Knihovna, katalog, archiv - jak se to rýmuje?
12. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska
Knihovna, katalog, archiv - jak se to rýmuje?
Štěpán Kohout
Pokud mohu v tomto shromáždění promluvit pár slov o tom, jak se současné trendy ve zpřístupňování fondů promítají v práci našeho olomouckého pracoviště zemského archivu, jež uchovává nikoli bezcennou rukopisnou knihovnu Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci, budou to slova do značné míry sebekritická.Pravdou je, že od doby vzniku soupisu trojice autorů Jana Bistřického, Miroslava Boháčka a Františka Čády se mnoho námahy ve prospěch podrobnějšího zpracování sbírky nevěnovalo. Soupis byl sice označován za provisorní, ale postupovalo se tak, jako by měl provisoriem zůstat navěky. Během oněch čtyřiceti let se uspořádaly veliké fondy a odvedlo se nemalé množství práce, smutné ovšem je, že před katalogem rukopisů dostávaly přednost úkoly jiné, prosazované nadřízenými orgány z důvodů často ideologických. Pravdou ale je, že se času nedostávalo ani na pravidelné doplňování bibliografie, což je spíše otázkou pouhé dobré vůle. Proto právě tady - v oboru bibliografickém - bylo nutné položit nové začátky katalogisační práce, takže dnes jsou už největší díry, alespoň co se domácí produkce týče, zalátány.
Dalším cílem bylo zpřístupnění nejžádanější složky knihovny, totiž iluminovaných rukopisů. Před dvěma lety jsem dokončil soupis všech iluminací, zahrnující tři a půl tisíce iniciál, miniatur, kreseb a dřevorytů. Zároveň u nás expediční sbor Ústavu klasických studií Akademie věd České republiky zhotovil digitální snímky 560 figurálních a význačných ornamentálních iluminací. Jelikož je kompletní album snímků poněkud neskladné (i ve formátu JPEG zahrnuje šest kompaktních disků), vybral jsem z nich přesně pětinu a připravil ukázkový disk, na němž je zmíněný soupis iluminací doplněn zvolenými obrázky. Na odborné zhodnocení iluminací ovšem moje síly nestačí, na podobný katalog iluminovaných rukopisů, který vznikl péčí Pavla Brodského pro Národní museum, si budeme muset ještě nějakou dobu počkat.
Druhým rokem pokračuje práce na katalogu rukopisů hudebních, více než čtyřicet rukopisů je totiž ve větší či menší míře notováno, a to nemluvím o zlomcích. Zde navázal na své starší výzkumy Stanislav Červenka.
Bohužel, k hlavnímu jádru celé práce - k souhrnnému katalogu rukopisů, jsem se přiblížil vskutku jen o příslovečnou píď. Nemám totiž na starosti jenom rukopisy a jsem vystaven stejnému dilematu, jako moji předchůdci: rukopisy už jakž takž zpracovány jsou, ale jiné fondy, o které je na první pohled větší zájem, nemají dosud inventář. Takže teď pořádám pozůstalosti členů Katolické moderny: je to pěkná práce, vděčná a potřebná, ale nepříjemný pocit, že zanedbávám jistý velký úkol, ve mně zůstává.
A to nemluvím o tom, že součástí kapitulní knihovny je oddělení prvotisků a starých tisků, které čítá necelé čtyři tisíce svazků. O těch se takřka neví, jsou přístupné pouze zastaralými pomůckami z poloviny 19. století a jejich zpracování není v dohledu už vůbec. Pocit obecné zodpovědnosti nikterak neumenšuje fakt, že tato část není v mé správě.
Jediným dokonale zpřístupněným knihovním celkem našeho archivu je tak drobný soubor 376 knih z let 1532-1815, shromážděný převážně Františkem hrabětem z Kuenburgu ve 40. až 70. letech 18. století. Soubor tvoří tituly z oboru věd přírodních: alchymie, chemie, fysika, astronomie a matematika. Knihovna je součástí fondu Velkostatek Tovačov, její inventář zpracoval v roce 1971 Erich Šefčík.
Mám za jisté, že stupeň zpracování fondu a stupeň jeho badatelského využití jsou spojité nádoby: nedostatečně zpracovaný či málo známý fond neláká badatele => malý počet badatelů nepodněcuje úsilí o katalogisaci. Jak se vyvíjela návštěvnost fondu za léta 1997-2003 ukazuje následující tabulka.
|
Rok
|
Badatelé
|
Knihy
|
|
1997
|
13
|
29
|
|
1998
|
12
|
68
|
|
1999
|
16
|
41
|
|
2000
|
15
|
48
|
|
2001
|
12
|
47
|
|
2002
|
21
|
72
|
|
2003
|
14
|
45
|
Průměrná roční návštěva za sedm let se tedy podle těchto údajů pohybuje okolo patnácti badatelů, přičemž si každý vypůjčil tři až čtyři rukopisy. To zajisté nejsou hodnoty nijak ohromující. Jediná výhoda, která z tohoto stavu plyne, je ta, že nemusím řešit problémy typu dramaticky postupujícího opotřebení rukopisů zástupy studia chtivých čtenářů, naprostého nedostatku studijních kopií (každý dostane do ruky originál), anebo nakonec prosté nemožnosti usadit všechny návštěvníky do prostorově omezené studovny.
Naopak, mé položení přímo nutí k vážnému zamyšlení, jak by se dala návštěvnost zvýšit. Máte-li zajímavé knihy a přitom vám k nim chybí čtenáři, cítíte to jako značnou nedokonalost a přemýšlíte, kterak nepříznivou situaci zvrátit. Zde je pravda nevýhodou, že Olomouc leží mimo zaběhaná badatelská centra a při dnešním stupni mobility vědeckých sil se asi tato skutečnost v krátké době radikálně nezmění. Největším střediskem specialistů je u nás pochopitelně Praha, která si ale se svými rukopisy docela dobře vystačí a pokud ne, jde se přednostně do knihoven zahraničních. Navíc chtějí případní zájemci zpravidla vidět jen to, co buď sami kdysi viděli, nebo co už bylo publikováno, respektive je tak či onak známo - neradi ztrácejí drahocenný čas hledáním jehel v kupce sena. Jistě, přehlédnout a sepsat obsah fondu je úkolem katalogisatora, to se nedá oddiskutovat. Nezanedbatelná je však i úloha specialistů, vytvářejících mozaiku drobných poznatků, která je zase pro autora katalogu nezbytnou oporou.
Nemohou-li - či nechtějí - shlédnout badatelé naši rukopisnou knihovnu osobně, jakou máme možnost nabídnout jim rychle, kvalitně a přitom co nejlevněji pořízené kopie? Inu, nevelkou. Tím, že se náš archiv v červenci loňského roku vyvázal z bezprostřední závislosti na ministerstvu vnitra, ztratil platnost i ceník ministerstvem financí pro vnitro schválený. Nový ceník pak přivodil skutečnou renesanci kolkových známek, zavedených nově namísto hotovosti při úhradě xero- a fotokopií. Má obava, že dnes tak preferované bezhotovostní platby (v tomto případě prostřednictvím kolku) znemožní napříště zhotovení mikrofilmů pro badatele, se naštěstí ukázala jako lichá: mikrofilmy se dělají, ne ovšem za předem stanovenou peněžní částku, ale za přiměřenou předem smluvenou věcnou protihodnotu.
Logika děje mne nutí vrátit se k otázce popularisace našeho fondu. Zdánlivě jedinečnou příležitostí k široké presentaci rukopisů je výstava. Já jako archivář ale vidím smysl výstavy jinde, než ho vidí musejník. Pro musejníka je výstava druhé bytí, bez výstav by musea ani nebylo - odvozuje tedy její úspěch od počtu návštěvníků, článků v novinách, zpravodajských šotů v televisi či rozhlase. Naopak pro mne je smyslem a účelem výstavy její katalog, jenž exponáty zhodnotí a zůstane tady jako stálá připomínka. Musím si pochválit, že jsme poslední dobou měli štěstí na několik výstav z tohoto hlediska dosti povedených: na prvním místě musím samozřejmě jmenovat olomouckou výstavu Od gotiky k renesanci spolu s její římskou extensí Ultimi fiori del medioevo. Na této výstavě bylo zastoupeno 22 našich rukopisů. Z výstav, obeslaných jednotlivinami, byla asi nejúspěšnější dvojice, pořádaná pražskou Národní galerií: Nevěsta v uzavřené zahradě a Tisíc let svatovojtěšské tradice v českých zemích.
Výstava je asi také jediná příležitost, kdy se ke starým foliantům upne pozornost sdělovacích prostředků, druhou, méně vítanou možností, je pak už jenom jejich krádež. V této otázce je moje postavení úředníka výhodnější: na své židli sedím jako představitel státní moci a zatím nepotřebuji zdůvodňovat svou společenskou užitečnost, tak jako musea a knihovny, pro něž je veřejná presentace nezbytností a v rámci toho také musí usilovat o hojné a kvalitní příspěvky v místních (či ještě lépe celostátních) sdělovacích prostředcích. Přesto i já jsem kdysi nabídl místnímu listu koncepci asi šestnáctidílného seriálku o zajímavých rukopisech, ale neměl jsem úspěch, tak jsem svého snažení zanechal. Koneckonců stojím hlavně před otázkou, jak přilákat do archivu především znalce, a ne jen pouhé diváky.
Nicméně, jediná cesta k uvedení fondu ve větší známost u odborné veřejnosti vede, jak se mi zdá, přes rozsáhlejší publikaci dílčích poznatků v časopisech celostátního dosahu. Námětů je dosti, v tomto ohledu je naštěstí kapitulní knihovna studnicí hlubokou a těžko vyčerpatelnou. Naštěstí a bohužel: má-li se publikace širšího dosahu povznést nad úroveň pouhé evidence jednotlivých detailů, jak je bezesporu žádoucí, nutně musí obsáhnout celý, důkladně zmapovaný soubor kodexů. Prvním předpokladem takové práce je tedy předchozí podrobná katalogisace, třebas jen v konceptní versi.
A jsme zase zpět tam, kde jsme začali: u poznání, že dokud nebude katalog, nebude o naši rukopisnou knihovnu větší zájem. Příslovečný bludný kruh se uzavírá a záleží pouze na mně, kdy se ho podaří rozseknout.
Aktualizováno: 02.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz
© 2008-2023 Vědecká knihovna v Olomouci
Tisk stránky | Mapa webu | Zajímavé odkazy
| RSS 