzu, jak dokládají zápisy v Dürerově kronice (Reichmann - Wegera 1988, 66).
Nejen tyto záznamy, ale všechny zápisy této skupiny, tedy rodinné, jsou překvapivě formální, což částečně souvisí s dokumentační povahou textů tohoto typu, částečně s úrovní písařů-laiků, která se však ve druhé polovině 16. století pozvolna zvyšovala. Většina zaznamenaných osobní událostí znamenala sice zásah do života individua, patřila však ke každodennímu životu. Proto formální zápis dostačoval k tomu, aby byl potomek informován.
3.3.6. Společenské události
Záznamy tohoto představují zápisy o politických událostech buď ve městě nebo v monarchii. Jejich charakteristickým rysem je - na rozdíl od zápisů typu rodinného - kreativní ztvárnění. Popisovány byly jedinečné události, proto nemohl sloužit kronikáři jako vzor nějaký formulář. Zatímco u zápisů rodinných byly téměř výlučně použity věty jednoduché, objevují se u zápisů společenských také souvětí. Kronikáři však délku souvětí nepřehánějí (v průměru dvě věty vedlejší v souvětí). Rozhodně se nemohou vyrovnat některým profesionálním písařům olomouckých listin, v nichž se někdy souvětí skládá z devíti a více vět (vgl. Spáčilová 2000, 264).Nejvíce bylo použito determinujících přívlastkových vět, které děj určitým způsobem omezují, dále způsobových vět instrumentálních, jež vyjadřují prostředky, možné k realizaci určitých záležitostí. Kronikáři se snaží vyjádřit také důsledky určitých jednání, což činí za pomoci důsledkových vět.
Poměrně vysokou úroveň prokazují i nadále zápisy Tobiáše, který se dokonce snaží některé zápisy i vnitřně členit:
... Zum dritten, Man ?oll die Mauriczen Kirch einraumen, vnd die Ewangeli?chen nein [hinein?] ein führen Wie auch de??elbe i?t ge?chehen, das man den Sontag vor Pfing?ten, dem Pfarherr vom Sternberg, die Herren Commi??aren haben eingeleitet, der alsbalds die er?te Predig in der Kirchen gethan hatt. Zum Vierdten ?oll man gantze Ratth abßetzen vnd andere newe Raths Heren auß den Ewangeliě chen wehlen, ... (Tobiáš, fol. 45v, č. 192).
Syntaktická analýza těchto zápisů ukazuje, že pisatelé byli schopni sepsat zápis nejen podle jakéhosi úzu, ať již obecně platného (viz některé podobnosti s Dürerovou kronikou) či schematu, které si sami vytvořili a posléze dodržovali, ale byli rovněž v stavu volně sepsat text za použití komplikovanějších vět a větných struktur tak, aby text nepostrádal srozumitelnost.
3.3.7. Náboženské formule
Při zkoumání záznamů obou skupin zjistíme, že všichni pisatelé používají náboženské formule, jimiž se obracejí na Boha.Je možné vyslovit myšlenku, že zacházení s těmito pevnými spojeními lze považovat za jedno z měřítek úrovně písemného projevu pisatele. Při rozboru kroniky bylo zjištěno, že výskyt formulí jednak závisí na kronikáři samotném, jednak je spjato i s typem zápisu, jak ukazuje následující tabulka.
Tabulka 4: Náboženské formule v záznamech
Koncem 16. století patřily formule k pevným součástem zápisů o narození, sňatku a úmrtí (viz Tobiáš). Pro každý typ zápisů byly určité formule typické a kromě toho dávali kronikáři dle svého vědomí přednost určitým pevným spojení, např.:
Narození dítěte: gott, der Allmechtige, gebe ?ein genaden vnd Segen. Amen (Pavel, fol. 32r, č. 134).
Uzavření sňatku: Gott, der Allmechtige, ewige gott, gebe vnß ?einen gnaden reichen ?egen. Amen (Tobiáš, fol. 46r, č. 193).
Úmrtí: gatt, gebe im Ein frelihe AufEr?tung vm ?eines liebe n San vn?ers Herrn. Amen (Pavel, fol. 38r, č. 159).
Kmotrovství: gatt, gebe ?einen genedigen ?egen, da?s Es in Aller gott er furcht vnd Erbar keutt Er Zagen Berden. Amen (Pavel, fol. 42r, č. 175).
Události ve městě: Der allemechdige got wol vnß vnd alle frummen leijt behieten vnd beworen vor auffruer vnd fir vnd fridt (Augustin, fol. 8v, č. 22).
Události v monarchii: der Allmechtige ewige Gott, wolle var dem Tirken, ?ein kleineß heifflein ?chiczen durich Jeßum Chri?tum vnßeren heren vndt Seligmacher. Amen (David, fol. 23r, č. 120).
V zápisech typu A se snaží hlavně Pavel a především Tobiáš o individuální vyjádření své prosby vůči Bohu. Pavel prosí při narození svého syna Samuela: Gott, gebe, da?s gre?? vnnd fram Baerde (Dej, Bože, ať vyroste ve ctihodného člověka). Podobně prosí i při narození své dcery Marty také Tobiáš. Díky těmto formulím nepůsobí rodinné zápisy na první pohled tak stereotypně.
Formule se objevují i v záznamech o městu a monarchii a reagují na konkrétní politické události.
3.3.8. Cizí slova a přejaté výrazy
Tato slova se vyskytují v kronice velmi sporadicky. U Augustina jsou to pouze výrazy z církevní terminologie, která byla již v období středohornoněmeckém přejata a zdomácněla ( kardenall, broczes či predikand ), v Davidových zápisech se neobjevilo ani jedno slovo tohoto typu. Užívání těchto výrazů u Pavla a Tobiáše souvisí s napjatou náboženskou situací na konci 16. a na počátku 17. století. Objevují se slova z latiny jako např. Kommi??ion, Commi?aren čiOrdinancz , které jsou spjaty s konkrétním stavem ve městě.Užívání cizích slov je skutečně spíše výjimkou, např. Tobiáš používá latinské slovo incontinent (bezprostředně), když píše o tom, že by jezuité měli opustit brzy a bezprostředně město (fol. 46v). Mohlo by se z toho usuzovat, že měl jakési znalosti latiny.
3.3.9. Fonologický rozbor záznamů v kronice
V úvodu bylo řečeno, že proces vzniku standardního německého jazyka probíhal postupně jako redukce nejrůznějších variant a prosazování varianty jediné, prestižní. Zmínila jsem se také o tom, že fonologický výzkum je dnes chápán jako doplněk analýzy novohornoněmeckých textů.Fonologicko-grafemická analýza zápisů do kroniky vede k závěru, že rysy procesu vytváření standardního německého jazyka lze v Olomouci sledovat nejen v oficiálních písemných produktech kanceláří, ale i v neoficiálních písemnostech soukromého charakteru. Především poslední kronikář Tobiáš redukuje používání grafických variant a jeho označování přehlásek, délek vokálů, psaní velkých písmen a dělení slov téměř odpovídá dnešnímu úzu. Proces vzniku standardního německého jazyka, detailně popsán pro centrální oblasti německy mluvícího území, je tedy patrný i v neoficiálních olomouckých písemnostech a jeho intenzita se zvyšuje v první polovině 17. století, tedy v závěru raně novohornoněmeckého období. V zápisech Tobiášových dochází rovněž k redukci nářečních forem, které byly typické pro předchozí kronikáře. Rovněž redukce nářečních variant je jedním z rysů vytváření standardního německého jazyka.
4. Závěr
Jednoduchá a formální struktura zápisů typu A se objevuje u všech kronikářů. Jejich individualita se projevuje především ve snaze precisně se vyjadřovat (např. přívlastky u Tobiáše), vyjadřovat své emoce a vyjadřovat se pomocí eufemismů. U všech autorů zápisů je patrná schopnost srozumitelně a přehledně zachytit politické události. Náboženské formule se postupně stávají pevnou součástí zápisů a mohou do jisté míry poukazovat na úroveň písemného projevu pisatele. Cizí slova se vyskytují jen ojediněle, nepatřila ke každodennímu jazyku pisatelů. Fonologický rozbor svědčí o silných tendencích v první třetině 17. století, vedoucích ke konstituování standardního německého jazyka. Tyto tendence byly v Olomouci prokázány pouze v oblasti oficiálních písemností, kde se objevují asi o 70 let dříve. Poměrně vysoká úroveň posledního kronikáře vede k zamyšlení, zda jeho písemný projev je typický pro pravděpodobně velmi vzdělaného obchodníka první třetiny 17. století či zda jeho písemný projev dokládá, že koncem raně novohornoněmeckého období patřil takový písemný projev k samozřejmostem každodenního života bohatých olomouckých měšťanů.Použité prameny
Státní okresní archiv Olomouc, fond Archiv města Olomouce (AMO), Knihy, signatury 1, 3, 35, 140, 1046.Použitá literatura:
Bartoš, Josef (1972): Malé dějiny Olomouce. Ostrava.Dülmen, Richard van (1999): Kultura a každodenní život v raném novověku (16.-18. století). Dům a jeho lidé. I. díl. Praha.
Hartweg, Frédéric - Wegera, Klaus-Peter (1989): Frühneuhochdeutsch. Tübingen.
Heinemann, Wolfgang - Viehweger, Dieter (1991): Textlinguistik. Eine Einführung. Tübingen.
Kux, Johann (1942): Verwaltungsgeschichte der Stadt Olmütz. Olmütz.
Linke, Angelika - Nussbaumer, Markus - Portmann, Paul R. (1994): Studienbuch Linguistik. 2. rozšířené vydání. Tübingen.
Nešpor, Václav (1936): Dějiny města Olomouce. Brno.
Prucek, Josef (1983): Olomoucká souhrnná kronika z let 1432-1656 sestavená Bedou Dudíkem. In: Okresní archiv v Olomouci 1982. Olomouc, s. 141-152.
Reichmann, Oskar - Wegera, Klaus-Peter (1988): Fühneuhochdeutsches Lesebuch. Tübingen.
Spáčilová, Libuše (2000): Das Frühneuhochdeutsche in der Olmützer Stadtkanzlei. Eine textsortengeschichtliche Untersuchung unter linguistischem Aspekt. Berlin.
Tophinke, Doris (1996): Zwei Aspekte der Textypik: Funktionalität und kulturelle Expressivität - ein historisches Fallbeispiel. In: Michaelis, Susanne - Tophinke, Doris /Hrsg./: Texte - Konstitution, Verarbeitung, Typik. München, s. 101-115.
Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz
© 2008-2023 Vědecká knihovna v Olomouci
Tisk stránky | Mapa webu | Zajímavé odkazy
| RSS 