NÁVŠTĚVOU V ARCHIVU PRAŽSKÉHO HRADU
PhDr. Helena Veličková
Na letošní konferenci o historických a vzácných knižních fondech, konané tradičně v říjnu v Olomouci, vedoucí Archivu Pražského hradu dr. M. Kostílková pozvala mě a dr. V. Pumprlu na návštěvu svého pracoviště. Její nabídka byla velmi lákavá, a to nejen po odborné stránce. Navrhla totiž, abychom zároveň využili dočasné výstavy písemných památek metropolitní kapituly a prohlédli si i některé prostory Hradu, zpřístupněné od 28.10. do 5.11. veřejnosti.Studijní návštěvu jsme s dr. Pumprlou uskutečnili 2.11.1995. Byla velice zajímavá pro odborníka na historické fondy, ale přinesla jsem si z Prahy i spoustu osobních zážitků, jak se ostatně dá předpokládat, nahlédneme-li takto do samotného jádra českých dějin.
Archiv Pražského hradu se nachází pod úrovní třetího hradního nádvoří. Vstup do něj je možný jen přes Kancelář prezidenta republiky a jeho bezpečnost je zajištěna na úrovni ochrany hlavy státu. Ačkoliv vzhledem k nádvoří je Archiv pod zemí, svažitý terén hradního areálu způsobuje, že okna badatelny i depozitáře, umístěná na jižní frontě Hradu, směřují do zeleně hradní terasy s vyhlídkou na Vltavu. Místnosti depozitáře jsou v bývalé černé kuchyni, která byla založena u příležitosti korunovace Karla IV. Svému původnímu účelu sloužila až v 18.-19. století, v r. 1920 sem byly shromážděny archivní dokumenty, z velké části převzaté od rakouských úřadů. Do správy Archivu tehdy přešly i některé nemovitosti, např. v Brandýse a Pardubicích. Když v r. 1954 byla dokončena stavba Svatovítské katedrály, zanikla Jednota pro dostavění chrámu a péči o katedrálu i kapitulu převzal r. 1957 stát. Archiv, patřící pod Kancelář prezidenta republiky, dostal pak na starost rukopisy metropolitní kapituly pražské.
Dokumenty, které dnešní Archiv uchovává, věkem sahají do 6. stol. (např. Evangelium sv. Marka). Významně zastoupeno je období gotické, zejména 15. stol. a doba před husitskými válkami. Jsou zde i nejstarší arcibiskupské dokumenty do r. 1561, kdy bylo obnoveno pražské arcibiskupství. Mimořádně dobře doloženo je celé období rakouské monarchie. Tehdy byly pečlivě pořizovány nejen dokumenty všech politických činů, ale i veškerých stavebních úprav, které se na Hradě odehrály, ať už byly dílem Dienzenhoferů či pozdějších stavitelů. Byrokratické sklony rakouských panovníků daly vzniknout nejen mnoha dokumentům, ale i precizním a zároveň estetickým plánům a rytinám, podle nichž se orientovali i stavitelé v době 1. republiky, např. Josip Plečnik. Vzhledem k tomu, že úpravy areálu Pražského hradu pokračují neustále, je stavební dokumentace, od té nejstarší až po současnou, stále potřebná a živá.
Zcela jinou oblast mimořádně cenných fondů Archivu představuje sbírka hudebnin. Jsou zde významné památky evropské i světové hudby - rukopisy skladeb, vycházející z gregoriánského chorálu. K nejstarším patří Svatovítský tropář z konce 12. stol. Kupodivu není zastoupeno období renesance, ztráty některých památek způsobil snad požár Hradu v r. 1541, částečně spadají na vrub Švédů, kteří za třicetileté války odsud odvezli blíže neurčené množství knih. Nejvíce se dochovalo období 17.-19. stol. - skladby Brixiho, Koželuha, Zelenky, Tůmy - většinou v soudobých opisech.
V péči Archivu nejsou samozřejmě jen historické dokumenty, fond je neustále doplňován novými. Genius loci však každou novou listinu, každou knihu rychle přeměňuje na kamének v mozaice české historie.
Na rozdíl od veřejně přístupných knihoven má Archiv Pražského hradu za úkol především uchovat svěřené písemnosti. Jak dosvědčuje dr. Kostílková, zatím se to archivářkám daří. Kam její paměť sahá, žádná z písemností nedošla úhony. Téměř za své životní poslání označila záměr pořídit kopie všeho bohatství Archivu - záměr po 30 letech jejího působení v Archivu již z velké části uskutečněný. Originály se zde neukazují ani hlavě státu, je jim určen úděl ležet v zavřených skříních z modřínového dřeva a v přiměřeně vlhkém prostředí svého mikroklimatu přetrvávat do dalších staletí. Na světlo vyjdou jen jedenkrát, aby se pořídila kopie - většinou mikrofilm 6x9 cm, z něhož je snadné zvětšit věrnou podobu stránky na velikost originálu. Mikrosnímky se uchovávají v kovových kartotékách a půjčují k prezenčnímu studiu. Je zde speciální katalog fotografií listin, k některým unikátním dokumentům byly zhotoveny výtvarně dokonalé kopie. Viděla jsem faksimile plánu Pražského hradu ze severní strany (18. stol.) a sadu hracích karet (kolem r.1650) - obojí dokonale provedené až do nejmenších detailů, včetně stínů zažraného prachu, ohlodaných rohů a skvrn od rozlitého piva. Bylo těžké uvěřit, že přede mnou neleží originály.
Zajímavý byl názor dr. Kostílkové na uchovávání archivního materiálu ve dřevěných, či kovových skříních. Je pochopitelné, že dřevo vytváří přirozenější prostředí, za přednost kovových depozitářů se však vždy považuje nehořlavost v případě požáru. Dověděla jsem se o jistém případu, kdy lístky v kovovém katalogu sice přečkaly požár knihovny, avšak samotný žár je narušil tak, že po otevření kovové zásuvky se při dotyku rozpadaly na prach.
Není to však ani tak nebezpečí případného požáru, jako spíše malá trvanlivost dochovaného písemného materiálu, co ohrožuje jeho uchování pro příští časy. U oficiálních dokumentů je velmi neprozíravé používání samotného faxu, jelikož faxový papír je nekvalitní, při psaní fixem text mizí během 2-3 let, stopa po propisovací tužce či keramickém peru se časem rozpíjí a vytváří v papíru mapy, které snižují čitelnost a usnadňují práci eventuálním padělatelům. Z pohledu archiváře Pražského hradu jsou velkou nevýhodou ústní domluvy mezi státníky, protože littera scripta valet, kdežto mluvené slovo bývá proneseno do větru. Přitom k častým povinnostem Archivu patří právě dokládání sporných otázek platnými dokumenty, a to jednak při historicko-politických problémech (např. osudy ostatků sv. Vojtěcha), jednak v praktickém životě současníků (restituce). Chybějí-li v takových sporech platné dokumenty, či jsou-li poškozené nebo padělané, z malých příčin pak mohou vzejít velké následky i pro hlavu státu, jak ukázala např. causa Chadimová.
Kromě dokumentů vydaných Kanceláří prezidenta republiky Archiv shromaž_uje vše, co se nějak vztahuje k Pražskému hradu - novinové výstřižky, plakáty, fotografie, katalogy výstav. Postupně doplňuje i vlastní knihovnu - zájem má hlavně o pragensia a uměleckohistorické knihy. Výjimečně zde přibude i historický dokument - prohlédla jsem si dárek kancléře H. Kohla prezidentu V. Havlovi: Beckovského Poselkyně starých příběhův českých aneb Kronika česká (1700) s autografem Beckovského a vlastnickým podpisem Julia Grégra.
Archivní dokumenty, respektive jejich kopie, slouží vědeckému a odbornému studiu. Badatelé čerpají informace nejčastěji z podrobně zpracovaných, knižně vydaných katalogů. Např. o rukopisech pojednává Podlahův Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapituly Pražské (Praha 1922), který uvádí doslovné znění i český překlad listinných textů, takže mnohdy už není třeba studovat vlastní listinu.
Hudebniny a další umělecké prameny zpracovává jiný katalog A. Podlahy: Soupis památek historických a uměleckých. Knihovna kapitulní v Praze (Praha 1903), dále Ecclesia metropolitana Pragensis. Catalogus collectionis operum artis musicae (Pragae [1935]). Dvoudílná kniha J. Eršila a J. Pražáka Archiv pražské metropolitní kapituly (l. díl Praha 1956, 2. díl Praha 1986) pojednává o pokladech, které by dnes podle mínění dr. Kostílkové měly být en bloc prohlášeny za národní kulturní památku, a to spolu se všemi archivními dokumenty vydanými do r. 1561.
Příjemné prostředí ke studiu poskytuje badatelna z roku 1634. Je vybavena barokním stolem, židlemi a dvěma knihovnami, vyřezanými z dubového dřeva. Kromě historického nábytku a perského koberce je zde velká příruční knihovna a pod okny menší stolky s lampičkami. K modernímu vybavení patří tři čtečky mikrofiší a mikrofilmů německé i české výroby. Nad čtečkami na zdi visí slavný Hellichův portrét Boženy Němcové.
Podobné zásnuby historie a moderní doby se zde konají víckrát: badatel, který vstoupí do místnosti, se neohlašuje zvonkem, ale upozorní na něj vrzající staré panty v těžkých dubových dveřích. Když pak vyjde z přilehlých kanceláří archivářka, je badatel zaevidován v jednom ze tří počítačů a jeho jméno i předmět studia se uloží do paměti speciálního programu.
Po skončení exkurze v Archivu nám dr. Kostílková umožnila prohlídku historických prostor Pražského hradu. U příležitosti výročí 28. října 1918 byl do většiny z nich umožněn přístup veřejnosti a byla zde instalována výstava z pokladů metropolitní kapitulní knihovny.
Podivuhodná srostitost všemožných stylů a dob se ukázala být jedním z charakteristických znaků celého Hradu. Na několika místech je dobře znát, jak postupně narůstala stavební patra - románské, gotické, renesanční, barokní, klasicistní i v novodobých slozích. Naše průvodkyně, která je nejen archivářkou, ale i historičkou, to pěkně vystihla slovy: "Starý Pražský hrad je stále na svém místě, jenom ho přibývá." Každý z panovníků se snažil zanechat na Hradě stopu - přestavby a přístavby se konaly neustále, jedinou výjimkou snad byl Zikmund, který vládl příliš krátce a v příliš rušné době, aby mohl stavět. I o této výjimce však existují pochybnosti.
Poslední z větších přestaveb spadají do období 1. republiky a jsou spojeny se jménem slovinského architekta Josipa Plečnika. Ten např. srovnal rampu podél Svatovítského chrámu s okolními paláci tak, že prakticky vybudoval na úrovni rampy nové třetí nádvoří. Málokdo ví, že pod dlažbou největšího hradního nádvoří se skrývá prostor vysoký až jedno patro, který navazuje na podzemní místnosti v okolí, jako je např. právě depozitář Archivu.
Vnitřní zařízení sálů a komnat Pražského hradu se liší od ostatních mně známých hradů hlavně tím, že místnosti jsou velmi zachovalé od podlah až po erbovní fresky. Některé jsou zařízeny dobovým nábytkem nebo jeho přesnými kopiemi. Ve dnech výstavy Hrad skutečně dýchal životem - dokonce se topilo v kachlových kamnech vedle sněmovní síně stavů. Myslím, že mnozí návštěvníci byli prohlídkou nadšeni - ve Vladislavském sále jsem kupříkladu zahlédla pána asi třicetiletého, jak v kabátě leží na prkenné podlaze a s fotoaparátem v ruce se otáčí, aby si vybral nejpůsobivější záběr na nádhernou stropní klenbu. Litovala jsem, že vzhledem k složitým světelným podmínkám, jaké v Hradě pro fotografa jsou, svým Niconem s automatikou nemohu udělat tak kvalitní snímky, jak by si tyto impozantní prostory zasloužily.
Při prohlídce mě zaujala ještě drobnost lingvistické povahy: temný, dnes už veřejnosti nepřístupný sál zvaný Desky zemské. Znala jsem z dějepisu Desky zemské české, tlusté fascikly spisů, registrující podrobně hranice pozemků šlechtických panství. Vztáhnout ten pojem na místnost se mi zdálo těžko pochopitelné. Pak mi napadlo, že staří archiváři se při sporech o půdu nejspíš chodili "podívat do desek zemských", čímž mysleli dotyčné šanony, ovšem postupně se význam rozšířil i na samotnou místnost, kde byly v regálech postaveny. Při požáru Hradu v r. 1541 Desky shořely, po dlouhých sporech byly znovu sepsány a uloženy jinde, prázdnému sálu však název zůstal, jak dosvědčuje i gotický nápis na dveřích.
Na závěr prohlídky jsem navštívila výstavu nejcennějších památek metropolitní kapitulní knihovny, instalovanou v České kanceláři a přilehlých prostorách. Znovu jsem obdivovala precizní práci českých výtvarníků, kteří vytvořili dokonalá faksimilia unikátních písemných památek. Neopomněli ani zažloutlé stíny pergamenu poblíž svázaného hřbetu, nevynechali jedinou dírku po červotočích. Podle očitých svědků není možno rozeznat originál od faksimile, ani když se oboje položí vedle sebe. Myslím, že mnozí návštěvníci výstavy ani netušili, že před sebou nemají originály, a pokud si přečetli podrobně štítek na vitríně, bylo těžko mu uvěřit. Kvalita provedení našich faksimilií prý skutečně ohromuje i světové odborníky.
Možná namítnete, že je škoda navštívit Archiv a unikátní výstavu, a přesto v podstatě nespatřit žádný původní dokument. Také jsem toho trochu litovala, ale když jsem viděla, jak velice poškodilo slunce a prach kopii majestátu Rudolfa II. z r. 1607, ležící ve vitríně pod oknem, uznala jsem, že toto opatření je rozumné. Kopie se totiž vesměs pořizují ze stejného materiálu jako originály.
Exkurze do Archivu i samotného Pražského hradu byla pro mne mimořádným zážitkem. Chtěla bych poděkovat dr. M. Kostílkové za obětavost, s kterou nám ukázala depozitář Archivu, prošla s námi rozlehlé prostory Hradu i přilehlých zahrad. Chtěla bych ocenit její podrobný a velice fundovaný výklad k historii Hradu i dalším konkrétním otázkám.
Napadá mě myšlenka, že nebýt nynějšího demokratického režimu, nekonaly by se v Olomouci každoroční konference o historických fondech a nejspíš bych nikdy dr. Kostílkovou nepoznala, nemluvě o možnosti vstoupit do pečlivě střeženého prostoru hradního Archivu. Zároveň si myslím, že je velkou osobní předností prezidenta V. Havla, že podporuje zájem lidí o národní dějiny a při všemožných příležitostech otvírá Pražský hrad, zahrady a jejich kulturní památky veřejnoti. Pokud vím, takové možnosti nejsou zcela běžné ve všech státech západní Evropy.
TIRÁŽ: Knihovní obzor. Čtvrtletník Vědecké knihovny v Olomouci. Redakce: redakce vkol.cz. Registrace MK ČR E 6450. ISSN (elektronická verze) 1214-6498. |
Aktualizováno: 09.01.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz
© 2008-2023 Vědecká knihovna v Olomouci
Tisk stránky | Mapa webu | Zajímavé odkazy
| RSS 