Paměti jako historický pramen
Paměti - způsob zobrazení skutečnosti
10. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska
Paměti jako historický pramen
Miloslav Krbec
Při komentování korespondencí předních představitelů našeho národního obrození (např. Jana Bohumíra Dlabače, Františka Martina Pelcla a především Josefa Dobrovského ) jsem často využíval memoárovou literaturu jejich současníků - vydanou i nevydanou. Proto jsem velmi uvítal, že se právě ona stala předmětem našeho jubilejního sympozia a že se tedy mohu na tomto fóru podělit o některé zkušenosti s ní.
Slovník literární teorie, vydaný Ústavem pro českou a světovou literaturu ČSAV v roce 1977, charakterizuje PAMĚTI jako písemně zaznamenané životopisné vzpomínky určité osobnosti na prožité události , minulé zážitky a setkání s různými významnými nebo jinak zajímavými lidmi; jako literární útvar stojí p. na rozhraní mezi literaturou věcnou a uměleckou... Podle míry autorovy věrohodnosti a jeho faktografické spolehlivosti mohou p. sloužit jako historické prameny [podtrhl M..K.]
Na stránkách internetu -bohužel anonymních - jsem se setkal ad hoc literatura a současnost s těmito postřehy: [Deníky] podobně jako dějepisectví usilují i o historickou pravdivost , vycházejí však ze subjektivních zkušeností a více zdůrazňují psychologické pozadí událostí. Paměti zachycují řadu skutečných historických postav. Vypravěčem a většinou i hlavním hrdinou je však podobně jako v autobiografii sám autor. Autory bývají nejčastěji pozoruhodné osobnosti politického, kulturního a uměleckého života.... a slouží 1.jako doklad určité doby, pokud je napíše nějaký politik .... 2. memoáry od těch, co využívají své popularity.
A zápory? tím, že se píše o současnosti, chybí určitý historický odstup - neobjektivnosti projevuje se zde silně citový postup. Z toho tedy plyne, že při využívání pamětí jako historických pramenů musíme mít stále na zřeteli právě onen zmíněný citový přístup. A ten pochopitelně nejlépe vystihne současník autora pamětí. Při hodnocení historické věrohodnosti je pak nutná konfrontace s paralelními událostmi téhož druhu. Pak se někdy můžeme setkat s tím, že autor pamětí vylepšuje svou osobu na úkor svého protivníka.
A nyní mi dovolte, abychom zde alespoň ve stručnosti a pokud je to možné přehledně uvažovali o tom, co všechno lze od pamětí očekávat. Zde předložíme pochopitelně pouze výběr z toho, co pokládáme za nejzávažnější.
V české a německé literatuře se titulům pamětí nekladou žádné meze. Od prostého názvu Paměti F. M. Pelcla ( a to bylo vlastně dílem editora) nalézáme v memoárové literatuře ty nejrozmanitější tituly jako vzpomínky, pamětihodnosti, Z mého života Aloise Jiráska, Do t řetího a čtvrtého pokolení Jana Herbena; následují pak i tituly poetické jako Poutník J. B. Foerstra, Všechny krásy světa Jaroslava Seiferta atd. atd.Tyto jsou však málo zřetelné a teprve po přečtení je lze zařadit v bibliografii mezi paměti.
V německé literatuře jsme se pak setkali s tituly typu Denkwüdigkeiten aus meinem Leben Karoliny Pichlerové a či von Kronesa Aus stillen und bewegten Jahren. A to vybíráme tituly jen zcela nahodile nebo v postatě jen proto, že jich v dalších úvahách hodláme využít.
Jedním z nich jsou např. Denkwürdigkeiten rakouské spisovatelky Karoliny Pichlerové. Podívejme se na to, jak v nich doslova ožily suché údaje z bibliografie Josefa Dobrovského. Z pražského časopisu Hyllos byl přetištěn v r. 1828 v Hormayrově Archivu článek Dobrovského Über Saras Grabstein vom Jahre 606 auf dem Prager jüdischen Freythofe auch eine Stimme , což je dokladem toho, jak ředitel vídeňského dvorského a domácího archivu vycházel vstříc požadavkům svých čtenářů a jak usiloval o to, aby byl jeho časopis atraktivní a aktuální. Rakouská spisovatelka Karoline Pichlerová se v době svého pobytu v Praze setkala na Hormayrův podnět s Dobrovským, kterého vyhledala proto, aby se právě od něho dověděla něco o obléhání Prahy Švédy - měla totiž v úmyslu napsat na toto téma román. Na jedné z četných procházek Prahou navštívil Dobrovský s Pichlerovou židovský hřbitov, kde se dostal do vášnivého sporu s rabínem, který jim dělal průvodce, o stáří náhrobku. A lze k tomu jen dodat, že se přitom Pichlerová náležitě pobavila. Podle našeho mínění jde v našem případě o událost sice okrajovou, ale nicméně nám zařadila Dobrovského mezi prosté lidi a tak alespoň na chvíli ponuré hroby Židovského hřbitova ožily.)
Základním dílem, kterým se zde míníme zabývat, jsou Pelclovy Paměti vydané J. Pánem v Praze r. 1956. Tento zápisník se nedostane jako knihy tištěné do rukou cenzorových, a proto může obsahovat pravdu vylíčit a potomkům zachovati každou věc tak, jak jest, zapsal před 221 lety jeden z prvních českých historiků našeho národního obrození František Martin Pelcl, který uvítal zprávu o novém upravení knižní cenzury těmito slovy: 14. července l781 přišla konečně zpráva o novém upravení knižní censury. ...Předsedou censurní komise byl hrabě Věžník... Muž mstivý, pyšný a bezcitný, nepřítel každého ...,který se domnívám , že všecko ví, a přece vyjímaje práva nic nezná. Jeho druhem a pravým obrazem byl pan rytíř Běšín .. . Slabá hlavička, která mimo trochu práv nic nezná ... Ti dva a několik mnichů nejubožejšího smýšlení , jako jsou oni, byli tyrany a potlačovateli lidského rozumu v Čechách. ... A v závěru Pelcl končí: Tyrani našeho ducha padli, s hanbou padli. Mějte v ošklivosti jména těch, kdož vás drželi tak dlouho v otroctví.
A co doba nedávná? viz zmíněný článek z internetu?
- autoři, kteří se potřebují vyjádřit proto, že chtějí národ před něčím varovat (K.Čapek)
- od r.1933-39 (nebezpečí fašismu -Čapkovi)
- 1939-89 - nesměli psát aktuálně
- 1945-89 spisovatelé se nesměli k současnosti vyjadřovat, současnost musela být od nich zkreslená, kdyby to autoři chtěli napsat jak současnost vypadal, jejich knihy byly zcenzurovány - vznik pouze tendenční literatury
- jestliže chtěli psát o současnosti, museli buď emigrovat, psát pod cizím jménem nebo vydávat tajně. .. atd . Závěrem: dnešní možnosti byly bohatší než v minulosti.
A nyní se vraťme znovu k naší edici Pamětí.
Z. Šimeček (Věstník ČSAV 78-1969) věnuje pozornost událostem, které se odehrály za desetileté vlády Josefa II. Poněvadž nebylo jeho osobní stanovisko určeno veřejnosti, dovoluje si Pelcl reagovat na zaznamenané události bezprostředně. Vodítkem při sestavování byla Pelclovi jeho vlastní paměť, která ovšem zhusta selhala. To se pak projevuje v nepřesnosti některých údajů, v přibližnosti datování, ale i výběrem .
Pelcl pak nejvíce pochybil v tom, že zachytil germanizační proces, a v té souvislosti vyslovil pesimistické názory na budoucnost českého jazyka. Jinak není podle Šimečka pochyb o tom, že Pelcl cenzurní pokyny, které mu byly dány, plnil.
Naprosto jiný pohled nám skýtají paměti současníků.
Rozlišujme však jednotlivé druhy: P.herců jsou vždy subjektivní, s historií nemají, snad až na některé výjimky, nic společného s historií. Naproti tomu p. spisovatelů, i když jsou plny subjektivních dojmů, mohou dát mnoho dějinám literatury, jde přece také o dějiny!
Praxe je sice dnes taková, že dějiny literatury podávají podrobně historii jednotlivých žánrů resp. literárních směrů, na spisovatele pak zůstal jen jakýsi životopis a především výčet děl. A to je především předmětem výuky. O vzniku jednotlivých děl altum silentium! Zde jsou příklady ze Seiferta. Už první má však příchuť pelyňku.
Řada historiků vystoupila s požadavkem, aby jim byla přiznána větší role při vzniku Obrazů, a tedy , což pak jiného, i vyšší honorář. Nejde prý vlastně o spolupráci , ale o spoluautorství. A na dnešního nakladatele podali dokonce žalobu a žádali, aby jim byl proplacen ušlý zisk. Současníkům bylo však známo, že se sám Vančura důrazně přimlouval , aby byl co možná nejvyšší. A také se tak stalo. Seifert líčí živě celou událost takto: Když Vančura začal psát své Obrazy v době nacistické okupace, vedle Palackého dějin sáhl i po tom, co mu připravili historici. Otevřel psací stroj a dal se do práce. A k tomu bych chtěl dodat ještě toto: jako Jiráska ani nenapadlo opisovat celé pasáže z Palackého, nenapadlo to samozřejmě ani Vančuru. Kdyby si byl totiž Vančura vědom toho, že dílo. které píše, není až do poslední tečky jeho vlastní, nikdy by nesnesl , aby na titulní stránce bylo jeho jméno. Snad toto tvrzení, na které teoreticky není svědků, nemá opřed zákonem právní cenu. Možná. Ale já tvrdím, že tato žaloba je v každém případě urážkou mrtvého básníka. Nastavit zrcadlo vlastního národa by žákům dalo víc než memorování titulů. Ze zcela jiného soudku je Seifertova poznámka ke vzniku Devětsilu: Bylo nás právě devět. Ale to nebyl nikterak důvod ke jménu spolku. V té době právě vyšla Krakonošova zahrada bratří Čapků a v té jsme listovali. Hoffmeister navrhoval Zlaté kapradí. To bylo však zamítnuto. Ale v téže knížce objevil Teige - devětsil Toto jméno bylo okamžitě přijato. Tajemná a zvláštní léčivá rostlina , která ve svém jménu obsahuje i zaklínající číslovku devět, zdála se nám nejpříhodnější. Literární historie s takovými by zcela jistě upoutala pozornost žáků, nemusel by ji ani nikdo sepsal, stačil by na i poučený učitel. Ale to by nesměl zcela nepodstatné seznamy titulů knih diktovat do sešitů. Však se na to doma u svých dětí podívejte.
Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz
© 2008-2023 Vědecká knihovna v Olomouci
Tisk stránky | Mapa webu | Zajímavé odkazy
| RSS 