Paměti Vincence Praska
10. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska
Paměti Vincence Praska
Milada Písková
K osobnostem české kultury 19. a počátku 20. století patří nepochybně jazykovědec a historik Vincenc Prasek. [1]V jeho životní profesní dráze můžeme rozpoznat tři základní etapy: první je spojena s městem Olomoucí, kde působil jako středoškolský profesor na Slovanském gymnáziu, druhá s městem Opavou, kam se vrátil roku 1883, aby se bezprostředně zapojil do budování českého školství ve Slezsku, třetí od roku 1895 do smrti, kdy se rozčarován vrací na střední Moravu, pokračuje v působení na Slovanském gymnáziu v Olomouci, poté dožívá na penzi v Napajedlích.
Vincenc Prasek, absolvent klasické a slovanské filologie na vídeňské univerzitě, žák profesora Miklosice a Šembery, si brzy po absolutoriu získal jméno ve vědeckém světě svými břitkými soudy a postřehy, nekompromisními názory na čistotu českého jazyka. Jeho úsilí, motivované zčásti i zkušenostmi ze střetů s německými nacionalisty v rodném Slezsku, ho přivádělo mnohdy až na samotné hranice vědecké uvážlivosti, přiřadil se k tzv. moravským puristům. Po zdrcující kritice svého spisu Brus se začal věnovat ve vědecké oblasti spíše historické topografii a vlastivědě.
Prasek byl původem Slezan, narodil se v Milostovicích u Opavy, studoval na opavském gymnáziu, po celý život udržoval kontakty se slezským prostředím. Jeho životním snem bylo vrátit se do rodného kraje a uplatnit se zde v národní a společenské práci. Podařilo se mu to ale jen zčásti. V roce 1883 byl povolán do funkce ředitele nového českého matičního gymnázia v Opavě. [2] Působil zde dvanáct let, pak se ale stal nepohodlným, nebyla mu prodloužena pracovní smlouva a musel se vrátit na své původní pracoviště do Olomouce. Prasek se vracel nerad, dokonce uvažoval o možnosti působení na některé škole v Kroměříži , na Slezsko ale nezanevřel. Kontakty, písemné i osobní, nepřerušil, stejně jako svoji práci badatelskou.
Když odešel roku 1905 do výslužby, to už byl školním radou, pokračoval ve vědecké práci a dokonce ještě v den svého skonu vyřizoval poštu a pracoval.
V jubilejním roce založení Ústřední matice školské požádala Praska redakce Opavského týdeníku, [3] aby napsal příspěvek k dějinám této instituce. To byl zřejmě impulz k tomu, že se rozhodl psát své paměti, které pojal jako svědectví o společenském a kulturním životě na Moravě a ve Slezsku vymezené léty 1860-1910. Přece nebude pozdě, když se rozhovořím o celém padesátiletí našich kulturních snah pro Slezsko, aby se ukázalo, kterak se stalo, proč my ve Slezsku první založili jsme Matici za účelem, aby zřídila českou střední školu, ale vidouce nedostatečnost prostředků, proč jsme rovněž první, ač marně, hned po smrti Palackého volali po spolku podobném k Ústřední matici, totiž aby na důstojné uctění památky Palackého založen byl fond na zakládání škol českých. [4]
Dalším důvodem k napsání pamětí byla snaha ukázat, jak se Matice slezská zasloužila o budování českých škol ve Slezsku, jak plně nahradila co nedokázala naše předchozí politika česká. [5]
Praskovy paměti, nazvané Půlstoletí kulturních našich snah ve Slezsku, vycházely v Opavském týdeníku od roku 1910, časově byly dovedeny do roku 1875. Autor jich tedy stačil napsat a publikovat přibližně jednu třetinu. Další část se ani v rukopisné podobě nedochovala. [6] Samostatného vydání se dočkaly téhož roku jako zvláštní otisk tohoto časopisu s jistými změnami. [7] V roce 1931 byly pak znovu jako druhé vydání otištěny v XXXVI. ročníku Věstníku Matice opavské, abychom umožnili kulturní veřejnosti poznati vzácné memoárové dílo muže, který jediný z velkých slezských buditelů napsal svoje paměti, v nichž zachoval pro budoucnost mnoho poučného historického materiálu k slezským dějinám novodobým. [8]
Vlastní text Praskových pamětí [9] je rozčleněn do sedmnácti kapitol, které nejsou pojmenovány, pouze očíslovány, události jsou řazeny chronologicky, dovedeny do roku 1875. Přestože autor v úvodních řádcích hovoří o padesátiletí národních snah, v dalších pasážích připouští, že první hranice nebude zcela přesná, protože je třeba vysvětlit podmínky a příčiny vzniku českého národního hnutí ve Slezsku. Ve druhé kapitole se tedy dovídáme o Praskově dětství, zkušenostech z obecné školy, o době, kdy se ve slezských venkovských školách mluvilo a učilo česky. Na vlastním příkladě vysvětluje, proč byly děti nuceny učit se německy, byla to podmínka pro další studium na středních a vysokých školách.
Informuje nás o tom, jaké byly poměry v tehdejším školství, jak se učilo na základní škole, na opavském gymnáziu, jak byl důležitý přístup profesorů k výuce českého jazyka, kterou mnohdy podceňovali, až do příchodu prof. Antonína Vaška, jehož hodiny češtiny byly pro žáky skutečným zážitkem.Dobu, kdy začal A.Vašek vydávat Opavský besedník, považuje Prasek za počátek soustavné práce o kulturní povznesení českého lidu ve Slezsku. Osobní příklad tohoto svého učitele považuje za nejdůležitější impulz k tomu, že se rozhodl jít v jeho šlépějích:Tehda již bylo rozhodnuto, čím chci býti, jak bych nejlépe domovině mohl prospěti. A příkladem mně byla působnost Vaškova, hlavně též jeho Opavský besedník. [10] Prasek se také vyjadřuje k zániku tohoto časopisu, který inkognito se souhlasem prof. Vaška roku 1865 redigoval.
Prasek osvětluje ve svých vzpomínkách také svůj vztah k polskému prostředí, své pobyty ve Vratislavi, kde měl strýce. Tyto opakované návštěvy přispěly k utváření jeho blízkého vztahu k tomuto národu, k prohlubování pocitů sounáležitosti k slovanskému světu, nezanedbatelná byla také skutečnost, že se zde naučil dobře polsky.
Mezi velmi cenné informace v Praskových pamětech patří vzpomínky na studentský sjezd na Velehradě roku 1863, který byl pořádán u příležitosti oslav tisíciletého příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu. Prasek v té době za sebou maturitu a na pouť se vypravil sám, pěšky. Popisuje atmosféru a průběh této akce, která měla i uvědomovací charakter, setkání s významnými osobnostmi (V. Náprstek), zamýšlí se nad významem sjezdu pro vlastní vyzrávání a národní uvědomování.
V sedmé kapitole popisuje svá vysokoškolská studia ve Vídni, včetně průběhu zkoušek u profesora Miklosiče. Dovídáme se o vlasteneckých aktivitách studentů, studentských kroužcích, prázdninových akcích, kterými studenti získávali peníze např. na zřizování školních knihoven.
Neméně zajímavé jsou Praskovy postřehy z doby prusko-rakouské války, kterou sice prožíval v zázemí , v Badenu, kde doučoval židovského studenta, ale na vlastní oči viděl bezprostřední následky, válečné škody, zdecimovanou rakouskou armádu , atmosféru ve Vratislavi, kam jel za nemocným strýcem. Zde se staví do pozice Rakušana, který se těžce smiřuje s německým vítězstvím.
Vincenc Prasek opakovaně pobýval ve Vratislavi, kde žil jeho strýc a také studoval dva semestry na vratislavské univerzitě. Pokud jde o studia, připomíná ve svých pamětech ale více pobyt ve Vídni, zejména přednášky prof. Miklosiče, které ho později inspirovaly k vlastním vědeckým výzkumům, zejména pokud jde o metodu práce.
Roku 1868, po krátkém působení na německém gymnáziu v Opavě, byl Vincenc Prasek ustaven suplentem Slovanského gymnázia v Olomouci. Jeho ředitelem byl v té době J.Kosina. Prasek nastoupil jako nejmladší člen učitelského sboru. Slovanské gymnázium se v té době stávalo jedním z uvědomovacích a českých vědeckých center v německé Olomouci.
Tak z nenadání stal jsem se učitelem českého gymnázia, neboť jakkoli dostalo se mi aprobace, že jsem měl zkoušky vedle řečtiny a latiny též z češtiny, tak pro německá, jak pro česká gymnázia, nenadál jsem se, že budu hned česky učiti. A věc nebyla snadná a hladká pro člověka, který studoval na německém gymnáziu a německých školách vysokých... [11]
Pasáže o Praskově olomouckém působení jsou také cenným pramenem informací o společenském a kulturním životě v Olomouci v 2. polovině 19. století. Prasek přiznává, že český národní život se zde v té době prosazoval těžce, například že ani Beseda čili čtenářský spolek netěšila se valné návštěvě. [12] Popisuje ovzduší olomouckých škol, charakterizuje profesory a osobnosti, které vynikaly v olomoucké společnosti, také vztahy mezi českými a německými profesory a studenty.
Na všech svých působištích propagoval V. Prasek rodné Slezsko:Naší věcí jest zájem o Slezsko buditi vyhledáváním momentů pro Čechy i pro Moravu zajímavých, tudíž i upozorňovati na muže o Slezsko zasloužené... [13] A to nejen propagačními články, přednáškami. Např. v Táboře, kde také krátkou dobu učil, uspořádal oslavu svých narozenin a nechal připravit typické slezské pohoštění.
Soustavný zájem o rodné Slezsko je zřejmý i z uspořádání jeho vzpomínek. Pasáže o Slezsku jsou vkládány do textu při každé příležitosti, nabízí-li se např. srovnání nebo určité paralely.
Po ročním působení v Chrudimi a Táboře se V.Prasek znovu vrátil do Olomouce, jak sám říká, náhodou. Nepočítal s tím, že zde získá učitelské místo. Česká menšina zde získala za dobu jeho nepřítomnosti silnější pozice, on sám poukazoval na nutnost osvěty mezi ženami:Čím více přibývalo české inteligence mužské, tím více pociťovalo se, že vlastenecká výchova ženská v městech jest zanedbána. [14] Nezůstalo jen při konstatování, Prasek podpořil rozvoj ženského spolku v Olomouci, přednášel v něm o českém jazyce. Začal se také zajímat o záležitosti hospodářské, inspirovaly ho přednášky proferora Demla. [15]
Vincenc Prasek se pokusil také navázat kontakty s pražským vědeckým světem, ale nebylo to jednoduché Redakce Časopisu českého muzea mu jeho příspěvky vracela, prosazoval se zde těžce
Samostatnou kapitolu věnuje V.Prasek ve svých pamětech olomoucké univerzitní knihovně, kterou považoval za největší a nejznamenitější na Moravě. [16] Potvrzuje informace J.Dobrovského, že jsou zde kulturní poklady nebývalé hodnoty.
Třináctá kapitola má, jako jediná, název, a to Proti proudu. Ve srovnání s ostatním textem je nejrozsáhlejší. Prasek zde popisuje východiska svého zájmu o čistotu českého jazyka, vznik družiny moravských brusičů, vysvětluje své názory na podobu spisovného jazyka. Vzpomíná na své vztahy s pražským nakladatelem F.A. Urbánkem, [17] který nejdříve odmítal rukopisy jeho prací, ale roku 1873 ho sám vyzval, aby laskavě pro sklad můj vypracovati ráčil Brus jazyka českého, k čemuž jste v přední řadě, jak z Vašich článků v Komenském vidím, povolán, jenž by měl na zřeteli učitele na školách obecných, žáky škol vyšších a středních, jakož i potřebu praktickou. [18] Prasek si pokládal tuto výzvu za velkou čest, doufal v konečné uznání své vědecké činnosti i v pražském prostředí. Celá záležitost ale dopadla úplně jinak Jeho Brus byl v pražských časopisech podroben zdrcující kritice.:Škola tedy pražská k mému Brusu vlastně mlčela, i stalo se přirozeně, co potomně u nás bohužel s Rukopisy se opakovalo, že noviny vložily se do věcí vědeckých, o kterých jim rozhodovati nenáleží, - reagoval Prasek. [19] Byl přesvědčen, že tato studie měla svůj význam a dobré své účinky, [20] že ho někteří jeho žáci v tomto směru respektovali a zdokonalili si svůj jazykový projev.
Prasek pak hovoří o svých dalších vědeckých spisech. Změnu svých badatelských témat nekomentuje z hlediska kritiky Brusu, ale jako posun svých zájmů od filologie k dějepisu. [21]
V dalším textu věnuje autor pozornost vývoji Matice opavské, svým výzkumům Slezska. Text končí vzpomínkou na spolupráci s prof. Havelkou. [22]
Z posledních vět pamětí je zřejmé, že Vincenc Prasek chtěl v jejich sepisováním pokračovat. Zřejmě mu v tom ale zabránila choroba. Musel podstoupit těžkou operaci , která ale nebyla zdařilá, jeho zdravotní stav ve zbývajících dvou letech života už nebyl tak dobrý, aby mohl pracovat naplno. Možná, vědom si ubývajících sil, dal přednost dokončování práce, kterou považoval za korunu svého vědeckého úsilí - Topografického slovníku Moravy a Slezska. [23]
Praskovy paměti jsou cenným zdrojem informací o národním vývoji a vědecké atmosféře na Moravě a ve Slezsku v 2. polovině 19. století, příspěvkem k dějinám českého školství., V neposlední řadě osvětlují i řadu událostí v autorově soukromém životě. Jsou psány čtivou formou, mohly by posloužit také jako materiál pro studii o vývoji Praskova jazykového stylu, jehož čistotu tak prosazoval. K dějinám knihovnictví přinášejí mj. informace o způsobu budování českých školních knihoven ve Slezsku a charakteristiku olomoucké Studijní knihovny v dané době.
Poznámky pod čarou[1] Narozen 9.4.1843 v Milostovicích, zemřel 31.12.1912 v Napajedlích, kde je i pohřben.
[2] Na Slovanském gymnáziu mu byla udělena neplacená dovolená.
[3] Věstník Matice opavské, r. XXXVI(1931), příloha bez názvu, s.l.
[4] C.d., s.1.
[5] C.d., s.2.
[6] Viz Písemná pozůstalost V.Praska. Zemský archiv v Opavě, sg.649.
[7] Prasek,V.: Půlstoletí kulturních , s. 1.našich snah, s.
[8] Předmluva ke druhému vydání Půlstoletí kulturních našich snah, Věstník Matice opavské, r. XXXVI,(1931). Příloha, 90 s.
[9] Měli jsme k dispozici II. nezměněné vydání z roku 1931.
[10] Prasek,V.: Půlstoletí kulturních našich snah, s. 20.
[11] C.d., s. 35.
[12] C.d., s. 36.
[13] C.d., s. 41.
[14] C.d., s. 49.
[15] C.d., s. 50.
[16] C.d., s. 51.
[17] František Augustin Urbánek (1842-1919), český nakladatel a bibliograf. Od roku 1871 majitel nakladatelství a knihkupectví v Praze. Vydával pedagogické spisy (Bibliotéka pedagogika), hudební literaturu (díla B.Smetany, Zd.Fibicha), od roku 1879 hudební časopis Dalibor. Dokončil a vydal Douchův Knihopisný slovník, vydával a redigoval Věstník bibliografický. Překládal také z němčiny a ruštiny. Je považován za tvůrce české hudební vydavatelské tradice.
[18] Prasek,V.: Půlstoletí kulturních našich snah, s. 56.
[19] C.d., s. 60.
[20] C.d., s. 61.
[21] C.d., s. 66.
[22] C.d., s. 90.
[23] Slovník zůstal z větší části v rukopise, ve formě kartotéky. Dodnes je využíván badateli, uložen ve Slezském muzeu v Opavě.
Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz
© 2008-2023 Vědecká knihovna v Olomouci
Tisk stránky | Mapa webu | Zajímavé odkazy
| RSS 