Paměti - tradice - skutečnost
10. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska
Paměti - tradice - skutečnost
(Memoárová literatura jako jedna z forem přetváření světa)
Jindřich Garčic
Motto:
To všechno je samá lež, pravil Lucius Macer. Pravda jenom je, že druhá legie, ve které jsem sloužil,bojovala na Axoně; to ostatní jsi si vymyslel.
Kdybys nepovídal,řekl Strobus z Gaety. Vy jste na Axoně chrápali v záloze, a když jste se probudili, bylo po bitvě. ...
Karel Čapek, Kniha apokryfů
Vymezení pojmu
Základním rysem, kterým se odlišuje memoárová literatura od jiných forem zpracování proběhlých událostí , je skutečnost, že její tvůrci popisují nebo komentují písemnou formou události na základě svých vlastních prožitků, to znamená,.že byli jejich přímými účastníky nebo alespoň svědky.Jejich popis událostí je autentický, představuje jakousi prvotní , nikoliv však vždy bezpodmínečně pravdivou,verzí toho, co se přihodilo.Pro jiné formy referencí o minulých událostech,jakými například mohou být životopisná literatura,kroniky, historické romány či vědecké historické práce, je charakteristické, že jejich autoři zpravidla nebývají bezprostředními svědky všeho toho, co popisují a při koncipování svého díla se opírají o různé typy zprostředkovaných informací, jejichž vzájemným srovnáváním se snaží dobrat podstaty věcí a vytvořit svou vlastní, druhotnou verzi událostí.
Předmětem pamětnických líčení bývá dění nejrozličnějšího charakteru,např. vlastní život, životy jiných, dramatické události jakými jsou např. bitvy,přírodní katastrofy,popravy, milostná dobrodružství,cesty cizími exotickými kraji, ale také události naprosto všední, jako např. rytmus každodenních pracovních úkonů, cyklus střídání jednotlivých ročních období, výkyvy počasí ; zkrátka jedná se o nevyčerpatelné okruhy činností člověka a přírody, které budou v rámci této úvahy označovány pro zjednodušení souhrnným termínem události.
Forma slovních pamětnických výpovědí
Obecně lze konstatovat, že slovní pamětnické výpovědi mohou uchovávat minulé události dvojí formou, v ústním podání a v písemné podobě.Ústní formu výpovědi očitých svědků o skutečných událostech lze potom považovat za nejstarší formu tohoto typu pamětí.Nejsou při tom zcela výjimečné situace, kdy dochází k pozdějšímu písemnému zaznamenání původní ústně předávané pamětnické tradice.Pamětnické výpovědi mívají různou literární podobu.Může se např. jednat o autobiografii či životopisy jiných, cestopisy, kroniky, dobrodružná vyprávění atd. Nezřídka se ale můžeme setkat s jevem, kdy strukturu jednoho díla souběžně vytvářejí prvotní pamětnické výpovědi a nepamětnické reference o jednotlivých událostech.Vedle literárních útvarů, které můžeme považovat za pamětnické výpovědi, se tedy setkáváme i s líčeními, které bychom ve smyslu vytýčených měřítek nemohli označit za paměti, ale za líčení obsahující v různé míře pamětnické prvky.Do této kategorie líčení minulých událostí můžeme např. zařadit takové útvary, jakými jsou eposy, kroniky, či legendy.
Důvody vzniku pamětí
Svědectví o událostech je svými autory vydáváno z rozličných pohnutek. Někteří z autorů pociťují dokonce nutnost, sdělit svým čtenářům, proč se rozhodli napsat své paměti.Namátkou lze ocitovat některé typické případy :
... rozhodl jsem se napsat tuto zprávu a posla ji Jeho Veličenstvu, aby se všichni dověděli o těchto věcech.Neboť jsou to činy,které přispívají nejen k větší slávě boží, protože s pomocí, kterou Bůh poskytl, zvítězili Špaňalé nad takovým množstvím pohanů a přivedli je k naší svaté katolické víře, ale i ke cti našeho císaře, protože díky jeho pomoci a přízni osudu se tyto věci dějí za jeho vlády... Francisco de Xerez : Pravdivá zpráva o dobytí Peru,rok vydání 1534 (citováno podle Xerez de, F. : Pravdivá zpráva o dobytí Peru.Praha 1970, s. 6 ( Francisco de Xerez : Pravdivá zpráva o dobytí Peru)
Všichni lidé bez rozdílu, kteří vykonali něco znamenitého nebo takového, že to lze za znamenité považovat, měli by pravdomluvně a poctivě vylíčit vlastní život ; ale neměli by takový pěkný úkol začínat dříve, než překročí čtyřicátý rok věku . ... Mužové, kteří vynikli jakousi ctností, měli by se v pamětech, jež zanechají světu, omezit na své činy, které je proslavily. Benvenuto Cellini, Vlastní životopis, rok 1558 ( Cellini, B. : Vlastní životopis.Praha 1960, s. 7)
Mnoho už bylo napsáno o dramatu v Mayerlingu.Četní pisatelé tvrdili, že jen oni vědí pravdu.Mnozí z těch, kteří ujišťovali, že jsou očitými svědky, roztrousili o tom příběhu spoustu lží a mne označili jako spoluvinici na smrti mého bratrance, korunního prince Rudolfa Habsburského, a baronky Mary Vetserové.Mlčela jsem dosud, pokládajíce tyto klevety za nedůstojné.Když se však můj syn Jiři Larisch po přečtení těch lživých knih zastřelil a život mých dcer byl pomluvami otráven, rozhodla jsem se, že po pětadvacetiletém povím pravdu o příbězích před mayerlinskou tragédií i po ní.V Metách v květnu 1913.Maria svobodná paní z Wallersee ( Walersee,Maria von :Láska a krev.Skandál kolem Mayerlingu.Praha 1993, s.5)
Jiní z autorů svá líčení začínají aniž by čtenáři sdělili pohnutky vedoucích je k této činnosti.Bez ohledu na to, jestli je důvod vzniku pamětí uveden nebo neuveden i bez ohledu na to, jestli uvedený důvod je nebo není pravdivý, můžeme se pokusit o identifikaci některých základních typů motivů, stojících konstantně u zrodu této literatury již několik tisíc let :
Osobní ješitnost autora , který se snaží prostřednictvím referováním o událostech, kterým přikládá význam zachovat budoucím generacím i zprávu o sobě samém, jako o hlavním hrdinovi děje či o jednom z jeho účastníků. a potvrdit si tak pocit důležitosti své vlastní existence.Ale i samotným zaznamenáním jména autora pamětí byť v pouhé roli pouhého pozorovatele událostí a jejich vypravěče může být dosaženo stejného cíle. Tuto pohnutku lze např. rozpoznat v citovaných pamětech Benvenuta Celliniho.
Vylepšení svého vlastního obrazu , to je tvorba žádoucího vnímání vlastní osobnosti a činů jak současníky, tak potomky.Občas je toto usilování spojeno i se snahou využít ovlivněné veřejné mínění v boji o politickou moc.Takto postupoval např. ve svých válečných memoárech Gaius Julius Caesar ( Paměti o válce galské,Zápisky o válce občanské).Aby v těchto dílech dosáhl směrem ke čtenáři zdání nezaujatosti a nestrannosti,vypráví své zážitky ve třetí osobě .
Obrana jiných osob a jejich činů , tedy snaha očistit před současníky i budoucími pokoleními počínání významných osobností,jejichž život a činy nebyly současníky přijímány jednoznačně nebo byly dokonce odsuzovány, kterým se stala podle názoru pisatelů křivda.Snahou autorů tohoto typu pamětí je potom uvést věci na pravou míru , to znamená předestřít čtenáři svou vlastní verzi proběhlých událostí, vyvrátit protichůdné názory a vysvětlit mu pravé pohnutky činů těchto osobností a jejich protivníků. Za celou řadu apologeticky zaměřených pamětí lze uvést Zprávu o mém muži Josefy Slánské (Slánská, J. Zpráva o mém muži.Praha 1990)
Oslava jiných osob a jejich činů , napsané paměti mají před současníky, ale i dalšími generacemi zdůraznit význam určitých událostí a osobností, které jsou s nimi spjati.V těchto často idealizovaných, nekritických a někdy i nepravdivých líčeních je vyzvedávána jedinečnost událostí a jejich prospěšnost pro druhé.Za nejvýraznější ukázku oslavných pamětnických výpovědí mohou sloužit oficiální životopisy vládců a politiků vzniklých ještě za jejich života a nezřídka psaných přímo na objednávku.
Snaha utvářet osobnost čtenáře , kdy předkládaná líčení kladných nebo záporných příkladů,prezentované názory jednotlivých osobností , komentáře jejich činů, jsou úmyslně koncipovány tak, že mají ve svém úhrnu formovat myšlení a jednání čtenáře pamětí směrem, který považuje jejich autor za žádoucí. Memoárová literatura svému autorovi slouží jako prostředek pro propagování hodnot, které preferuje.Prezentováním jednotlivých událostí má být před čtenářem nastíněn vzor pro jeho vlastní jednání.Jako jeden z výrazných případů takto zaměřené vzpomínkové literatury mohou např. sloužit Xenofónovy (430-425 př. n. l. - 355 př. n. l.) Vzpomínky na Sokrata.
Dokumentace proběhlých událostí ,jednotlivé událostí jsou prezentovány proto, aby byly pro budoucnost zachovány spolehlivé informace o minulých dobách, aby bylo jejich prostřednictvím zdokumentováno to, co by mohlo v průběhu věků upadnout v zapomenutí nebo mohlo být popisováno neúplně, zkresleně. Příjemcem tohoto typu pamětí může být primárně pouze úzká skupina nejbližších rodinných příslušníků ( např. Vavákovy paměti jsou výslovně určeny členům jeho rodiny), ale autor se také může obracet jako k primárnímu příjemci k mnohem širší pospolitosti.
Dosažení komerčního efektu ,kdy vzhledem k atraktivitě osob a událostí, které jsou předmětem líčení,předpokládá autor značný čtenářský zájem o jejich případné zveřejněné. Účelem napsání a zveřejnění pamětí je potom především snaha po dosažení finančního efektu.Za typickým příklad této memoárové literatury mohou sloužit různé druhy vzpomínek populárních osobností napsaných ve spolupráci s profesionálními publicisty,objevující se dnes na knihkupeckých pultech.
Vzhledem k tomu, že téměř žádné chování člověka není určováno výhradně jediným motivem, můžeme při analýze důvodů vedoucích ke vzniku konkrétního díla nacházet podle svých znalostí a v přímé návaznosti na své založení řadu motivů v nejrůznějších kombinacích.Pro naše zamyšlení nad toto problematikou není při tom vůbec důležité, jaké motivy konkrétním autorům v konkrétních případech podkládáme, ale důležitý je obecnější poznatek o tom, že tvorba pamětí je podstatně poznamenána subjektivním faktorem, že líčené události jsou vždy viděny optikou ovlivněnou subjektivním zaměřením autora, který někdy neúmyslně, jindy zcela záměrně přizpůsobuje charakter líčených událostí svému pohledu.
Paměti a kategorie pravdivosti
V případě pamětí se tedy jedná o výpovědi, které jsou téměř vždy subjektivně podbarveny.Osobnost referujícího o událostech a jejich aktérech je subjektem, který v souladu se svým osobnostním zaměřením,motivy,schopnostmi a svou kulturní podmíněností tlumočí události pod zorným úhlem svého pohledu.Velmi výstižně je tato skutečnost obsažena např. v úvodu pamětí generála Lorenze, který na začátku své knihy píše : Byl jsem svědkem i aktérem listopadových událostí, proto chci vyjádřit své pocity z prožitého.Nechci se hádat s historiky, kteří by mohli chtít dokazovat, že to bylo jinak.Já jsem prožil události tak, jak o nich budu psát.nechci s nikým polemizovat, protože jsem události, jevy i lidi vnímal tak, jako to popisuji.Svými vzpomínkami jistě na některé otázky nedám vyčerpávající odpověď; něco jen naznačím a na některé otázky nemohu a nechci odpovědět. Lorenz ,A. : Ministerstvo strachu? Neskartované vzpomínky generála Lorenze.Bratislava 1992.S. 18
V případě, že se pamětnické líčení dochovalo jako jediné, nebo že jej nelze srovnávat s jinými informačními zdroji, než jsou jiné odlišné výpovědi současníků, je otázka pravdivosti předkládaných líčení téměř bezpředmětná.Nelze totiž spolehlivě ověřit, zda události a jejich aktéři měly nebo neměly ve skutečnosti takový charakter ,jak je v pamětnickém líčení čtenářům předkládáno. Nezřídka je i velmi obtížné identifikovat v dochovaných líčeních jednotlivé pamětnické prvky; zvláště děli - li nás od vzniku daného díla větší časový rozdíl,je již velmi obtížné rozlišovat mezi původními pamětnickými prvky a jejich pozdějšími modifikacemi. Obdobně jedná - li se o pozdější písemné zaznamenání původní ústní tradice je téměř nemožné pod nánosem mýtu a symbolů odlišit v těchto líčeních smyšlenky od skutečných událostí.
Jsme-li sami k sobě upřímní, musíme si tedy přiznat , že v řadě případů musíme na poznání pravdivosti pamětí prostě rezignovat.Můžeme líčeným událostem prostě věřit nebo nevěřit.
Příkladem odměněné víry v pravdivost pamětnických výpovědí je příběh Heinricha Schliemana.Tento objevitel homérovské Tröje na rozdíl od mnoha svých současníků nepovažoval epos Iliada za pouhou literární smyšlenku, ale za líčení obsahující také skutečnosti odpovídající pamětnické prvky.Při své snaze lokalizovat bájnou Tróju se opřel o místopisné údaje obsažené v Homérových eposech a na základě jejich analýzy skutečně v letech 1870 - 1873 objevil na pahorku Hissarlik v Turecku pozůstatky starobylého města včetně zlatého pokladu.Tím ale jeho příběh nekončí.O tři roky později, při hledání dalších stop bájného antického světa. hrobu krále Agamemnona, vykopal ve zříceninách starověkých Mykén pět šachtových hrobů s pozůstatky devíti mužů a osmi žen s bohatým zlatým pokladem obsahujícím i zlaté mužské obličejové masky.I při tomto svém objevu vycházel ze své víry v reálnou existenci hrdinů homérských bájí a také z pamětnické výpovědi řeckého spisovatele Pausánia, který ve své zprávě z roku 170 n. l. přesně popsal tehdejší stav zbytků mykénských hradeb včetně údaje o umístění hrobu krále Agamemnona.
Na těchto udivujících skutečnostech nemění nic ani fakt, že dnešní historici zpochybňují , zda to, co Schliemann objevil jsou skutečně zbytky homérské Tróje a Agamemnonův hrob.
Paměti jako forma uchování skutečnosti
Poznatky o událostech , které se odehrály v minulosti, mohou být získávány rozličným způsobem.Události, ke kterým se neváží pamětnické reference nemusejí být ještě nenávratně ztraceny pro uchování v paměti lidstva.Pro poznání minulých událostí mohou stejně dobře posloužit i jiné zdroje, jmenujme jen namátkou dochovaná umělecká díla, stavby pomníky, archeologické nálezy,úřední dokumenty, fotografie,audiovizuální záznamy atd..Dokonce jejich prostřednictvím lze potom srovnávat míru objektivnosti referování pamětníků o jednotlivých událostech.V dnešním světě potom paměti představují pouze jeden z možných zdrojů získávání poznatků a obecně lze říci, že ve světě propojeném nejrozmanitějšími komunikačními systémy a disponujícím nerůznějšími technickými způsoby pro uchování zpráv o skutečnosti jejich význam jako pramenu poznání ve srovnání s minulostí značně poklesl.To samozřejmě neznamená, že pamětnické výpovědi, zvláště v případě, lze li je konfrontovat s jinými poznatky,nemají poznávací hodnotu.Specifickým poznávacím pramenem může být při tom samotný způsob líčení daných událostí, nezastupitelnou vypovídací hodnotu má rozpoznané zkreslení proběhlých událostí i to, že o některých jejich stránkách paměti nereferují.Čím nás ale dělí větší časová vzdálenost od proběhlých událostí, tím více roste význam výpovědi současníků o těchto událostech a nezřídka představují jediné zdroje informací o daných skutečnostech..Pohybujeme se zde téměř na území magie, pokud je zachována zpráva o událostech, tak jsou tyto událostí stále přítomné v našem životě a jsou součástí našeho světa a kultury. Pamětnické výpovědi, či to, co je za ně v dané době považováno, tak potom uchovávají skutečnost tím,že umožňují jejím reprodukováním neustále oživovat průběh událostí zachovávaný touto formou v paměti lidstva.Události, o kterých se právy nedochovaly jsou potom v těchto souvislostech pro naši kulturu ztraceny a prakticky se neodehrály.
Paměti jako forma utváření tradice
Paměti a pamětnické zprávy žijí potom svým vlastním životem.Jsou často přejímány jako základní pramen pro další líčení, v rámci vědeckého bádání jsou případně konfrontovány s dalšími pamětnickými zprávami či jinými prameny.S odstupem věků se pozdějším čtenářům stírá rozdíl mezi skutečnou výpovědí pamětníků a mezi druhotnou, modifikovanými referencemi o této výpovědi, to je verzemi skutečných událostí vypravovanými lidmi, kteří dané události již nemohli zažít.S odstupem několika staletí se předávaný komplex skutečností a smyšlenek může jevit jako důvěryhodný zdroj informací a je jako takový přijímán.Nezřídka se potom stává klíčovým zdrojem tradice hodnocení a interpretace minulých událostí a jejich aktérů a současně tak určuje místo, které tito zaujímají v souboru generačně předávaných kulturních výtvorů, to je v souboru kulturního dědictví.
V těchto souvislostech se nelze nezmínit snad o nejvýraznějším případu tvorby tradice na základě pamětnických líčení.Tento případ je spojen se jménem starořeckého filosofa Sokrata (470/69 př. n. l. - 399 př. n. l.).Nezanechal žádné písemné zaznamenání svých myšlenek.S jeho dílem i s jeho životními osudy jsou potomci seznamováni na základě pamětnických výpovědí jeho současníků.Reference současníků se liší,na jedná straně je postava Sokrata,zřejmě v karikované podobě, zaznamenána v literárním díle jeho současníka Aristofana (257 př. n. l. - 180 př. n.l),, kde Sokratés vystupuje jako vypočítavý člověk kazící mládež s pohrdající lidmi a kulturou, ve které žije,naproti tomu v základních pamětnických pramenech zprostředkujících poznání jeho myšlenek, t. j. v dílech Platóna (428/7 př. n. l. - 348/7 př. n. l. ) a Xenofóna , se setkáváme s obrazem Sokrata jako moudrého a zásadového člověka.Všechny ostat ní, pozdější knihy, věnované osobnosti Sokrata, vycházejí z těchto uvedených a ještě několika dalších dochovaných pamětnických zpráv.Při tom je víc než sporné, zda myšlenky prezentované Platonem,Xenofonem či jinými současníky a připisované Sokratovi, jsou skutečně jeho myšlenkami.Jedná se spíše o literární formu, kterou jednotliví autoři prezentují své vlastní názory nebo v lepším případě silně modifikují, v souladu se svým vlastním zaměřením původní Sokratovi názory.Na tuto skutečnost upozorňuje řada sokratovských badatelů, a někteří z nich ( např. Eugen. Dupréel či Olof Gigon) dospívají k názoru, že na základě antických pramenů nelze rekonstruovat historicky věrný Sokratův obraz , a proto nelze na něj pohlížet ve světle těchto pramenů jako na historickou osobnost, ale jako na literární postavu.(K tomuto aspektu sokratovské problematiky srovnej např. Kessidi, F.Ch., Sókratés.Praha 1980, s. 187 a n..)Nic méně navzdory těmto výhradám se v naší kulturní tradici i učebnicích filozofie ustálilo převládající pojetí Sokrata vycházející z pamětnických líčení Xenofona a Platona.
Při jejich začleňování do kulturní tradice či vytváření tradic nových není často vůbec podstatná míra pravdivosti těchto pamětnických výpovědí,součástí kulturní tradice se nestávají pamětnická líčení pro svou pravdivost. Podstatně důležitějším faktorem se v těchto souvislostech jeví souznění či disonance s dominantními prvky kulturního systému, ke kterému přináležejí případní příjemci sdělení, které je prostřednictvím pamětnického líčení předáváno, jak tato líčení a způsob jejich podání zapadají do obrazu světa vytvářeného jejich potencionálními příjemci.Pokud jsou v souladu s tímto obrazem, jsou téměř beze změn přejímána a stávají se součástí kulturní tradice.Pokud jsou naopak v rozporu s charakterem dané kultury,jsou jednotlivá líčení upravována nebo odmítána či prostě opomíjena. Součástí kulturní tradice se tak stávají i pamětnické verze událostí neodpovídající jejich skutečnému průběhu, či dokonce verze událostí, které se pravděpodobně nikdy nestaly
Např. Kosmova Kronika česká vzniklá v rámci kultury s relativně malými možnostmi předávání a uchovávání informací,mohla, tak jak nám o tom samotný Kosmas (1045 - 1125) ve své kronice zachoval zprávu vznikat, pouze na základě dochovaných písemných pramenů,vzpomínek dochovaných ústní tradicí či výpovědí očitých svědků událostí a vlastních zážitků autora.Vznikala tedy na základě buď prvotních nebo druhotných, upravovaných referencí o proběhlých událostech.S postupem času se stala sama z pohledu pozdějších čtenářů pamětnickým pramenem.Informace v ní obsažené byly přejímány dalšími kronikáři a události, které zde byly líčeny,se dočkaly v minulých stoletích ztvárnění různými uměleckými formami a staly se součástí naší národní tradice.
Shrnutí
Paměti představují svědeckou formu výpovědi o průběhu různých typů událostí.Vedle písemných pamětnických záznamů lze předpokládat i existenci historicky staršího, ústně předávaného pamětnického líčení.Bez ohledu na to, z jakých důvodů paměti vznikaly a dokonce bez ohledu na snahy svých tvůrců, se tato líčení vyznačují silným subjektivním rozměrem odpovídajícím osobnosti autora a charakteru kultury, ke které přináležel.Pamětnická líčení mohou mít charakter samostatných literárních útvarů, ale mohou být také začleněna do útvarů jiných.Při existenci velké časové distance mezi vznikem pamětí a jejich čtenářským či posluchačským přijetím a absencí jiných informačních zdrojů může být potom značně obtížné rozlišovat mezi autentickou svědeckou výpovědí, mezi jejími pozdějšími modifikacemi a mezi fikcí.Uvažovat o pamětnických výpovědích z hlediska jejich pravdivosti či nepravdivosti má význam pouze tehdy, přistupujeme - li k nim jako k pramenu poznání těch událostí, které jsou předmětem jejich líčení.Vypovídací hodnotu bude mít potom i rozpoznatelná míra zkreslení líčených událostí.Musíme se smířit se skutečností,že nastávají i případy, kdy nelze žádným způsobem pravdivost pamětnických líčení ověřit. Ve vztahu ke tvorbě kulturní tradice a ve vztahu ke kulturnímu dědictví, je potom kategorie pravdivosti pamětnických líčení téměř irelevantní, klíčovým momentem je zde jejich vztah k dominantním prvkům kulturního systému.Pamětnická líčení neuchovávají pouze informaci o minulých událostech, a tím, alespoň z pohledu následujících kultur i přítomnost minulých událostí.Tím, jak se podílejí na utváření kulturní tradice, jak do ní vnášejí nové prvky a hodnoty a v neposlední řadě i varianty událostí lišících se od jejich skutečného průběhu, či události fiktivní, představují nejen specifickou formu uchovávání skutečnosti, ale i formu jejího přímého utváření.
Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz
© 2008-2023 Vědecká knihovna v Olomouci
Tisk stránky | Mapa webu | Zajímavé odkazy
| RSS 