Co je rukopisná kniha?
Eduard Petrů
V každé vědní disciplíně je čas od času nutné vrátit se k základním pojmům a definicím a ověřit si, zda jejich pojetí, které se časem ustálilo, odpovídá ještě současnému stavu poznání. I když se takový postup může jevit jako zbytečný, ukáže se často, že revize základních pojmů a definic dané disciplíny je nezbytná.
K základním pojmům dějin knihy patří pojem rukopis, který bývá v běžných všeobecných encyklopediích definován jako rukou psaná kniha soukromé povahy (kroniky, pamětní knihy) z hlediska paleografie a kodikologie a jako veřejná, úřední nebo pomocná kniha z hlediska diplomatiky. [1] Autoři odborných prací si ovšem uvědomují, že tato definice je nedostačující, protože by z rukopisných fondů vylučovala díla, která nemají podobu knihy, a stejně tak texty, které mají charakter rukopisu v širším smyslu, jak naznačíme dále, ale nepředstavují rukou psaný text (strojopis, záznam na disketě, zvukový záznam), nicméně v knihovnické praxi se setkáváme běžně s tím, že autoři soupisu rukopisů s vědomím odlišnosti povahy rukopisu dnes a v minulosti i s vědomím složitosti cesty, na níž se rukopis po vynálezu knihtisku proměňoval od podoby kodexu do mnohosti dnešních forem, v zásadě rezignují na řešení těchto otázek a pragmaticky považují rukopis za totožný s kodexem a zachycují takové rukopisy, které jsou chápány jako středověké a svou povahou tedy odlišné od rukopisů novější doby. [2] Dělení, které se takto pragmaticky uplatňuje, je pro pojetí rukopisu velmi příznakové. Za skutečný rukopis je považován převahou rukopis středověký a spojení středověkých rukopisů v konkrétním rukopisném fondu s rukopisy vznikem novější je považováno za směšování, protože jako ideální je chápán takový fond, kde nejen formou soupisu rukopisů, ale i fyzicky jsou rukopisy středověké a pozdější odděleny, protože výměru rukopisu v užším smyslu odpovídá vlastně jen kodex.
Jinou krajnost představuje uměnovědné pojetí pojmu rukopis, které se uplatňuje ve výtvarném umění, ale které bylo nověji přeneseno i do literární oblasti, v níž někteří autoři, jako například Roland Barthes, chápou rukopis jako svébytný styl autora, jako literární jazyk přetvořený svým sociálním určením. [3] Takové užití pojmu rukopis je ovšem možné, ale jde o využití přenesené, které s problematikou, jíž se zabýváme, nesouvisí.
V řešení otázky, co je literární rukopis, však přesto nepostoupíme dále, budeme-li stále a výhradně vycházet z předpokladů kodikologie. Domníváme se, že je dokonce nutné, máme-li definovat literární rukopis, nejprve tento pojem opustit a pracovat s terminologií literární vědy. Výchozím pojmem se nám tak stane pojem text, který má širší rozsah nežli pojem rukopis. Textologie vychází z toho, že text nepředstavuje pouze fixovaný (zaznamenaný) jazykový projev sledující literární (umělecké) cíle. Je to fakticky každý jazykový útvar vzniklý konkrétní realizací jazykového (znakového) systému ... Pojem textu tak na nejobecnější rovině také není omezen pouze na psanou, resp. tištěnou podobu záznamu, ale zahrnuje každý produkt jazykové (znakové) soustavy. Vznikem textu se ovšem příslušný jazykový (znakový) systém projevuje a zároveň i ustavuje. Toto pojetí textu, které formuloval Pavel Vašák, [4] umožňuje lepší pochopení toho, co označujeme jako literární rukopis. V podstatě vymezuje tři konstantní rysy textu:
- Text je záznam takového souboru informací, které jsou přenášeny jazykovým znakovým systémem.
- To, co bychom mohli označit jako materiální bázi záznamu textu, nemusí být vždy psaná nebo tištěná podoba knihy, ale může to být jakýkoliv nosič záznamu.
- Textem nerozumíme pouze záznam děl literární (umělecké) povahy, ale jakýchkoliv autorských děl, například i děl naukové povahy. Ostatně dělení na beletrii a naukovou literaturu je poměrně nové a až do nové doby bývá běžně do dějin literatury zahrnována jak literatura krásné, tak publicistika a literatura nauková.
Vyjdeme-li z těchto tří rysů, začíná se jevit podoba literárního rukopisu v poněkud širším pojetí nežli je její běžné chápání jako středověkého kodexu, který přináší záznam díla krásné literatury. Mnohost forem, jimiž může být rukopis materiálně fixován, nás především upozorňuje na to, že při určení pojmu literárního rukopisu nemůže být zanedbán faktor času. Do uplatnění knihtisku (tedy zhruba do konce 15. století) byl rukopis skutečně jediným způsobem materiální fixace textu. Je nutno v tomto případě z hlediska textové kritiky rozlišit pouze to, zda jde o autograf, který je samozřejmě mimořádně cenný, protože přináší autentické znění památky, nebo zda jde o opis, který se mnohdy ve středověkém pojetí blížil adaptaci textu. V tom případě musíme počítat s tím, že máme k dispozici text více či méně pozměněný, nikoliv však bezvýznamný, protože nás informuje o dalším životě textu, nehledě již k tomu, že často představuje jediné znění památky, jakkoliv znění původní podobě památky více či méně vzdálené.
Nemůže však pracovat s představou, že rukopis (ve smyslu rukou psaného autorského textu nebo opisu), ztratil od počátku 16. století svůj význam. Tištěná kniha se zdaleka nestala výhradní formou uchování literárního text, ale až do nové doby existovaly rukopisy literárních památek vedle jejich tištěné podoby, popřípadě některé památky tištěné podoby ve své době vůbec nenabyly. Připomeňme jen, že takové památky jako Prostopravda Mikuláše Dačického z Heslova, Příhody Václava Vratislava z Mitrovic či Historie církevní Pavla Skaly ze Zhoře byly tiskem vydány až v nové době, tj. v 19. a 20. století, a některé z nich dokonce ani dnes nemají úplné tištěné vydání, jak dokládá dílo Skalovo, nebo stále ještě tištěné vydání vůbec neexistuje, například u souboru literárních památek, jejichž autory byli členové jezuitského řádu a které jsou uloženy v řádových archivech. Vedle těchto památek, které nebyly vydány tiskem, najdeme pak opisy tištěné památky (nebo více tištěných památek), které nahrazovaly nedostupné tisky (například v období baroka jsou to početné opisy písní a modliteb z různých kancionálů, tak jak je nacházíme například v rukopisném fondu Státní vědecké knihovny v Olomouci, kam se dostaly v padesátých letech tohoto století z františkánského kláštera v Uherském Hradišti, apod.). Také v tomto případě můžeme konstatovat, že vedle fixace a tezaurace textu zde byl jasný záměr, aby rukopisný záznam sloužil jeho šíření.
Od počátku 19. století klesá již význam opisu, ale své ústřední místo při stanovení autenticity textu si udržují dále autografy. Opisy v té době již neslouží dalšímu šíření díla, ale nahrazují spíše nedostupné tištěné vydání, z něhož jsou převzaty.
20. století rozšiřuje záznamy, které bychom mohli zařadit mezi rukopisy, o další formy. Je to především strojopis (mnohdy spojený s dodatečnými rukopisnými záznamy), který byl předlohou tisku, tj. specifická podoba autografu, která v současnosti může mít povahu diskety nebo tištěného záznamu z počítače, ale i zvukového záznamu. Pokud v těchto případech jde o autorizované znění, můžeme subsumovat i tyto druhy záznamu pod pojem autografu. Situace se však začne jevit poněkud komplikovanější, vezmeme-li v úvahu také období, kdy literární tvorba byla samizdatovou formou šířena ve strojopisných opisech, popřípadě kdy například surrealisté publikovali své sborníky v jednom exempláři, aby předešli možnému právnímu postihu. V těchto případech neplnily tedy ani ve 20. století záznamy, které řadíme mezi rukopisy, výhradně funkci předlohy určené k reprodukci, která teprve slouží k šíření díla, ale sloužily vlastně po určitou dobu opět šíření díla, tak jak tomu bylo ve starších obdobích literárního vývoje.
Určitou zvláštností rukopisných záznamů v 19. a 20. století je konečně i to, že je netvoří výhradně literární díla, ať již umělecká, nebo nauková, ale také další rukopisné záznamy, jako jsou například výpisky z četby, korespondence, poznámky k přípravě literárního díla atd., které se svou vnější podobou blíží spíše archiváliím. Závažné je to, že rukopisné záznamy tohoto druhu tvoří součást literární tvorby příslušného autora a často osvětlují genezu jeho literárních textů v definitivní podobě. Rozdělení vlastních literárních rukopisů a těchto památek spíše archivní povahy se nejeví proto jako funkční a obě skupiny památek bývají také nejčastěji uchovávány jako jeden celek v podobě literární pozůstalosti.
Z hlediska chronologie je tedy funkční rozlišit literární rukopisy staršího období, jejichž základní funkcí bylo nejen znění literárního díla fixovat a uchovat, ale také šířit, od literárních památek novější doby, kdy rukopis ve všech možných způsobech záznamu památku především uchovává, a to jako předlohu pro tisk nebo jako jedinou formu tezaurace textu, který nemůže být jinak vydán a šířen. Výjimku tvoří samizdatová vydání, jejichž strojopisy však sekundárně opět sloužily jako předloha tisku v době, kdy literární rukopis již mohl být publikován.
Pro každou instituci, která uchovává literární rukopisy z toho vyplývá, že by v jejím fondu (ať již jde o fond muzejní, knihovní nebo archivní) mělo existovat samostatné oddělení literárních rukopisů a samostatný literární archiv, oddělený nejen místně, ale i odlišným způsobem vnitřního členění a katalogizace.
Pokusili jsme se prozatím vymezit pojem rukopisu a určit proměny jeho funkce na základě chronologie. Nechali jsme však pro přehlednost dosavadního výkladu do jisté míry stranou skutečnost, že nám jde o rukopis literární. Při určení tohoto pojmu je nezbytné, abychom se pokusili odlišit literární rukopis od rukopisů jiné povahy z obsahového hlediska, tj. na základě charakteru informací, které rukopis fixuje, popřípadě na základě funkce, která z této obsahové charakteristiky vyplývá.
Jestliže hlavní funkcí literárního textu je přenos estetických informací, pak jde jednoznačně o literární rukopis v užším slova smyslu. Musíme si však být vědomi toho, že rozčleněním literární produkce na naukovou a uměleckou literaturu vnášíme do starší literatury, v níž rukopisy vznikaly, v podstatě anachronická kritéria. Zejména středověký člověk rozdíl mezi naukovou a krásnou literaturou nepociťoval, jak dokládá mimo jiné i to, že jazykové prostředky (včetně využití verše) byly vlastní jak umělecké, tak naukové literatuře a že z hlediska stylu se uplatňovalo spíše dělení na styl vysoký, střední a nízký. Proto musíme mezi literární rukopisy zařadit i ty texty, jejichž primárním cílem byl přenos sémantických informací. Toto spojení se i v současnosti jeví jako logické, protože jak v naukovém textu, tak v textu uměleckém jsou zakódovány estetické i sémantické informace, kritériem pak je, které z nich jsou z hlediska funkce primární.
Zařazujeme-li však z hlediska charakteru informací a funkce textu také naukovou literaturu pod pojem literární rukopis, jsme si vědomi toho, že zde existuje určitá nepřekročitelná hranice mezi naukovou literaturou a dokumentem. Dokument (ať již má povahu kodexu, souboru listů nebo listiny) fixuje a uchovává také určitý soubor věcných informací, ale je zde rozdílnost funkce. Zatímco věcné informace naukové literatury jsou rukopisem fixovány proto, aby byly dále nejen uchovány, ale i šířeny, u dokumentu jde o fixaci, jejímž cílem je uchovat informace pro potřebné právní úkony. Nejrůznější úřední knihy, zakládací a jiné listiny, privilegia, smlouvy apod. tezaurovaly informace o skutečnostech, podstatných z hlediska politického nebo ekonomického atd., jejich funkce nebyla literární, ale právní. Jde v zásadě o materiál, uchovávaný dnes v nejrůznějších typech archivů a sloužící historiografickým cílům i nejrůznějším právním úkonům, tedy o dokumenty, které pod pojem literárního rukopisu zahrnout nelze.
Vzhledem k tomu, že tyto dokumenty mají častěji vnější podobu listiny nežli knihy, může vzniknout čistě formální dělení na listinný materiál, který má charakter dokumentu, a materiál knižní, který označujeme jako literární rukopis. Takové rozdělení rukopisného materiálu je ovšem značně zavádějící. Na jedné straně víme, že nejrůznější úřední písemnosti byly vedeny v knižní podobě, tj. ve formě kodexu, na druhé straně některá díla literární povahy (včetně děl čistě beletristických), byla uchována na volných listech v podobě autografu (například ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci Stachovy rukopisy). Dalo by se jistě operovat tím, že celistvost není dána vnější podobou rukopisu, spojením listů, na nichž je zaznamenán text, pevnou vazbou, ale obsahovou celistvostí, tím, že text představuje uzavřené a jednotně koncipované literární dílo. Ani tento přístup však nemůže obstát, protože za literární rukopis musíme považovat i náčrt literárního díla, jehož text definitivní podobu vůbec nedostal, popřípadě soubor záznamů, zachycených in continuo, které zachycují výchozí materiál pro zpracování literárního díla (výpisky, opisy dokumentů atd.). To platí například o náčrtu definitivně nezredigovaného díla Komenského Clamores Eliae i o shromáždění historického materiálu, které pořídil barokní historik Jan Jiří Středovský. Jím sebraný materiál je dnes uložen v Arcibiskupské knihovně v Kroměříži pod názvem Caementa historica. V žádném případě by však neměla být za literární rukopis považována membra disiecta z pozůstalosti autora. Jednoznačným kritériem je zde prokazatelný záměr autora vytvořit na základě rukopisného materiálu jakékoliv povahy ve výsledné fázi uzavřené literární dílo. Rukopisné záznamy této povahy představují tedy otevřený text, který je přípravným krokem pro vytvoření textu autorsky uzavřeného, lze je však také v širším smyslu považovat za literární rukopis.
Z toho vyplývá, že vnější podoba rukopisu nemůže být rozhodujícím kritériem pro jeho zařazení mezi literární rukopisy. Jsou zde však kritéria, která můžeme považovat za signifikantní a na jejichž základě je diferenciace literárního rukopisu a dokumentu možná:
- Je to povaha informací, které text přenáší, a funkce textu. Jako literární rukopis mohou být takto označována díla, která slouží k transferu estetických a sémantických reformací (bez ohledu na to, které z nich mají dominantní funkci), tedy díla, jejichž cílem nebylo jen fixovat a tezaurovat text, ale zároveň jej šířit, tj. sloužit apercepci díla.
- Je to chronologie, která představuje pomocné hledisko.V podstatě do počátku 18. století rukopisná díla nejčastěji plnila obě funkce, tj. funkci fixace a tezaurace textu i funkci jeho šíření, v 19. a 20. století pak převládla funkce přípravy a fixace textu, jehož šíření (až na výjimku samizdatové literatury, o níž jsme se zmínili) přejímá kniha tištěná.
Toto úsilí o vymezení pojmu literární rukopis není vedeno snahou definovat pouze exaktnějším způsobem jeden z pojmů, s nímž pracuje knihovnictví, historie i literární historie, ale směřuje i k cílům v podstatě pragmatickým, k tomu, aby se přesnější určení tohoto pojmu reflektovalo i ve způsobu uchování rukopisného materiálu v nejširším smyslu, tak jak jsme jej vymezili.
Z hlediska zařazení rukopisného materiálu do fondu kterékoliv instituce, která literární rukopisy uchovává, se jeví jako nezbytné vytvořit v rámci rukopisného fondu dva celky:
- Prvý celek by měly tvořit rukopisy, které vznikly do konce 18. století a které mají nejčastěji (i když ne výhradně) vnější podobu knihy. Jejich funkce směřovala nejen k fixaci textu do psané podoby a jeho tezauraci, ale také k jeho šíření. Tak by vznikl fond literárních rukopisů.
- Druhou složku rukopisného fondu by představovaly rukopisy 19. a 20. století, které mají sloužit k fixaci textu jako předlohy k tištěné podobě díla, jež přebírá úlohu šíření textu, popřípadě které slouží jako jeden z přípravných kroků k vytvoření konečné podoby textu. Pojem rukopis je zde chápán velmi široce a zahrnuje nejen rukopis ve vlastním slova smyslu, ale i strojopis, tisk z počítače, záznam na disketě nebo hlasový záznam na jakémkoliv nosiči. Tento fond literárních archiválií, navazující na fond literárních rukopisů, má z hlediska uchování častěji listinnou povahu a vyžaduje jinou formu ukládání a zpracování. Z praktického hlediska by nebylo vhodné, aby z fondů literárních archiválií byly vylučovány rukopisy, které sice nemají povahu literárního rukopisu, ale tvoří součást literární pozůstalosti autora, protože by tím byl narušován organický celek. Zatímco jednotkou pro pořádání fondu literárních rukopisů je dílo, pořádání literárních archiválií vychází z pozůstalosti jako vnitřně diferencované jednotky a umožňuje uchování celého materiálu vztahujícího se k jednomu autorovi v organickém celku.
Jsme si vědomi toho, že naznačená forma uspořádání není zdaleka v konkrétních rukopisných fondech využita (mimo jiné také proto, že větší rukopisné fondy mají tradiční uspořádání, které již s ohledem na citace rukopisů v odborné literatuře by bylo obtížné měnit), šlo nám však o to, abychom ukázali, že vymezení základních pojmů v teoretické rovině může mít také velmi praktickou relevanci a usnadnit práci pořadatele fondu i jeho uživatele. Právě k tomuto praktickému cíli náš teoretický výklad směřoval.
Poznámky pod čarou
[1] Toto velmi typické pojetí rukopisu jako rukopisné knihy najdeme například v Malém encyklopedickém slovníku A-Ž (Praha 1972, s.1025). Necháme-li stranou nepřijatelné omezení obsahu rukopisu, dané vymezení pojmu je pro obecnou představu o rukopise jasně vypovídající.
[2] Srov. například Boháček, M. – Čáda, F.: Beschreibung der mittelalterlichen Handschriften der Wissenschaftlichen Staatsbibliothek von Olmütz. Bearb. v. F. und M. Schäfer. Hrsg. v. H.-B. Harder u. H. Rothe. Köln, Weimar, Wien 1994, kde M. Boháček doslova uvádí (s. XXVIII), že Die mittelalterlichen sind im Handschriftenfonds der Staatlichen Wissenschaftlichen Bibliothek in Olmütz vermischt mit den neueren Handschriften und bilden keine selbständige Abteilung,
[3] Barthes, R.: Nulový stupeň rukopisu. Základy sémiologie. Přel. J. Čermák a J. Dubský. Praha 1967. S. 16.
[4] In: Textologie. Teorie a ediční praxe. Praha 1993. S. 17.
Aktualizováno: 03.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz
© 2008-2023 Vědecká knihovna v Olomouci
Tisk stránky | Mapa webu | Zajímavé odkazy
| RSS 