Druhou cestou je vyhledávání atypických případů, odchylek od normy (anomálii, od řec. nomos-zákon). Ve středověkém umění nejsou takovéto deviace zpravidla zakotveny v ryze subjektivní licenci, libovůli tvůrce a je možno se ptát po nějakém zázemí, tradici nebo ideovém pozadí. Tento druhý postup ikonografického výzkumu samozřejmě onen první nevylučuje ale jej předpokládá. Tak můžeme oproti běžnému rozlišování božských podob najít i jejich obrazové ztotožnění a vidíme Krista jako Stvořitele světa, což mu ze zákona nepřísluší; avšak byly také dogmatické spory a vývoj. Ať už jakkoli znalec biblických jazyků porozumí výroku "Já a Otec jedno jsme" (Jan 10, 30), je v každém případě ikonografickou výjimkou, vidíme-li na iluminaci Bible moralisée (ÖNB, Cod 2554, fol lv) z poloviny 13. století Krista jak kružítkem opisuje okrsek zemský, orbis terrarum (obr. 1) a beze změny se tento motiv opakuje o sto let později v české Velislavově bibli. Náročná spekulativnost české památky (viz úvod Emmy Urbánkové a Karla Stejskala k faksimilovému vydání) je tím znovu ověřena.
Při III. setkání Historické Olomouce (1980) jsem Dr. Josefa Krásu, předního znalce české knižní malby lucemburského období, který jednání sympozia tehdy obohatil příspěvkem "K olomouckým rukopisům 15. století", upozornil na iluminovaný rukopis Vlastivědného muzea CO 637 s otázkou, jak případně souvisí s dvorským okruhem krále Václava IV. Krása usoudil, že sloh malířské výzdoby je jihoněmecký datovatelný 1420-1430 a nerozhodl se pro český původ. Již roku 1968 vyšel jazykovědný rozbor německy psaného olomouckého rukopisu od brněnského germanisty Leopolda Zatočila, jehož na tuto památku upozornil Dr. Jan Bistřický. Zatočil ukázal na celou řadu variant tohoto spisu v rukopisech, z nichž olomouckému je nejbližší heidelberský a všechny prohlásil za německé protějšky (Losbücher nebo Punktierbürcher) latinsky psaného a ve slohu Václavovy Vídeňské bible zdobeného králova, do Cod 2352, 83v-95r ÖNB vevázaného, na světové výstavě v Bruselu 1958 prezentovaného rukopisu. V něm dominuje proslulé kolo otáčené zosobněnou Fortunou, figurka krále tam mění polohu jako vládnoucí, nevládnoucí, ve vládu doufající.
Zatočil nepochyboval o příslušnosti olomouckého, stejně jako heidelberského a dalších německy psaných exemplářů k Václavově okruhu, ostatně jeho Vídeňská bible je také německy psána, pod vlivem manželky, královny Žofie Bavorské. Pro olomoucký rukopis předpokládal Zatočil bavorského písaře podle neznámé předlohy dolnorýnské, s adaptovanými nářečními prvky franskými až včetně vulgarismů. Zhrubnutí jazyka neodpovídá vysoké kvalitě výzdoby z dvorského okruhu mezinárodního či krásného slohu kolem a po r. 1400. S odvoláním na Zatočilovu analýzu Krása postupně akceptoval rukopis olomouckého muzea CO 637 jako český s účastí cizího písaře i malíře v okruhu dvora Václava IV. Příslušné heslo katalogu výstavy Antických tradic v českém umění (u příležitosti 16. mezinárodní konference EIRÉNÉ, Praha 31.8.-4.9.1982) s černobílou reprodukcí fol 2r sepsal následovně:
"48. Kniha věšteb, oblast horního Rýna, kolem 1410, perg. 21 ff., 295x220 mm, vazba novodobá s použitím starého kování, Olomouc, Vlastivědné muzeum, sign. CO 637. Německy psaná kniha věšteb; olomoucké muzeum získalo kodex 1892. V duchu dobového synkretismu se středověké návody k věštbám vesměs odvolávají k antickým autorům, nebo řadí alespoň mezi autory výroku na přední místa antické filozofy. Tak je tomu i v olomouckém Losbuchu, kde jsou na fol. 2r v poněkud bizarních podobách učenců a vladařů zpodobeni Cato, Aristoteles, Platon a Vergilius, následovaní na dalších stránkách proroky a jinými postavami Starého Zákona, planetami, znameními zodiaku a podobami různých zvířat. Vynikající malířský doprovod knihy věšteb je nejspíše hornorýnského původu z doby kolem roku 1410. L. Zatočil, Germanistische Studien und Texte I, Brno 1968".
Pohanští myslitelé a básníci byli ve středověku zobrazováni s turbanem na hlavě, protože se jejich prorockým výrokům přisuzovalo zaměření k příchodu Spasitele (viz také Sibyly s nápisy na podlaze sienského dómu). Zvláště to platí o Vergiliovi, ve 4. ekloze Zpěvů pastýřských očekávajícím příchod Panny ve Slunci, která dá světu vládce mocnějšího než císař Augustus - touto cestou přišel dvorní básník i k hodnosti průvodce Dantova Božskou komedií. Tatarská móda 14. století přetrvávající i v následujícím se opírala o naději, že tataři, kteří se po vpádu do střední Evropy r. 1242 náhle vrátili a nadále se střetávali s rostoucí mocí Turků, se stanou spojenci křesťanů. V to věřil též "apostolus orientis in curia Cesaris" Jan z Marignoly, který v České kronice pro Karla IV. vylíčil svoji cestu do Pekingu a zpět do Prahy, kde musil být už r. 1353. V Pekingu vládl tatarský velkochán jako čínský císař do roku 1368, očekávání křesťanů však k němu směřovalo i nadále (Chadraba 1975, 127-134). Spolu s do strany vyčesanými vlasy původem z památek sasánovské Persie (Chadraba 1971; Kitziner 1976, 183 n.) a konfuciovsky rozštěpeným plnovousem se mongolská pokrývka hlavy u moudrého Platóna spojuje možná dokonce s Geisbartem německého folklóru. (V lokalitě Kozí brada v Kostelci na Hané byly odkryty zbytky germánské osady z doby stěhování národů.) Totéž se vrací u proroka Habakuka (Abacuk) rukopisu a je možno porovnat hlavu na keramice, objevenou Dr. Josefem Bláhou na Dolním náměstí Olomouce, podle jeho názoru import z Norimberka kol. 1430 (obr. 4). Tatarský klobouk je znám z Thuröczyho Uherské kroniky, ilustrované v době Karlově, z typu obráceného pohana, setníka pod křížem a z konce 14. století máme pregnantní ukázku na kánonovém listu Jihlavského misálu (Jihlava, Státní archiv, náš obr. 5).
Aktualizováno: 03.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz
© 2008-2023 Vědecká knihovna v Olomouci
Tisk stránky | Mapa webu | Zajímavé odkazy
| RSS