Některé zvláštnosti knižní malby středověku včetně - Knihy věšteb - olomouckého Vlastivědného muzea CO 637
Rudolf Chadraba
Ikonografické studium jde dvěma cestami. jednou z nich je sledování "normálního" usu, běžných obrazových typů jako je například rozlišení podob Boha Otce a Syna - klasického vrcholu v tom dosáhl Raffael ve vatikánské fresce Spor o Nejsv. svátosti.
Druhou cestou je vyhledávání atypických případů, odchylek od normy (anomálii, od řec. nomos-zákon). Ve středověkém umění nejsou takovéto deviace zpravidla zakotveny v ryze subjektivní licenci, libovůli tvůrce a je možno se ptát po nějakém zázemí, tradici nebo ideovém pozadí. Tento druhý postup ikonografického výzkumu samozřejmě onen první nevylučuje ale jej předpokládá. Tak můžeme oproti běžnému rozlišování božských podob najít i jejich obrazové ztotožnění a vidíme Krista jako Stvořitele světa, což mu ze zákona nepřísluší; avšak byly také dogmatické spory a vývoj. Ať už jakkoli znalec biblických jazyků porozumí výroku "Já a Otec jedno jsme" (Jan 10, 30), je v každém případě ikonografickou výjimkou, vidíme-li na iluminaci Bible moralisée (ÖNB, Cod 2554, fol lv) z poloviny 13. století Krista jak kružítkem opisuje okrsek zemský, orbis terrarum (obr. 1) a beze změny se tento motiv opakuje o sto let později v české Velislavově bibli. Náročná spekulativnost české památky (viz úvod Emmy Urbánkové a Karla Stejskala k faksimilovému vydání) je tím znovu ověřena.
Je možno citovat historika dogmatu K.R.Hagenbacha: "jakmile byly osoby Trojice přesněji rozlišeny podle svých vlastností, zaměstnávala učitele církve také otázka, které z osob má být připsáno stvoření? Jestliže tzv. apoštolské symbolum označilo s důrazem Otce jako stvořitele světa, potom připisovaly koncily nicejský a cařihradský podíl na stvoření onen Synovi, tento Duchu. Rufinus pak dokonce mínil, že vše bylo stvořeno Synem (Hagenbach 1867, 275). Ještě dále v tom šli křesťanští heretikové gnostického směru. na rozdíl od gnostiků pohanských, pokládajících stvoření světa za to nejhorší co se mohlo stát, za realizaci zvrhlého nápadu zbloudilého aióna (věku, lat. aevum), nejvíce vzdáleného od božského zdroje bytí, duchovního světla, gnostikové křesťanští v tomto aiónovi viděli Krista, který pak přišel svět spasit aby napravil svůj tvůrčí omyl. Evangelisté, zejména Jan, z apoštolů Pavel usilovně polemizovali s gnostickým bludem a diskutuje se o míře, v jaké to ovlivnilo jejich přinejmenším terminologii (Fischer 1973; Tröger 1973; Tröger 1980).
Při III. setkání Historické Olomouce (1980) jsem Dr. Josefa Krásu, předního znalce české knižní malby lucemburského období, který jednání sympozia tehdy obohatil příspěvkem "K olomouckým rukopisům 15. století", upozornil na iluminovaný rukopis Vlastivědného muzea CO 637 s otázkou, jak případně souvisí s dvorským okruhem krále Václava IV. Krása usoudil, že sloh malířské výzdoby je jihoněmecký datovatelný 1420-1430 a nerozhodl se pro český původ. Již roku 1968 vyšel jazykovědný rozbor německy psaného olomouckého rukopisu od brněnského germanisty Leopolda Zatočila, jehož na tuto památku upozornil Dr. Jan Bistřický. Zatočil ukázal na celou řadu variant tohoto spisu v rukopisech, z nichž olomouckému je nejbližší heidelberský a všechny prohlásil za německé protějšky (Losbücher nebo Punktierbürcher) latinsky psaného a ve slohu Václavovy Vídeňské bible zdobeného králova, do Cod 2352, 83v-95r ÖNB vevázaného, na světové výstavě v Bruselu 1958 prezentovaného rukopisu. V něm dominuje proslulé kolo otáčené zosobněnou Fortunou, figurka krále tam mění polohu jako vládnoucí, nevládnoucí, ve vládu doufající.
Zatočil nepochyboval o příslušnosti olomouckého, stejně jako heidelberského a dalších německy psaných exemplářů k Václavově okruhu, ostatně jeho Vídeňská bible je také německy psána, pod vlivem manželky, královny Žofie Bavorské. Pro olomoucký rukopis předpokládal Zatočil bavorského písaře podle neznámé předlohy dolnorýnské, s adaptovanými nářečními prvky franskými až včetně vulgarismů. Zhrubnutí jazyka neodpovídá vysoké kvalitě výzdoby z dvorského okruhu mezinárodního či krásného slohu kolem a po r. 1400. S odvoláním na Zatočilovu analýzu Krása postupně akceptoval rukopis olomouckého muzea CO 637 jako český s účastí cizího písaře i malíře v okruhu dvora Václava IV. Příslušné heslo katalogu výstavy Antických tradic v českém umění (u příležitosti 16. mezinárodní konference EIRÉNÉ, Praha 31.8.-4.9.1982) s černobílou reprodukcí fol 2r sepsal následovně:
"48. Kniha věšteb, oblast horního Rýna, kolem 1410, perg. 21 ff., 295x220 mm, vazba novodobá s použitím starého kování, Olomouc, Vlastivědné muzeum, sign. CO 637. Německy psaná kniha věšteb; olomoucké muzeum získalo kodex 1892. V duchu dobového synkretismu se středověké návody k věštbám vesměs odvolávají k antickým autorům, nebo řadí alespoň mezi autory výroku na přední místa antické filozofy. Tak je tomu i v olomouckém Losbuchu, kde jsou na fol. 2r v poněkud bizarních podobách učenců a vladařů zpodobeni Cato, Aristoteles, Platon a Vergilius, následovaní na dalších stránkách proroky a jinými postavami Starého Zákona, planetami, znameními zodiaku a podobami různých zvířat. Vynikající malířský doprovod knihy věšteb je nejspíše hornorýnského původu z doby kolem roku 1410. L. Zatočil, Germanistische Studien und Texte I, Brno 1968".
Přípisek o akvizici z roku 1861 soudí, že knihu psal roku 1327 "ein alter Astrolog in Holomouč (sic)" a že do knihy vložené volné papíry s geometrickými nákresy a nápisy astrologicky spekulatívními byly získány od jednoho svobodného zednáře (Papa hat sie von einem Freimaurer. Adieu) a že pocházejí ze stejné doby od stejného písaře. Antedatování o sto let cca je u tohoto skriptu zřejmé. Je pozoruhodné, že postavy proroků a dalších postav, které následují po "poněkud bizarních podobách učenců a vladařů", jsou v počtu 32 (4x8) a stejný je počet stránek s radami a věštbami a medailóny uprostřed - první vah, další zvířat. Nápisová páska Aquilon vnd orient, meridies vnd occident v ruce Catona označuje čtyři světové strany; číslo osm znamená dovršení, naplnění proroctví, v Bibli poznamenává vzkříšení. Jména sedmi planet včetně Slunce a Měsíce připomínají na další straně, že také kosmos je ovládán sedmičkou, která nebo její násobky, provázejí celou Bibli jako "pečeť boží". Otáčivý kotouč na přídeští zevnitř vazby uvádí celý spis, ukazuje na modré obloze zemi uprostřed jen čtyř planet, klečící apelativní figura hůlkou ukazuje směr otáčení, k němu povzbuzují dva andělé, že to není pouhá marnost (reib umb mit der hannt / nicht gelaub es ist der tannt) (obr. 2). Zatočil nacházel v latinském Václavově punktuáriu týž výrok o proměnlivosti štěstí jako u mistra Klareta de Solencia: Est rota fortune variabilis ut rota lune. Jestliže listování knihou nás u obrazů proroků upoutá nápadnými zlatými rohy Mojžíše, snad už ve 12. století zaměněné za paprsky, pak se můžeme vrátit ke čtveřici titulní strany podoby "poněkud bizarních". Toto označení suspenzivní a pozornost odvádějící lze upřesnit tak, že v horní dvojici vedle lysého "Kathona" má jeho soused "Aristotiles" na hlavě hermelínem lemovanou čáku tatarského velkochána, zatímco v dolní dvojici má prostý tatarský klobouk "Plato" a jeho soused "Virgilius" se okázale hlásí do okruhu symboliky Václava IV., maje hlavu ovinutou tzv. točenicí, královým emblémem více známým z výzdoby Staroměstské mostecké věže u Litomyšle, kde, jak upozornil Stejskal, zastupuje pásku, kterou měl posmívaný Spasitel zavázány oči a je tam spolu s dalšími arma Christi, zbraněmi jeho mučednického vítězství nad smrtí atd.
Pohanští myslitelé a básníci byli ve středověku zobrazováni s turbanem na hlavě, protože se jejich prorockým výrokům přisuzovalo zaměření k příchodu Spasitele (viz také Sibyly s nápisy na podlaze sienského dómu). Zvláště to platí o Vergiliovi, ve 4. ekloze Zpěvů pastýřských očekávajícím příchod Panny ve Slunci, která dá světu vládce mocnějšího než císař Augustus - touto cestou přišel dvorní básník i k hodnosti průvodce Dantova Božskou komedií. Tatarská móda 14. století přetrvávající i v následujícím se opírala o naději, že tataři, kteří se po vpádu do střední Evropy r. 1242 náhle vrátili a nadále se střetávali s rostoucí mocí Turků, se stanou spojenci křesťanů. V to věřil též "apostolus orientis in curia Cesaris" Jan z Marignoly, který v České kronice pro Karla IV. vylíčil svoji cestu do Pekingu a zpět do Prahy, kde musil být už r. 1353. V Pekingu vládl tatarský velkochán jako čínský císař do roku 1368, očekávání křesťanů však k němu směřovalo i nadále (Chadraba 1975, 127-134). Spolu s do strany vyčesanými vlasy původem z památek sasánovské Persie (Chadraba 1971; Kitziner 1976, 183 n.) a konfuciovsky rozštěpeným plnovousem se mongolská pokrývka hlavy u moudrého Platóna spojuje možná dokonce s Geisbartem německého folklóru. (V lokalitě Kozí brada v Kostelci na Hané byly odkryty zbytky germánské osady z doby stěhování národů.) Totéž se vrací u proroka Habakuka (Abacuk) rukopisu a je možno porovnat hlavu na keramice, objevenou Dr. Josefem Bláhou na Dolním náměstí Olomouce, podle jeho názoru import z Norimberka kol. 1430 (obr. 4). Tatarský klobouk je znám z Thuröczyho Uherské kroniky, ilustrované v době Karlově, z typu obráceného pohana, setníka pod křížem a z konce 14. století máme pregnantní ukázku na kánonovém listu Jihlavského misálu (Jihlava, Státní archiv, náš obr. 5).
Literatura
Fischer, Karl-Martin: Tendenz und Absicht des Epheserbriefes, Berlin 1973Chadraba, Rudolf: Staroměstská mostecká věž a triumfální symbolika v umění Karla IV., Praha 1971
Chadraba, Rudolf: Apostolus orientis, Poselství Jana z Marignoly in: Z tradic slovanské kultury v Čechách, Praha 1975
Tröger, Karl-Wolfgang: Gnosis und neues Testament, Studien aus Religionswissenschaft und Theologie, Berlin 1973
Tröger, Karl-Wolfgang: Altes Testament und Gnosis, Neue Studien zu "Gnosis und Bibel", Berlin 1980
Seznam vyobrazení
- Kristus Stvořitel. Bible moralisée, Vídeň, Österreichische nationalbibliothek, Cod 2554, fol lv
- Otáčivý kotouč astrologického věštění. Přídeští vazby kodexu CO 637, kol. 1410. Olomouc, Vlastivědné muzeum
- Kniha věšteb, CO 637, fol. 2r. Olomouc, Vlastivědné muzeum
- Fragment keramiky z archeologického nálezu Dr. Josefa Bláhy. Olomouc, Dolní náměstí, kol. 1430
- Kánonový list Jihlavského misálu z konce 14. století. Jihlava, Státní archív
Aktualizováno: 03.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz
© 2008-2023 Vědecká knihovna v Olomouci
Tisk stránky | Mapa webu | Zajímavé odkazy
| RSS 