NĚKTERÉ NOVÉ ASPEKTY OCHRANY VZÁCNÝCH A HISTORICKÝCH FONDŮ
9. ročník odborné konference (11. - 12. října 2000)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska
NĚKTERÉ NOVÉ ASPEKTY OCHRANY VZÁCNÝCH A HISTORICKÝCH FONDŮ
Františka Vrbenská
Dostala jsem od přítele knížku - odkoupil ji za šálek kávy v pražském baru Akropolis. Prodávající byl Armén s německým občanstvím, který se zamiloval do české kultury a zůstal u nás navzdory své minimální finanční základně. Co se týče knihy samotné, šlo o kapesní vydání v temné lepenkové vazbě, z Prahy léta Páně 1859; pojednávala o jezuitech za třicetileté války. Když jsem ten drobný zašlý svazek otevřela, na vnitřní straně desek pomrkávaly vybledlá signatura a razítko krajanské knihovny v Chicagu, staré dobrých sto deset roků, a o něco níž druhá značka zřejmě perfektně uspořádané a rozsáhlé soukromé knihovny českého lékaře v Milwaukee ze třicátých let tohoto století. Armén s básnivou duší však dílko získal v pražském antikvariátu...
Kdyby tak knihy dokázaly vyprávět o svém bloudění časem i prostorem! Ale ony vyprávějí - každý dotek lidské ruky, otočení stránek, vynětí z police, uložení do cestovní brašny, všechno se na nich podepisuje, jako věk a zážitky vyrývají vrásky do lidských tváří. Najdeme v nich přípisy, poznámky, dokonce záložky, vůně, která prosytila jejich listy, vypovídá o prostředí, v němž vznikly anebo byly uloženy, stejně jako šrámy na jejich vazbě jsou výmluvným dokladem o nakládání, jemuž byly během své existence vystaveny.
Kniha je sice předmětem, nicméně předmětem pozoruhodné podstaty: shrnuje v sobě prvky estetické, historické, sociální, filozofické, ale obsahuje rovněž duchovní a poznávací rozměr, intelektuální otisk své doby, původců a uživatelů. V tomto smyslu je každý titul, u vzácných a historických dokumentů doslova každý exemplář nenahraditelný a nezastupitelný: ve své sumě představují literární památky stěžejní část kulturně informační základny lidstva, podobně jako v přírodě existuje genetický tezaurus.
Do jaké míry máme či smíme být strážci našeho společného dědictví? Kniha, ač hovoříme o bohemikách, slovenikách, hungarikách, germanikách, atd., velmi často přesahuje omezení své provenience a může být nebo stát se významnou i pro jinou zemi, jiné etnikum - když nic jiného, jako doklad její pouti. Zásada, která je však uznávána pro historický fond, pokulhává u tzv. novodobého fondu, ačkoliv také obsahuje unikátní tituly. Přitom je třeba počítat s přírodními katastrofami, s ničivými účinky velkých havárií, i s následky ozbrojených konfliktů. Pak mohou být nadějí na určité obnovení národního knižního fondu právě sbírky dokumentů v knihovnách jiných států.
Kde je hranice vzácného a obyčejného, užitečného a balastního, zajímavého a nicotného, historického a moderního? Podle jakých kritérií máme oceňovat hodnotu písemností? Je raně barokní modlitební knížka v krásné vazbě víc než malý regionální list, tištěný téměř na koleně a dochovaný už jen v jediném neúplném exempláři?
Ty i ony dokumenty trpí, ty i ony je třeba uchovat, ale rovněž zpřístupnit těm, kteří se oficiálně nazývají uživatelé, čtenáři, případně badatelé - zkrátka lidem, abychom se nestali jen němými průvodci mrtvých duší na jejich pouti beze smyslu...
II. S málem začínej!
Ochranné obalyUdržovat svazky v dobrém stavu, zejména historické a vzácné dokumenty, bývá nimravá, nevděčná, dokonce nákladná práce. Procházíme-li knihovní skladiště, nacházíme tituly z posledních dvaceti, třiceti let, které neskutečně odbytá vazba odsuzuje k předčasné smrti. Starší dokumenty - především noviny, pro změnu v sobě nesou virus postupného rozkladu vinou nebezpečného nosiče, dřevitého papíru.
Starým tiskům a rukopisům neublížilo ani tak jejich stáří, jako poslední dvě staletí lidského zacházení: až drastické způsoby uložení, bezohledná manipulace, nevhodné úpravy nebo dokonce výměny původní, dokonale funkční vazby... a zdá se, že výrazný negativní dopad na knihovní sbírky má znečištěné ovzduší konce tisíciletí, dokonce i na svazky, které odolaly celým věkům.
Že je postižen novodobý fond, bývá obvykle přijímáno méně vzrušeně než poničené historické dokumenty; zanedlouho však kombinované důsledky současných mezer v polygrafické výrobě, knižní distribuci a nakladatelské sféře způsobí knihovníkům těžko řešitelné nesnáze.
Kupodivu se stane i to, že správce fondu příliš neznepokojí ani na několik částí rozpadlé staré tisky, deformované bloky rukopisů, odřené a roztržené vazby inkunábulí. Anebo spíše - jistě, zraněné knihy mu nedají spát, přál by si je nechat zrestaurovat, ale kolik je jenom knih z doby baroka, které by si zasloužily opečovat, přinejmenším upravit poškozený hřbet? a kolik napočítáme restaurátorů a jaké prostředky může knihovna / kulturní instituce na tyto potřeby uvolnit... Ouvej!
Restaurátorský zásah je luxusním, chirurgickým zákrokem, náročným časově, technicky a finančně, jehož se dostane možná jednomu ze stovky svazků. Opravená kniha se vrací na polici, do skříně či trezoru a znovu je expedována, studována, deponována v prostředí, které zdaleka není ideální...
Podobně jako převazba i restaurátorský zásah představuje krajní řešení: smyslem ochrany knihovních fondů je stabilizace daného dochovaného stavu historických a vzácných dokumentů jejich uložením v konstantním, neagresivním prostředí. Východisko nabízí systém vhodných ochranných obalů z nekyselé lepenky, zhotovovaných přesně podle rozměrů konkrétního svazku. Je použitelný pro všechny typy knihovních sbírek, ale v prvé řadě bude sloužit pro historický fond.
Ochranný obal splňuje hned několik účelů. Odděluje dokument před účinky polutantů v ovzduší a částečně i před výkyvy parametrů prostředí, protože uvnitř obalu vzniká mikroklima; v případě živelní katastrofy po kratší dobu blokuje účinky vody a/nebo ohně. Vytváří pro knihu obdobu vnější kostry, krunýře, která ji chrání před další mechanickou destrukcí, působí jako fixační obvaz na již existující defekty, ale díky specifické konstrukci může reagovat na konkrétní poškození jednotlivých dokumentů a působit na jejich nápravu - třeba zkřivené desky, zkroucený pergamenový blok atd.
Jejich dosavadní, časově náročná ruční výroba v restaurátorském oddělení nemůže pokrýt skutečné potřeby a především nestačí nárůstu devastace historického fondu. Sériová tovární výroba na objednávku neumožňuje přizpůsobení tvaru obalu na konkrétní svazek a nutnost zhotovení matriční raznice tento postup velmi prodražuje.
V příštím roce bude Národní knihovna ČR řešit grantový projekt, zabývající se vývojem těchto ochranných obalů a výzkumem jejich účinků. Projekt by měl přinést soubor poznatků a doporučení, týkající se také užití řezacího plotteru a počítačem řízené tvorby obalů vhodného individuálního designu. Při aplikaci odpovídajícího typu a složení lepenky by prostřednictvím této technologie měly být postupně zabezpečeny všechny ohrožené svazky - nejen v NK ČR, ale výhledově také v dalších knihovnách.
III. Času nezbývá a voda stoupá
VISK 7Reformátování dnes neoddiskutovatelně patří ke stěžejním nástrojům ochrany knihovních fondů, a to i v případě vzácných a historických dokumentů. Bohužel i tady narážíme na pracnost, na časovou a finanční náročnost. Je třeba pečlivě volit vhodnou technologii - digitalizaci, mikrofilmování, nebo hybridní metodu spojující výhody elektronické podoby dokumentu s trvanlivostí archivního mikrofilmu - s ohledem na charakter daného dokumentu nebo souboru titulů a na zamýšlenou formu zpřístupnění zástupné kopie.
Přímé skenování je ideální pro iluminované rukopisy, pro texty na kvalitním, dobře zachovaném nosiči; přesto digitalizace originálu nezajišťuje jeho ochranu. Jednak přes pokrok, který byl v oblasti výpočetní techniky a počítačových technologií dosažen, jsou data v elektronické podobě ještě příliš zranitelná a vyžadují ne právě levný systém záloh. a pak, vytvoření zástupné kopie, kterou možno předložit v plen dychtivému čtenáři, ještě zdaleka nezaručí, že dokument je správně uložen v optimálním prostředí, je s ním šetrně nakládáno a je zajištěna jeho bezpečnost!
Pro všechny materiály na kyselém papíru nebo ve stadiu degradace, které limituje jejich životnost, je podle názoru světových odborníků v oblasti knihovnictví nezbytným prostředkem reformátování na mikrofilm. To se však týká i rukopisů, jejichž vznik se datuje do doby mladší než sto padesát let...
Mikrofilmování ve své původní podobě najde určitě místo tam, kde je k dispozici dobrá čtečka či nejlépe zpětně zvětšující přístroj na okamžité zhotovení papírových kopií. Naneštěstí jsou tyto šikovné přístroje dražší než počítač, na který si zvyká stále více čtenářů. Ovšem hybridní metoda zase stojí o něco více, než výše zmiňované...
Bolavé místo v této sféře ochrany fondů se snaží pokrýt dva z podprogramů VISK - program Veřejné informační služby knihoven, vyhlášený Ministerstvem kultury ČR. Zmíním se tu o VISK 7, národním programu Kramerius - mikrofilmování a digitální zpřístupňování dokumentů ohrožených degradací kyselého papíru.
Program je směrován částečně na instituce s vlastním mikrografickým a digitalizačním pracovištěm, kterým umožní zajišťovat jejich provoz a další rozvoj, ale bude sloužit i všem ostatním institucím, které spravují knižní sbírky ohrožené degradací a které se mohou na základě zpracovaného projektu ucházet o financování převodu svých fondů na mikrofilmy a do digitálního formátu.
Dále by program měly využít knihovny a instituce, které spolupracují na národním programu v rámci Pracovní skupiny pro ochranné reformátování CASLIN. Konečně je program určen všem institucím a individuálním uživatelům, kteří budou využívat digitalizované dokumenty (např. prostřednictvím Internetu) a jejich kopie.
V rámci programu VISK bylo vyhlášeno výběrové řízení na poskytnutí dotací: doufejme, že ve státním rozpočtu se naleznou peníze i pro činnost, která usiluje o záchranu již téměř destruovaných dokumentů z našeho kulturního dědictví.
IV. Tonoucí se stébla chytá
Modrý štítV listopadu roku 1999 hostilo Vlastivědné muzeum v Olomouci účastníky Modrého štítu - zástupce nevládních organizací, které se angažují v Českém komitétu Modrého štítu, a s nimi pracovníky kulturních institucí, které byly v uplynulých letech postiženy živelní katastrofou nebo vážnou havárií...
Modrý štít? Zní to poeticky, ale k čemu je dobré? Konec dvacátého století je v kulturní oblasti poznamenán ztrátami, které přinášejí válečné konflikty, přírodní pohromy, za něž jsou ve velké míře zodpovědné globální změny klimatu, ale rovněž katastrofické havárie a požáry, které navzdory technickým vylepšením nelze vyloučit.
Mezinárodní aktivita na poli ochrany a záchrany kulturních památek, Comité Internationale du Bouclier Bleu (CIBB) vytýčila před dvěma lety základní principy ochrany kulturního dědictví. Deklarace přijatá v roce 1998 navazuje na dřívější mezinárodní úmluvy a prohlášení, staví ochranu kulturního dědictví a péči o něj do centra zájmu administrativ všech stupňů a každého státu, zdůrazňuje význam bezpečnostních a preventivních opatření.
Mezinárodní výbor modrého štítu má národní pobočky v řadě zemí; v letošním roce se k nim spojeným úsilím zástupců českého výboru ICOM a Českého výboru ICOMOS, SKIP (reprezentant IFLA v ČR), Archivní správy MV ČR a České archivní společnosti připojila i Česká republika. Základní kámen byl po roce jednání a příprav, včetně olomouckého Kulatého stolu, položen signováním Smlouvy o založení a působení Českého komitétu Modrý štít a jejím potvrzením statutárními orgány zakládajících organizací.
Český komitét Modrého štítu bude usilovat o preventivní ochranu, zmírňování rizik a pomoc při záchraně kulturního dědictví ohroženého katastrofou, selháním člověka či ozbrojeným střetnutím. Znamená to shromažďovat a šířit informace, koordinovat akce, dojde-li k rozsáhlejší pohromě, podporovat realizaci nezbytných opatření ve výjimečných situacích, ale také napomáhat šetrnému přístupu ke všem druhům kulturního dědictví...
Vstup na jeho domovské stránky zdobené emblémem Haagské konvence o ochraně kulturního dědictví zatím vede přes portál Národní knihovny ČR. Zatím jsou na ní mimo jiné dokumenty, včetně zakládající smlouvy vystaveny také pokyny o postupu v případě živelní katastrofy v knihovnách či archivech, obdobná příručka pro sféru muzeí a galerií v nejbližší době bude následovat. Vzniká databáze restaurátorů, kteří by byli ochotni spolupracovat při odstraňování škod po živelných událostech.
Jednou z palčivých problémů kulturních institucí postižených živelní pohromou je obnova sbírek a provozu, proto bude ČKMŠ jednat s pojišťovnami o možnosti sponzorství při prevenci škod na kulturním dědictví. Během příštího roku by prostřednictvím ČKMŠ měly být vydány další metodické materiály o prevenci a ochraně kulturního dědictví.
Zatím jen skromné začátky - ale výsledky existují. ČKMŠ je aktivitou otevřenou všem lidem dobré vůle, institucím i jednotlivcům. Bude muset prokázat svoji životaschopnost a smysluplnost skutky - ale bez vzájemné podpory a spolupráce s dalšími subjekty všechny iniciativy posléze hynou...
V. Na vlnách informací
Některé otázky je snadné vyřešit - stačí nalézt vhodnou technologii či metodu, a pak, samozřejmě, finanční zdroje na jejich aplikaci. Ale jak je to s postavením kulturních institucí, které opatrují písemné památky?Vždyť knihy a listiny najdeme nejen v knihovnách, ale také v archivech a muzeích. Kampak se nám ve zákona o ochraně sbírek muzejní povahy vytratily knihovny muzeí, byť se jejich fondy svou povahou a využitím do paragrafů zmíněného zákona jaksi nevejdou. Ačkoliv právě ony obsahují řadu dokumentů z minulého století, nenajdeme je však ani v knihovnickém zákonu, přesněji zákonu o veřejných a informačních službách. Tam ostatně neobjevíme i vysokoškolské knihovny... Jistě, ti, kteří pracují každý den s knihami, zaměstnanci kulturních institucí, snad čekali více - možná budou méně spokojeni i sami čtenáři.
Kéž by se mohly radovat alespoň knihy: ale ve stručných formulacích zákona, které se týkají ochrany fondů, zmizela povinnost provozovatele veřejné knihovny zajistit umístění knihovního fondu v podmínkách vhodných pro poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb, zajistit ochranu knihovního fondu před odcizením a poškozením, zejména před nepříznivými vlivy prostředí, zajistit restaurování dokumentů nebo jejich převedení na trvanlivý nosič, je-li to třeba k trvalému uchování jejich obsahu.
Aktuální vize knižní, knihovní a knihovnické budoucnosti oplývá metadaty, on-line přístupy, digitálními formáty. Nemluvme o postavení knihovníka, mága blikajícího rozsvícenými monitory, nebo zaprášeného pavouka v koutě za krabicemi počítačů a serverů, který něžně ofukuje poslední nerozpadlý výtisk prastarých novin - co se stane s knihami? Jak dlouho ještě vydrží čtené, půjčované, v nevyhovujících prostorách, v agresivním ovzduší...?
Bude potom odkud čerpat zdroje k tvorbě digitálních dat?
Ve svém doporučení uvádí Výbor ministrů Rady Evropy: nové komunikační a informační služby každému usnadní a rozšíří možnost podílet se na šíření informací a rozvíjení komunikace bez ohledu na hranice; nabídnou každému nové možnosti pro přístup k informacím, vzdělání a kultuře...
Charonova lodice se plní dokumenty, o nichž (možná naštěstí!) čtenářská veřejnost neví, svazky nedávnými i letitými, které byly vyřazeny z oběhu, protože se rozpadly, knihami, na které se mezi statisíci ostatních zapomnělo, ačkoliv se v nich ukryto kouzlo poznání a dobová atmosféra.
Jen knihovníci vědí, kolik práce tu čeká - ať už s počítači, nebo bez nich.
Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz
© 2008-2023 Vědecká knihovna v Olomouci
Tisk stránky | Mapa webu | Zajímavé odkazy
| RSS 