Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

CESTA NA SEVER

Lea Prchalová - Jaroslav Vyčichlo

Sobota 28. srpna 1999

Na zahraniční cesty se má létat v sobotu. Má to jednu výhodu. Většina leteckých společností poskytuje výrazné slevy na lety uskutečněné v nejméně frekventované dny. Sobota takovým dnem je. Věrni této zásadě scházejí se ředitelé státních vědeckých knihoven v sobotu 28.8. v 10.00 na ruzyňském letišti, odkud ve 12.15 startuje speciál společnosti Finnair do Helsinek. Hodinka čekání, kafe v bufetu, pak celní formality, nasedáme do letadla a start. Let trvá 2 hodiny 25 minut. Přistáváme na letišti Vantaa u Helsinek v 15.40 a rázem máme na hodinkách o hodinu více. V Helsinkách platí východoevropský čas.

Procházíme celnicí do letištní haly a u karuselu na zavazadla se seznamujeme s přítelem Aleše Brožka, Kari K. Laurlaou. Je to příjemný, hovorný chlapík ve středních letech, o němž se za chvilku dovídáme, že je pracovníkem finského rozhlasu. Dopředu pro nás zajistil ubytování v hotelu Fenno, Franzeninkatu 26, a hodlá nás tam doprovodit. Může začít naše putování po finských knihovnách a také trochu za poznáním země. Před letištní halou nastupujeme do městského autobusu č. 615. Je nacpaný k prasknutí, parta mladých Francouzů, odhadujeme, že jsou to středoškoláci, obsadila celou zadní část autobusu a naskládala svoje zavazadla do uliček a hlavně na sedadla. Na pokyn, vlastně několik pokynů našeho průvodce, musí kufry a batohy na zem. Mládenci se nikterak nepřetrhnou, ale také vysloveně neodporují a uvolňují sedadla, jak se dá. Na ně jsou pak usazeny naše kolegyně ředitelky a nakonec mužská část výpravy. Jedeme na náměstí Rautatientori, kde před budovou hlavního nádraží přestupujeme na tramvaj, která nás doveze až k hotelu. Nádraží je mohutná z žuly postavená budova v romantickém nacionálním slohu. Působí poněkud velkoněmecky. Na druhé straně náměstí je mohutný pomník finského národního spisovatele Aleksise Kivi. Sedí v křesle, tváří se podobně jako náš Jungmann a jeho význam pro Finy je zřejmě obdobný. Tramvaj nás doveze až před hotel. Je v klidné čtvrti, téměř v samém centru Helsinek, všechny významné objekty města jsou vzdáleny tak nejvýše 3-4 kilometry vzdušnou čarou. Vyplňujeme přihlášku, dostáváme děrnou kartu s kódem, která otevírá pokoj, a ubytováváme se. Pokoje jsou malinké, sotva se tam vejdou dvě postele, ale jinak se vším komfortem. Dokonce se tu může vařit, je tu kuchyňská minilinka s dvouvařičem a chladničkou. Okno vede na ulici a přes ni do zeleně protějšího parku. Zeleně je v Helsinkách vůbec hodně. Jsme zvědaví na město, a tak téměř obratem jdeme na procházku. Ve větším chumlu, protože víc hlav víc ví. Jen Aleš Brožek s Květou Cempírkovou odcházejí do malé specializované knihovny Collegium Heraldicum Fennicum s vexikologickou literaturou patřící k malé továrničce na výrobu vlajek.

Jdeme pěšky odpoledním městem, na kterém není zvlášť znát, že je sobota, přes botanickou zahradu, ulicí Unionkatu, k finské národní knihovně. V názvu nenese slovo národní ale Univerzitní knihovna, plní však funkce knihovny národní. Na známé adrese nalézáme neoklasicistní budovu s osmi korintskými sloupy v průčelí, nikterak monumentální. Spokojujeme se tím, že jsme našli místo našeho pondělního jednání, a pokračujeme na Senátní náměstí, jehož jednu stranu tvoří vyvýšená plošina s rovněž neoklasicistní evangelicko-luteránskou Katedrálou postavenou na půdorysu rovnoramenného kříže s mohutnou kupolí nad křížením lodí a čtyřmi malými kupolemi v rozích. Stavba zachovává půdorys východních pravoslavných chrámů. Svou monumentalitou a bělostí tvoří zdaleka, zvláště z moře, dobře viditelnou dominantu města. Pod Katedrálou se rozkládá samotné Senátní náměstí, na němž právě probíhá lidová slavnost. Popíjí se, lidé se loučí s létem. Střed náměstí tvoří pomník ruského cara Alexandra II. Je to přinejmenším velmi hodnotná sochařská práce. Kolem dokola parlamentní a vládní budovy, na spodní straně obchody. Drobně a s přestávkami prší. Kdo má deštník, vytahuje ho a po chvíli zase skládá, aby se procedura opakovala.

Pokračujeme z mírného kopce ulicí do přístavu na Trhové náměstí. Trh je tady v plném proudu. Do značné míry je určen turistům. Mohou si tu koupit finské nože, dřevěné lžíce, panenky, kožené čepice, vydělané kůže, všechno má úmyslnou příchuť lidové laponské tvořivosti. Na dobře dvoumetrových, plynem vytápěných pánvích, tu prodavači připravují rybí pochoutky. Na přání nasypou lopatkou do kornoutu pražené grundle, které je možné jen tak konzumovat na místě nebo cestou po ulici.

Uprostřed náměstí stojí další památník s dvojhlavou orlicí na vrcholu, velebící zásluhy ruského imperia o Finsko. Připomínky Ruska jako velmoci, jejíž součástí bylo i Finsko, jsou poměrně časté. V památnících, v místních názvech. Jejich význam neumíme posoudit, jisté však je, že Finové nejsou, ku prospěchu věci, žádní obrazoborci.

Jednu stranu Trhového náměstí tvoří přístav. Mola a volné moře, hodně členité pobřeží, zaplněné ostrovy a ostrůvky, mezi nimiž se protahují menší i veliké zámořské lodi. U terminálů po obou stranách zálivu stojí obrovské trajekty zabezpečující námořní dopravu po celém Baltu. Je to zvláštní. V jednom okamžiku je v přístavu něco jako obrovský panelák a v příštím okamžiku chybí. Jen pusto a prázdno. Večer jdete z přístavu a je krásně vidět daleko na moře, ráno, když se tam vrátíte, stojí u mola sídliště. Několik společností nabízí vyhlídkové jízdy lodí přístavem a nejbližším okolím. Domlouváme se, že zítra, v neděli, kdy jsou knihovny zavřeny, bychom mohli takovou vyhlídku absolvovat. Všichni jsou za jedno a zítra to tedy může být zajímavé.

Pobřeží Finského zálivu je velmi členité, voda se tu prolíná s tvrdou skálou. Ostrůvky kolem přístavu vypadají jakoby z vody vyčnívaly krunýře malých nebo obrovských želv. Podobné žulové hřbety vystupují z roviny městských parků a Finové je dovedně využívají.

Vracíme se parkem na ulici Mikonkatu, na hlavní třídu Kaisaniemenkatu a po ní pořád podvečerním městem k hotelu. Když přicházíme k mostu přes jezero Kaisaniemenlahti, odbočujeme a ještě chvíli pozorujeme vodotrysk uprostřed. Stmívá se a déšť najednou zhoustl, je poměrně teplo, ale nepříjemně mokro. Z protějšího břehu se ozývá hlučná rocková muzika. Je tam obrovský amfiteátr krytý plachtou, tvořící nad pódiem i hledištěm velikou zborcenou plochu. Nahoře nad amfiteátrem ční stěna nějakého divadla, na níž je reklama na právě uváděný muzikál Bídníci. To vyvolává reminiscenci na návštěvu právě tohoto muzikálu v londýnském divadle Palace Theatre.

Neděle 29. srpna 1999

Ráno se probouzíme. Obloha je z větší části slunečná a slibuje pěkný den. Po včerejším dešti není ani památky. Sraz je před hotelem a jdeme pěšky do budovy hlavního nádraží. Tam je v provozu pokladna dopravních podniků, kde kupujeme zlevněné turistické jízdenky na pět dní za 75 FIM. Pak pokračujeme tramvají na Trhové náměstí do přístavu, chvilku okukujeme trh, ale jen do doby, než odjíždí vyhlídková loď společnosti Royal Line. Za 70 FIM kupujeme palubní lístky a nasedáme. Vyhlídková loď se jmenuje Natalia, má dvě paluby, horní otevřenou, s lavicemi. Něco podobného známe i z Prahy, vyhlídkové lodě na Vltavě se od té naší neliší. Snad ani velikostí ne. Moc zájmu o cestu není, s námi nastupuje jen větší skupina hlučných německých turistů, která později vystoupí na jednom z opevněných ostrovů. Vyjíždíme kolem ostrůvků v přístavu a kolem terminálů plavebních společností na moře. Vlastně na moře ani ne, i když jízda se jmenuje Helsinky z moře. Celou cestu se protahujeme kolem ostrovů a ostrůvků dokonale využitých k nejrůznějším vodním činnostem. Jsou na nich jachtkluby, na několika z nich je námořní pevnost z minulého století sloužící i za II. světové války. Některé jsou obydlené. V jednom případě věž kostela tvoří současně maják. Jiné ostrovy užívá finská armáda. A pořád to jsou Helsinky. U břehu opevněného ostrova je vytažena německá ponorka třídy U2. Z dálky obdivujeme na břehu veliké bíle natřené tanky, zdá se, že to mohou být nádrže na ropu. Kolem křižuje hladinu velké množství sportovních plachetnic, dokonce se zdá, že je pořádán nějaký závod. Tu a tam se blíží k projíždějícím lodím až nebezpečně blízko, ale jejich majitelé je bravurně ovládají a s přehledem řežou brázdu za naší lodí. Míříme zpátky do přístavu, kapitán s každou jízdou navštíví ukotvené ledoborce. Flotila pěti finských ledoborců stojí vyrovnána u mola a působí majestátním dojmem. Obři s kapitánským můstkem napříč celou lodí ve výši osmé paluby jsou ukotvení a opuštění. Zdá se ale, jakoby byly trochu nervózní z toho, že nemrzne a že jsou momentálně bez práce. Vracíme se do přístavu a zjišťujeme, že Helsinky proběhneme i s knihovnami do úterka a najednou je tu nápad podívat se lodí alespoň na jeden den do Estonska, do Tallinu. Národní knihovna Estonska by mohla být zajímavá. Přes Finský záliv je to asi 80 km a víc než pas a peníze na cestu nepotřebujeme. Jaká výhoda. Téměř všichni souhlasí. Pověřujeme Aleše Brožka, aby se poohlédl po dopravě.

Znovu procházíme trhem, všechno tady je evropské a běžné, a přesto zvláštní. Asi pro svůj obsah, přece jen odlišný od toho, co známe. Domlouváme se, že celý dlouhý zbytek dne prožijeme poznáváním Helsinek. Rozhodujeme se pro návštěvu Uspenské katedrály.

Je to další z dominant města, pravoslavný chrám. Je rovněž založen na půdorysu rovnoramenného kříže, nad křížením lodí je mohutná, ale netypická kupole, přecházející ve věž. Katedrála je na jednom z nevysokých kopečků, jakých ve městě není mnoho. Vstupujeme dovnitř a obklopuje nás zlacená nádhera pravoslaví. Ikonostas s mnoha ikonami, zlacené postranní oltáře, u nichž hoří svíčky obětované věřícími. Dělám rychle dvě fotografie a fotoaparát opírám o mohutný sloup. Teprve pak si všímáme tabulky, že fotografování je zakázáno. Chvilku setrváváme. Dojem je skoro ohromující.

Venku krátká porada nad mapou a odcházíme na stanici autobusu, který jede ke skanzenu lidové architektury Finska. Nachází se na ostrově Seurasaari. Prohlídka některých objektů je volná, a tak se vydáváme na pěší cestu. Je to skutečně velkolepá přehlídka mnoha, většinou dřevěných historických domů, domečků a domků, celých hospodářství a statků, kostelíků a řemeslnických dílen a podobných objektů většinou lidové architektury. Ostrov je rájem pro veverky, které loudí na turistech všelijaké pamlsky. Dáváme si kávu v místní restauraci a vracíme se do města k Sibeliovu pomníku.

Parků a zeleně je ve městě velké množství, procházíme k jednomu z "želvích krunýřů" vyčnívajících ze země, na kterém je památník postaven. Přestože je to svařovaná konstrukce z mnoha nestejně dlouhých nerezových trubek různého průměru, čnějících kolmo k nebi, podpíraná třemi sloupy, proti níž na okraji neupravené skály stojí dvoumetrový odlitek Sibeliovy tváře, tvoří s nedotčenou přírodou jedinečný celek, symbiózu přírody a lidského ducha a neokázalý chorál síly umění.

A pokračujeme dále. Autobusem a pak pěšky několik bloků ke Skalnímu chrámu. Finsky Temppeliauikon Kirkko. Chrám je opět zvláštní a velkolepý. Navíc nenápadný, nemá žádnou věž, a tak kolem něho můžete projít nebo projet, aniž byste si ho povšimli. Je na vrcholu nízkého kopečku, kde jeden z žulových želvích krunýřů rozstříleli, vzniklou jámu upravili do kruhové podoby odvrtáním stěn, kde bylo třeba, doplnili stěny zdmi z žulových bloků poskládaných nasucho na sebe a všechno zakryli velikou betonovou kulovou skořepinou. Ta ale nesedí přímo na okrajích stěn. Dosedá na betonová žebra, takže kolem dokola jámy mezi stěnou a střechou vznikl nestejně vysoký pás oken. Působí to trochu jako by světlo na oltář dopadalo mohutnými betonovými paprsky. Poněkud absurdní. Chrám má jen hlavní oltář na skalním bloku a pak běžné vybavení kostela. Varhany, lavice, kruchtu. Pódium pro pěvecký sbor a koncertní křídlo. Vedle bohoslužeb se tu často konají varhanní a pěvecké koncerty. Akustika je prý vynikající. Dílo dokonale souzní s okolní přírodou. Malý zázrak.

Pokračujeme v prohlídce města. Tramvají k Národní opeře. Stojí na břehu jezera Töölönlahti. Nahlížíme dovnitř. Do návštěvnických prostor před sály, foyeru a koncertního sálu, v němž právě probíhá koncert. Je přestávka, a tak se můžeme podívat i dovnitř do sálu samého. Nikdo proti tomu nic nenamítá, asi ani nemůže, protože nemá šanci zjistit, že nepatříme mezi posluchače. Opera je reprezentativní funkcionalistická stavba, účelná a účelová, působící snad trochu studeně. Byla otevřena na podzim 1993 a Finové vedli dlouhou diskusi o tom, "jak se povedla". Zjišťujeme, že v úterý dávají Prokofjevův balet Romeo a Julie a tak si slibujeme, že půjdeme.

Procházíme parkem a najednou stojíme před kongresovou halou Finlandia. Rovněž funkcionalistická stavba, zdá se, že stejně účelová, ne však tak mohutná a pompézní jako opera. Můžeme se podívat jen z venku. Je už pozdě a všechny vchody jsou beznadějně uzavřeny. Vstup je stejně možný jen s průvodcem po předchozí dohodě. Tady se konala v roce 1975 Mezinárodní konference o míru a bezpečnosti v Evropě. Svět si tehdy přece jen poněkud vydechl.

Je večer, jsme utahaní, a zítra je taky den. Navíc nás čekají povinnosti při návštěvě finských knihoven. Jdeme stejnou cestou jako včera, u jezera Kaisaniemenlahti odbočujeme k amfiteátru, kde se opět koná nějaký hard rockový koncert. Je poměrně pozdě, setmělo se a tak rychle pěšky parkem nahoru a zadem, postranními uličkami do hotelu. Následuje krátká společná porada, rozdělení úkolů, víme už, že do Estonska jezdí několik lodních společností. Definitivně odsouhlasujeme cestu, pověřujeme Aleše Brožka organizací a zakoupením lodních lístků.

Pondělí 30. srpna 1999

Budíme se do pěkného slunečného rána. Snídaně pořád ještě z vlastních zásob, popadnout dárky pro ty, kdo se nám budou věnovat, a uháníme ven na tramvaj. Ta nás doveze téměř na místo, zbývá kousíček pěšky. Přicházíme na už známou adresu. Jsme přijati ředitelem knihovny profesorem Esko Häkli. Pan profesor je obeznámen s českým knihovnictvím, nedávno Českou republiku navštívil služebně i soukromě. Je profesionál na první pohled, a také všechny další pracovnice, které se nám věnují, dělají pro nás i nemožné.

Univerzitní knihovna v Helsinkách (HUL) - nejstarší a největší vědecká knihovna ve Finsku - působí v rolích národní i univerzitní knihovny a servisního centra vědeckých knihoven. Pyšní se unikátními historickými sbírkami, z nichž za mezinárodně významné lze pokládat Slovanskou a východoevropskou sbírku, Monrepovu knihovnu a Sbírku A. E. Nordenskiölda, která byla zahrnuta do programu "Paměť světa".

Knihovní fond zahrnuje 2,5 mil. tištěných publikací a 2,7 mil. ostatních dokumentů, které jsou uloženy na cca 100 km polic. Mimo Helsinky jsou situovány dvě samostatné části knihovny, centrum pro mikrografické zpracování a konzervaci v Mikkeli a depozitní knihovna v Urajävi, Asikkala.

Knihovna byla založena roku 1640 v Turku, kde působila do roku 1828, kdy byla společně s univerzitou přestěhována do Helsinek. Hlavní trojkřídlá budova navržená Carlem Ludwigem Engelem patří k architektonickým pokladům finské metropole. Do nádvoří byla v r. 1906 architektem Gustafem Nyströmem vestavěna tzv. Rotunda. V roce 1998 převzala HUL další architektonicky významnou budovu pocházející z poloviny 19. století. Podzemní sklady z poloviny 20. století již kapacitně nepostačovaly, proto knihovna přistoupila k jejich velkorysému rozšíření (viz plánek na následující straně).

Jednou ze základních povinností národní knihovny je péče o tištěné národní dědictví. Kromě chemické konzervace a zajištění optimálních skladovacích podmínek běželo od roku 1951 v Helsinkách mikrografické zpracování dokumentů. V roce 1990 zřídila knihovna za tím účelem speciální Mikrografické a konzervační centrum v Mikkeli, které provádí také digitalizaci z mikrografických předloh. Dnes je takto zpracováván veškerý denní tisk okamžitě po vydání. Ve spolupráci s estonskou národní knihovnou byl nasnímán estonský denní tisk z období mezi světovými válkami, v mikrografické podobě existuje též podstatná část starých ruských novin ze Slovanské knihovny. (Dle sdělení knihovnice Slovanské knihovny není v Rusku takto relativně úplná kolekce.) Kromě periodik byla nasnímána nejstarší národní knižní produkce.

Národní knihovna je odpovědna za úplnost zpracování finské literatury, monitoruje a distribuuje povinné výtisky. Jedná se o 2 exempláře novin a audiovizuálních materiálů a 6 výtisků monografií, z nichž 1 zůstává v Helsinkách. Knihovna je národní agenturou pro ISBN, ISSN i ISMN. Je centrem počítačové sítě vědeckých knihoven, zabývá se vývojem a spravuje národní souborný katalog, udržuje také souborný katalog velkých veřejných knihoven.

Jako první národní knihovna na světě zahájila HUL dodávání identifikátorů URN k internetovým informačním zdrojům.

Národní knihovna je součástí univerzity, stěžejní část rozpočtu je garantována smlouvou mezi univerzitou a ministerstvem školství. Část určená na servis pro univerzitu i jednotlivé fakulty je přidělována univerzitou. 20% rozpočtu musí tvořit příjmy knihovny, 8% z výše grantu na národní funkce je získáváno na externí projekty. Účelově vázány jsou pouze prostředky na řešení projektů, v rámci rozpočtu rozhoduje o jednotlivých položkách ředitel. Rozpočet byl přidělen na tři roky (1998 - 2000), což se projevilo velmi pozitivně na hospodaření knihovny. Užívání národního souborného katalogu je zdarma povoleno pouze malé skupině univerzitních knihoven, ostatní knihovny musí za vstup do katalogu platit. V národní knihovně se platí kromě všeobecně placeného kopírování a mikrografického servisu také za informační službu a za instrukce k využívání databází. Tlak na zavedení placených služeb knihoven vyvolal v situaci, kdy vláda výrazně investuje do budování tzv. informační společnosti, vlnu kritiky. Upuštění od poplatků by však musela předcházet změna zákona, který nařizuje státním institucím zpoplatňování služeb. Novela zákona by znamenala změny výdajové stránky státního rozpočtu. Rozpočet knihovny činil dle sdělení pana ředitele Esko Häckli v roce 1998 78 mil. FIM, na nákup fondu byly použity 3 mil. FIM, na platy 24 mil. FIM, 22,5 mil. FIM na provoz budov, 10 mil. FIM na výpočetní techniku a mikrografické zpracování fondu. Příjem knihovny dosáhl 25 mil. FIM.

V rámci vládního programu budování informační společnosti řeší knihovna řadu vlastních projektů i projektů společně s dalšími partnery z EU, např.:

  • TECUP (Test-Bed Implementation of ECUP Framework). Řeší problematiku autorského práva k elektronickým dokumentům ve vztahu ke knihovnám, vydavatelům a autorským organizacím.
  • NEDLIB (Networked European Deposit Library). Zabývá se tvorbou a testováním nástrojů a metod pro archivaci elektronických dokumentů v národních knihovnách.
  • DIEPER (Digitised European Periodicals). Řeší digitalizaci odborných článků a tvorbu databáze lokálních dokumentů v návaznosti na dokumentační servis.
  • ONE-2 (OPAC Network in Europe). Projekt se věnuje protokolu Z39.50, meziknihovní výpůjční službě, elektronickému dodávání dokumentů, validaci uživatelů, platebním mechanismům, multimediálním možnostem.
  • ELEKTRA. Projekt o elektronickém publikování a dodávání dokumentů, o smlouvách k autorskému právu a uživatelských poplatcích.
  • MUISTI. Zabývá se digitalizací národního kulturního dědictví v archivech, muzeích a knihovnách.
  • EVA. Řeší akvizici a archivaci elektronických on-line dokumentů, akvizici a zpracování šedé literatury z Internetu, nástroje k metadatům.
  • FINELIB (National Electronic Library). Zabývá se nákupem elektronických periodik, licenční politikou.
  • NORDIC METADA. Projekt o nástrojích pro zpracování elektronických dokumentů typu HTML.

Knihovně se podařilo navázat úzkou spolupráci s autorskou organizací KOPIOSTO (The Finnish Joint Copyright Organisation) s cílem dohodnout způsob řízení autorských práv a poplatků. V první etapě byla dohodnuta digitalizace článků z více než 40 vědeckých časopisů a jejich ukládání do databáze Elektra. Univerzitní knihovna a spolupracující vědecké knihovny získaly současně povolení k bezplatnému prohlížení této databáze. Při pořizování kopií byl přijat model "pay-per-use".

V roce 1997 zahájila HUL upgrade softwaru ve smyslu jednotného softwaru užívaného také spolupracujícími vědeckými knihovnami v zemi. V době naší návštěvy vrcholila jednání o volbě nového systému. Současně byl diskutován problém, zda zůstat u národního formátu nebo přejít k formátu USMARC.

Finská národní bibliografie již byla konvertována v úplnosti, retrospektivní katalogizace fondu HUL je hotova cca z 95%. Záznamy jsou ukládány do databáze HELKA, v níž uživatel nalezne také záznamy z Finského meteorologického institutu, Výzkumného ústavu pro jazyky Finska, Národní památkovou radu a Finskou literární společnost. http://wwls.helsinki.fi

Velká pozornost je věnována péči o uchovávání klasických dokumentů. Novou aktivitou knihovny v tomto smyslu bylo na začátku letošního roku zřízení Finského archivu zvukových dokumentů. Služby národní knihovny jsou poskytovány všem zájemcům, služby vědecké knihovny vědcům a studentům při zpracování diplomových prací. Literatura je půjčována prezenčně i absenčně, volný výběr byl rozšířen na 450 000 dokumentů.

Sbírky:

  • národní archiv tištěných dokumentů vydaných ve Finsku nebo vztahující se k Finsku
  • mikrografické materiály včetně finských deníků
  • základní kolekce zahraniční literatury
  • kolekce ruské a slovanské literatury
  • kolekce Amerického výzkumného centra s moderní literaturou o Spojených státech
  • sbírka rukopisů s materiály vztahujícími se k Finsku a finské hudbě (např. Sibeliovy rukopisy)
  • zvukové dokumenty (povinný výtisk od roku 1981)
  • elektronické publikace

Uživatel knihovny má v síti knihovny k dispozici přes 2 600 elektronických periodik a přes 100 databází, vstup do jiných sítí je placenou službou.

Prohlídka Univerzitní knihovny končí v odpoledních hodinách. Ukázalo se, že komplex budov, v nichž je knihovna umístěna, je mnohem větší než se při vstupu do historické budovy na třídě Unioninkatu 36 zdálo. Pobyli jsme v knihovně možná pět hodin a jsme slušně unaveni. Když vycházíme postranním vchodem do přilehlé ulice, je teplo a nádherně svítí sluníčko. Den skoro letní. Ne všichni mysleli na odložené kabáty v šatně knihovny a vydávají se na procházku městem.

Přecházíme na spodní stranu náměstí do obchodního domu políčeného tu z větší části na turisty. Procházíme jím, skládá se z mnoha malých krámků a i textilní zboží, které se tu prodává, je suvenýrem. V patře objevujeme několik místností s hračkami a vánočními ozdobami. Všechno je tu půvabné, trošku kýčovité a starosvětské. Kam se podíváte, jsou vystaveny miniaturní, naprosto dokonalé repliky předmětů denní potřeby, ale v provedení, které se už ve skutečnosti nevyrábí. Neruší žádné počítače, televize a věže, tanky nebo samopaly. Zato si můžete koupit pokojík pro panenky vybavený vším potřebným zařízením měšťanské rodiny dvacátých let, můžete mít celé byty a domy zařízené stovkami a tisíci předmětů, řemeslnické dílny, školu, ordinaci nebo obchod. Všechno je důkladně provedeno, žádný plast, jen dřevo a kov naprosto realistických miniatur, s nimiž si můžete hrát na cokoli. Celé to má nádech prvorepublikových časů. Je to milé, a trochu "zaprášené". Zvlášť vánoční ozdoby všeho druhu, objevené tady v poněkud nepatřičném okamžiku. Zvláštní svět sám pro sebe.

Vycházíme ven, máme pětidenní jízdenku na hromadnou dopravu, nasedáme tedy do tramvaje a jedeme asi dvě zastávky do obchodní čtvrti a prolézáme několik velkých obchodních domů. Finové nikterak nezaostávají za ostatními vyspělými státy. V sortimentu zboží ale ani my nezaostáváme za Finy. A tak jen koukáme a nenakupujeme, protože to můžeme i doma, obdobné věci a mnohem levněji. Stejně ale vážíme, co přivezeme, protože něco se z takové cesty dovézt musí. Zastavujeme se na náměstíčku na Aleksanterinkatu a při přecházení zažíváme malý šok. Na tohle opravdu nejsme zvyklí. Projíždějící tramvaj zastaví a dá přednost chodci, který v klidu a pokoji přechází ulici.

Protože žízeň je veliká, kupujeme si venku u stánku pivo. Jeho cena je také "veliká", kvalita naopak nízká. Sedáme ke stolku a pozorujeme lidské hemžení. Za zády přehrává dívenka na housle světové melodie, na zemi leží futrál a v něm pár drobných. Nevypadá, že by žebrala, na to je oblečena příliš dobře. Odhadujeme ji na konzervatoristku. Umí to. Zpozorníme, protože ve směsi melodií se najednou ozvalo Dvořákovo "Largo" z Novosvětské a za chvilku jeho píseň Když mne stará matka... Je to zvláštní, vypovídá to o Dvořákově věhlasu a taky to navozuje poněkud sentimentální náladu.

Pokračujeme. Prohlížíme ještě obchoďáky u hlavního nádraží, kupují se suvenýry, pak sedáme do tramvaje a jedeme znovu ke Skalnímu chrámu. Znovu ho procházíme a znovu člověk zažívá ten velkolepý pocit splynutí architektonického díla s přírodou, s člověkem a díky tomu snad i člověka s vesmírem. Nebo Bohem? Zpátky jdeme pěšky přes jeden z "želvích hřbetů" porostlý lesoparkem, kolem olympijského stadionu, před nímž stojí známá socha Paava Nurmiho, k Národní opeře, na zastávku tramvaje. Je už poměrně pozdě. Nasedáme na 3B a jedeme. Po cestě zjišťujeme, že jedeme asi na druhou stranu, tak se jinou tramvají zase vracíme a přesedáme na 3T a znovu jedeme. Nakonec zjišťujeme, že obě trojky jezdí po stejném okruhu jen proti sobě. A tak přijíždíme k hotelu z druhé strany. Trochu jsme se zdrželi, zato poznáváme Helsinky. Centrum není rozlehlé a dalo by se obejít i pěšky. Působí trochu "velkovesnicky", jen není jasné, kde se na ulicích bere tolik lidí, když tam snad ani nemohou bydlet. Před spaním probíhá krátká porada. Voláme domů, jsme zvědavi, jak dopadly doplňovací volby do Senátu. S převahou zvítězil Václav Fischer a ukazuje se, že mu všichni drželi palce.
Umláceni jdeme na kutě.

Úterý 31. srpna 1999

Dnes nás čeká další perný den. Na programu je návštěva Městské knihovny v Helsinkách a Parlamentní knihovny. Vstáváme relativně brzy, po sedmé. Kdo chce, může jít do sauny. Za hodinu nato, odjíždíme městskou dopravou od hotelu do centrály městské knihovny v satelitním městě Itä-Pasila. Musíme se ptát, hlavní budova knihovny je součástí rozsáhlého sídliště, které se podstatně liší od sídlišť, jaká známe u nás. Přestože je knihovna pětipodlažní, v mase sídlištních bloků nikterak nevystupuje. Také však není nepřiměřeně nízká. Celé satelitní město si udržuje rozumnou výšku, žádné patnáctipodlažní paneláky ani přízemní samoobsluhy. Bloky domů jsou pravidelné, knihovna sama tvoří jeden takový blok obložený černými dlaždicemi. Je obrovská, s místem se nešetřilo, jak poznáme za chvíli, ani v interiérech. Je něco po půl desáté, a ačkoli jsme očekáváni, nemáme šanci se dostat dovnitř.

Přesně o desáté jsou dovnitř vpuštěni první nedočkaví čtenáři a také my. Hlásíme se u vstupu, ujímá se nás jedna z pracovnic a vyváží nás do pátého patra, do kanceláře, kde nás přijímá ředitelka knihovny paní Maija Berndtson s knihovním výborem. Je tvořen z větší části z vedoucích pracovnic knihovny. Skutečně na nás čekají a jsou připraveny. Podrobně nás seznamují s historií a současností knihovny, s její činností a hospodařením a dostáváme potřebné propagační materiály a výroční zprávu. Výklad je značně demonstrativní, za pomoci počítače. Vedení knihovny cílevědomě rozvíjí systém řízení jakosti služeb, velká pozornost je věnována vzdělávání pracovníků a průzkumu uživatelských potřeb. Pak máme možnost seznámit se s provozem knihovny.

Nová hlavní budova knihovny byla otevřena v roce 1986. S plánováním její výstavby se začalo v roce 1930. Na přípravě projektu úzce spolupracovalo několik skupin knihovníků garantujících funkčnost stavby pod vedením architekta Kaarlo Leppänena. Asi polovina plochy slouží veřejnosti. Služební část obsahuje centrální sklady, akviziční a katalogizační pracoviště, sklady výměnných fondů, administrativní zázemí a stanoviště dvou bibliobusů. Je tu umístěno i metodické pracoviště (chcete-li "centrální úřad"), neboť knihovna slouží od roku 1981 jako centrum pro veřejné knihovny země. Provozní pojetí budovy se velmi liší od staré knihovny v ulici Rikhardinkat, neboť důsledně odráží změny v přístupu knihovníků ke čtenářům. Staré budově dominovalo mohutné schodiště, rozlehlé studovny a striktně prostorově oddělené provozy. Nová pětipodlažní budova je koncipována se vstupem do přízemí, které je společně s prvním patrem celé přístupno uživatelům. Čtenář zde má k dispozici informační servis s materiály o Helsinkách, volný výběr beletrie, společný výpůjční pult pro všechny typy dokumentů, studovny pro dospělé i děti a prostory ke skupinovému studiu i samostudiu. Hudební oddělení, šest malinkých multimediálních studoven a informační oddělení. Přednáškový sál s kapacitou pro sto posluchačů, výstavní prostory a kavárna jsou situovány o podlaží výše. Informace o fondu a národní bibliografie jsou k dispozici na osmi počítačích. Jeden počítač slouží vyhledávání po síti Internet (jedna hodina zdarma). Prostory s výjimkou malých studoven nejsou odděleny zdmi. Příjemnou atmosféru dokresluje bublající fontána, symbolizující nekonečno vědomostí, zeleň a centrálně situované přirozené osvětlení budovy. Paprsky světla pronikají díky kruhovému oknu v centru budovy až do krajních regálů. Pohodový pocit navozuje celková prosvětlenost všech prostor dosažená kombinací působení různých druhů osvětlení a světlého nábytku.

Dvě podzemní podlaží slouží ke skladování fondu a garážování dvou nápadně a vtipně pomalovaných bibliobusů, jejichž užívání má ve Skandinávii tradici.

Velkou změnou v organizaci stavění fondu bylo zohlednění obsahové stránky bez ohledu na typ dokumentu. V dětském oddělení jsou např. umístěny CD s dětskou hudbou, které dříve patřily do hudebního oddělení, jazykové nahrávky jsou lokalizovány k regálům s jazykovými učebnicemi. Vítanou novinkou ve službách knihovny bylo zřízení zpravodajského prostoru, v němž jsou umístěny deníky, časopisy univerzálního obsahu, rozhlas, televize a aktuální výstavky. Knihovnice je připravena pomoci čtenářům také se zprostředkováním zaměstnání. S tímto areálem je propojena tzv. helsinská kolekce (informační materiály z činnosti magistrátu) a studovna mikrografických médií s rozsáhlým fondem mikrofiší, zejména všech finských a jednoho švédského deníku. Originály nejsou půjčovány.

Knihovní fond: 350 000 knih
7 000 zvukových dokumentů
4 000 not a partitur
700 periodik

Městská knihovna s 35 pobočkami a 2 bibliobusy je ústřední knihovnou tzv. Helsinské metropolitní sítě (se společným elektronickým katalogem), kam spadají také knihovny v Espoo, Kauniainen a Vantaa. Čtenářský průkaz je společný pro celou síť. Publikace musí být buď vrácena čtenářem do knihovny, z níž byla zapůjčena, nebo čtenář uhradí poplatek za doručení.

Vycházíme ven do ulice právě na opačnou stranu, než je hlavní vchod. Ulice je o dvě podlaží níž. Čekáme na tramvaj, nastupujeme a odjíždíme do centra města na třídu Mannerheimintie. Vystupujeme poblíž parlamentní budovy. Karel Čapek kdysi napsal o královském paláci ve Stockholmu:"...je tu královský zámek jako ohromné kvadratické těžítko...". Popis přesně padne i na budovu finského Parlamentu. Budova je postavena opět na hřbetě gigantické žulové želvy v monumentálně klasicistním slohu. Je pořádně těžká. Musíme ji obejít, s ní i celý pahorek, abychom zjistili, že k zadnímu traktu jsou přistavěny další provozní, ale mnohem menší budovy. V jedné z nich je také, zčásti pod zemí, umístěna parlamentní knihovna.

Parlamentní knihovna byla založena v roce 1872. V roce 1913 se stala speciální knihovnou pro legislativu a společenské vědy, později se změnila ve veřejnou knihovnu a národní vědeckou knihovnu pro legislativu a politické vědy. Slouží 200 poslanců a udržuje parlamentní archiv.

Základní funkce spočívá v práci pro parlament, velmi často slouží jako informační servis ministerstvům a vládním úřadům, ale také výzkumným pracovníkům, studentům, podnikatelům i soukromým osobám. Od roku 1978 sídlí knihovna ve třech patrech přístavby k parlamentní budově, s níž je propojena dvěma podzemními koridory. Část sbírek referenčního charakteru a nepočetná obměňovaná sbírka beletrie je umístěna přímo v čítárně parlamentu.

Knihovna, v níž pracuje 55 stálých zaměstnanců, z toho 25 knihovníků s vysokoškolským vzděláním, je autonomní jednotkou parlamentu řízenou knihovním výborem, který je volen parlamentem a zahrnuje 5 poslanců a 3 knihovníky. Výbor je povinen předkládat parlamentu výroční zprávu.

Funkce knihovny jsou rozděleny do čtyř skupin:

  • administrativního servisu,
  • akvizice a péče o sbírky,
  • referenční, archívní a výpůjční služby,
  • informačního servisu.

Knihovna má právo povinného výtisku na obory, které reprezentuje. Významnou složku doplňování knihovního fondu představuje mezinárodní výměna se zahraničními vládními institucemi a získávání dokumentů z pozice depozitní knihovny početných mezinárodních organizací.

Knihovní fond obsahuje 620 000 jednotek, je předpláceno 1 200 seriálů, roční objem výpůjček činí 60 000 mimo MVS. Poněvadž Finsko patří k zemím se dvěma oficiálními jazyky - finštinou a švédštinou, shromažďuje knihovna oficiální publikace v obou z nich. Elektronický katalog, v němž jsou uloženy záznamy o většině publikací z fondu knihovny a záznamy časopiseckých článků, vydaných od roku 1995, je součástí souborného katalogu finských vědeckých knihoven.

Knihovna má přístup do všech významných finských databází a do několika zahraničních. K užívání těchto databází i služeb Internetu jsou v knihovně organizována školení pro úředníky parlamentu i ostatní uživatele.

Publikační činnost zastupuje zpracování bibliografií finské legislativní literatury a bibliografií oficiálních finských publikací. Od roku 1994 vydává knihovna pravidelně výzkumné zprávy.

Samostatná skupina služeb, tzv. informační servis, je vykonávaná v parlamentním úřadu, jehož je součástí. Servis je prováděn na základě konkrétní objednávky uživatelů a dále k průběžnému zajišťování informačních potřeb Výboru pro zahraniční záležitosti a Výboru pro evropské záležitosti.

Vycházíme ven a naše kroky směřují ještě do internetové kavárny, jak je zvykem obdobnému zařízení říkat doma. Sídlí kdesi na hlavní třídě Mannerheimintie, prý ve Skleněném paláci. Nemáme tušení, o jakou budovu jde, a tak přecházíme přes ulici a ptáme se v informačním středisku umístěném v nápadně bílé budově. To ještě netušíme, že jsme v Galerii moderního umění. Nedorozumění. Také tady se doptáme na knihovnu, ale není to ta naše.

Chvilku se pohybujeme v rozlehlém průchozím foyer. Nekonvenčně postavená budova je zajímavá svými komunikačními prostorami. Přízemí s patrem je spojeno lávkou vedoucí po stěně, která se obloukem blíží k té protější, aby obemykala stále těsněji prostor, uzavírala ho a na poslední chvíli nechala návštěvníka proklouznout volným průchodem na špici. Geometrické křivky působí avantgardně. Jiná taková lávka v patře vybíhá z uzavřeného prostoru a pokračuje obloukem za našimi hlavami do dalších místností. Kam, to jsme se nedověděli, neboť jsme právě navedeni na správnou adresu.

Děláme rychle fotku a pospícháme zpět přes ulici do domu, který právem nese svůj název "Skleněný palác". Je postaven v konstruktivistickém duchu, nízký, jen patrový, z jeho středu vystupuje dvakrát tak vysoká nástavba rozšiřující se do ulice. Není mimořádný, jeho zvláštním znamením je fasáda, v níž převládají zasklené plochy.

Musí se zadem do patra, abychom se ocitli v prostorách i ve finštině nesoucích název Cable Book Library.

Otvírací doba: pondělí - čtvrtek: 10.00 - 24.00, sobota-neděle: 12.00 - 18.00)

Pobočka Městské knihovny Helsinky v samém centru města v blízkosti hlavního nádraží na nejživější třídě.

Knihovna poskytuje od roku 1994 kombinaci klasických knihovnických služeb a přístupu ke světové informační síti. Počítač je nutno rezervovat pro práci delší než půl hodiny, přístup k Internetu je zdarma po předložení čtenářského průkazu. Pět počítačů vybavených plochým monitorem s dotykovou klávesnicí je určeno k mailování. Výkonné pracovní stanice jsou doplněny o scanner, webcam, barevnou laserovou tiskárnu, fax, kopírku. Kopírovací a faxové služby je nutno hradit. Jedna pracovní stanice je určena handicapovaným občanům.

Knihovna zpřístupňuje také širokou nabídku CD-ROM, počítačové literatury, nepočetnou kolekci cestovních průvodců, výběr časopisů a deníků.

Pobočku jsme během pobytu v Helsinkách navštívili opakovaně, vždy byla plná zájemců. Podle statistik kolísá denní návštěvnost mezi 800 - 1500 uživateli.

Vycházíme z přeplněné "knihovny". K internetové kavárně má blízko svým vzhledem a umístěním s výhledem. Na stejném patře kavárna skutečně je a mezi knihovnou a kavárnou a ostatními provozy ve Skleněném paláci panuje čilá výměna návštěvníků.

Jedeme domů, do hotelu, převléknout se a upravit. Dnes dávají v Národní opeře Prokofjevova Romea a Julii.

Přijíždíme do opery, do začátku zbývá asi tři čtvrtě hodiny. Sháníme se po vstupenkách a máme štěstí. Po chvilce domlouvání u pokladny nabízí pokladní vstupenky do první řady. A dokonce za poloviční cenu. Prý jsou odřeknutou rezervací a taková místa se prodávají hodinu před začátkem se slevou. Docela jásáme. Takové místo za plnou cenu bychom si těžko mohli dovolit. Každý dává svých 125,- FIM, dostává vstupenku a jdeme se projít předsálím.

Znovu konstatujeme, že budova je i zevnitř pěkná, reprezentativní, ale poněkud studeně elegantní. Vstupujeme do hlediště, po šikmě scházíme k první řadě. Pak jsme se ohlédli. A zase jeden z omračujících dojmů. Hlediště je typickým hledištěm divadla, jen bohatá výzdoba, na jakou jsme zvyklí, chybí. Místo toho perfektní design, jinak to nelze nazvat, velikého společenského prostoru. Stupňovité hlediště, tři patra galerií, bílé stěny se tiše domlouvají s řadami tmavě šedých pohodlných křesel a vše je doplněno stříbřitými ocelovými trubkami madel a zábradlí.

Hlediště je těsně před začátkem představení poloprázdné, rychle se však zaplňuje. Nahlížíme do programu, choreograf je uveden jako spoluautor, představení nastudoval význačný finský dirigent Markus Lehtinen. Na místě korepetitorky přímo svítí jméno Ingrid Němečková, oba háčky působí v záplavě přehlásek finštiny až nepatřičně. Třetí zvonění, přichází dirigent, potlesk, dobře stočlenný orchestr vstává. Zhasínají světla a už se noříme do Prokofjevovy hudby a děje baletu. Hlavní role tančí hvězdy finského baletu, Julii Jessica Kellgren, Romea Timo Kokkonen. Za dvě a půl hodiny padá opona mezi hledištěm a mrtvým párem. Další veliký zážitek. Snad je tu cítit blízkost klasického ruského baletu. Orchestr i tanečníci odvedli bezchybný výkon. Jen Veronu si představujeme, my Středoevropané, zvyklí na vidění Franka Zeffirelliho, maličko jinak. Ale co když také nepřesně?

Odcházíme z Opery, domů se ještě nechce. Alespoň krátká procházka parkem, raději však na hlavní třídu. U muzea nasedáme do tramvaje a tentokrát přesně a podle předpokladu vystupujeme před hotelem.

Středa 1. září 1999

Ráno rychle do přístavu. Chceme se podívat do budovy na nábřeží, o níž jsme přesvědčeni, že je rybí tržnicí. Aleš jde koupit lodní lístky a ostatní se vrhnou do tržnice. Je to pravda. Budova je skutečně starou tržnicí, kde ale neprodávají jen ryby, dokonce ani ne především, ale také. Procházíme kolem řady stánků. Vedle tradičních produktů, hlavně potravin, tady můžeme nakoupit kraby i živé, lososy a upravené lososí maso, sobí konzervy, konzervy s medvědím masem. Konzervy s rybím masem, množství zaledovaných mořských ryb a podobná lákadla. Kupovali bychom, ale ceny nás hodně odrazují, Finsko patří k těm dražším zemím.

Máme lístky, Aleš přichází a s úsměvem sděluje, že včera skončila sezóna a společnost Linda Line snížila sazbu za dopravu na polovinu. Každý dáváme 160 FIM. Nedostáváme nic, lodní lístek je společný, a tak musíme tam i zpět nastoupit všichni naráz. V přístavu se od včerejška objevil štíhlý oplachtěný trojstěžník, nádherná loď. Se skasanými plachtami stojí tiše u mola. Obdivujeme ho a děláme fotky.

Je maličko po osmé, procházíme celnicí, chvilku to trvá a pak nastupujeme do štíhlé okřídlené lodi. Je uzavřená, moderně vybavená, interiér trochu připomíná letadlo. V 8.30 pomalu vyjíždí loď kolem ostrovů na volné moře téměř tak daleko, kam nás dovezla vyhlídková loď v neděli, pak začnou motory pracovat naplno, trup se zvedá nad vodu a loď klouže na křídle po vodní hladině. Maximální rychlost se musí blížit stu kilometrům za hodinu, protože vzdálenost osmdesát kilometrů do Tallinu překonáváme za jednu a půl hodiny. V 10 hodin přiráží loď k molu přístavního města Tallin.

Znovu celní formality, přechod na břeh a nedaleko od nás se zdvihají nádherné věže kostelů a bašty opevnění města. Říká se, že nejdále, kam dosáhla ve středověku západní kultura, je Estonsko. Tomuhle tvrzení musíme dát hned za přístavem za pravdu. Přecházíme zastávku tramvajové linky, odkud vyjíždí tramvaj made in ČKD. Zřejmě pozůstatek minulého režimu, ale slouží evidentně dobře. Přicházíme k mohutnému městskému opevnění, jemuž ze strany od moře vévodí Tlustá Margareta, obranná středověká věž, jejíž rozměry nejsou srovnatelné s ničím obdobným. Sousední Velkou mořskou branou v městském opevnění, které se téměř celé zachovalo, vcházíme do města. Mohutné zdi s 28 věžemi obepínají dnes tři čtvrtiny města. Hlavní ulice, Pikk, vedoucí od přístavu, s výstavnými, v daném okamžiku rekonstruovanými gotickými domy po obou stranách, nás vede ke gotickému kostelu Pühavaimu se štíhlou osmihrannou, zjevně obrannou věží. Nedá nám to a vcházíme dovnitř. Kostel je trojlodní stavba, ne příliš mohutná, má podobu všech katolických kostelů, ale nápadné je, že interiér nebyl dlouho udržován. Působí zaprášeně, současně však autenticky, ruka restaurátora se mobiliáře nedotkla velmi, velmi dlouho. Až teď jsou tu vidět první restaurátorské zásahy.

Přecházíme na Radniční náměstí. Uprostřed stojí rovněž gotická radnice a přiléhá k ní obdobná osmihranná věž. Seběhneme do informačního střediska, pak s mapkou města ven a určeným směrem k novostavbě estonské Národní knihovny. Je trochu stranou centra, proti dalšímu z kostelů, novějšímu, neorenesančnímu Kaarli. Ten je, stejně jako tallinský hrad, postaven ze štípaných opukových kvádrů s neomítnutými zdmi. Naproti stojí chlouba Tallinu, Národní knihovna Estonska. Velkorysost knihovny postavené v letech 1985-1993 nám vyrazila dech. Architekt Raine Karpa se zhlédl v protějším kostelu, na stavbu použil pravidelně řezané opukové kvádry, a tak budova knihovny vypadá mo-derně a zároveň histo- ricky. Je to velkorysá stavba s dvěma podzemními a sedmi nadzemními podlažími. Budova je tak rozlehlá, že se zdá nízká. Nad hlavním vchodem je kulaté okno připomínající rozetové okno gotických chrámů. Barevná skla tvoří výtvarnou kompozici. V rozích stavbu o patro převyšují jakési věže. Postranní stěny vždy v dalším patře poněkud ustupují, takže budova za vchodovým a závěrovým blokem tvoří jakousi pyramidu. Vnitřní prostory hned za vchodem nesou těžká schodiště. Interiér je poněkud robustní. Trochu tvrz, která ale dokonale zapadá do architektury města. Uvnitř použil architekt množství uměleckých děl a bohaté květinové aranžmá. Prostě chrám na knihy.

V knihovně pracuje 525 osob, z toho 469 knihovníků a např. dva zahradníci. Provázela nás paní Eda Pihu.

Knihovní fond zahrnuje 3,5 mil. jednotek, od otevření knihovny bylo zaregistrováno 123000 čtenářů, registrace probíhá pouze jedenkrát. (V roce 1998 se registrovalo 13 568 uživatelů, návštěvnost činila 568 000.)

Národní knihovna slouží zároveň jako knihovna parlamentní. Ve speciálním oddělení nabízí přístup do 58 databází OCLC FirstSearch, z oblastí ekonomiky, obchodu, statistiky, společenských věd, politiky, legislativy Kanady, USA, Austrálie a Velké Británie. Plnotextové informace zpravodajských agentur BNS, ETA a REUTERS zde patří k frekventovaným informačním zdrojům. V databázové podobě uživatelé naleznou zákony Estonska, Ruské federace, Ukrajiny, Běloruska a mezinárodního práva. Na CD-ROM je zpřístupněna legislativa Finska, Švédska a Spojených států. Knihovna je národním centrem pro materiály mezinárodních organizací, jako např. Evropské unie, Organizace spojených národů, UNESCO, Mezinárodní organizace civilního letectví (ICAO), Mezinárodní organizace práce (ILO), Světové banky (WB), Světové zdravotnické organizace (WHO), Organizace světového obchodu (WTO).

Národní knihovna zřídila řadu speciálních studoven vybavených příručními knihovnami i dokumenty na moderních informačních nosičích. Při exkurzi jsme si měli možnost prohlédnout švýcarskou studovnu, rakouskou, německou, švédskou, francouzskou, latinskoamerickou čítárnu, studovnu knihovnické literatury a informační centrum Evropské unie. Novotou vonělo internetové pracoviště s osmi stanicemi. Připravuje se síťové zpřístupnění CD-ROM a dovybavení hudebního oddělení boxy pro poslech na místě.

Opouštíme knihovnu, v parku svačíme, jedna z kolegyň fotografii zobrazující tuto činnost nazve později poněkud lakonicky "bezdomovci". Skupina se dělí na několik částí. Vytrvalejší se jdou podívat do městské knihovny, kde nejsme ohlášeni. To později přináší drobné potíže. Ostatní si prohlížejí město.

Šplháme na nejvyšší bod Tallinu k hradu. Cestou míjíme honosnou katedrálu Alexandra Něvského. Naproti ní přes nevelké náměstí stojí estonský Parlament. Katedrála je pravoslavná, podle toho vypadá i její stavební dispozice. Věž nad křížením lodí a čtyři větší nárožní věže se skutečně kulovými báněmi. Mnohem víc tak připomínají klasický pravoslavný chrám než Uspenská katedrála v Helsinkách. Je právě nově opravovaná, s péčí, o níž lze mluvit jako o restaurování. Práce je téměř dokončena. Neodoláme a vstupujeme dovnitř. Opakuje se dojem z pravoslavné nádhery Uspenské katedrály v Helsinkách. Evangelické chrámy tu ale nejsou, tohle náboženství sem neproniklo. Procházíme starým městem, tady se říká Horním městem, k dalšímu z kostelů. Tentokrát se jedná o Niguliste (podle tištěného průvodce Dómskou katedrálu), nejstarší chrám ve městě. Katolický dvojlodní gotický kostel pocházející ze 13. století. Uvnitř vypadá stejně jako Pühavaimu, neudržovaný, zaprášený, ale odpovídá středověkému provedení. Nápadné jsou obrovské šlechtické erby, dovedně vyřezávané a zdobné, určitě barokní, některé i více než dvoumetrové a hlavně jejich množství. Jsou rozvěšeny po všech stěnách, nejvíce však na severní straně. Některé byly sejmuty a jsou také restaurovány.

Čas utíká, slibujeme si výměnu finských marek za estonské koruny, začíná nás trápit žízeň. Bylo by dobré posedět venku v zahrádce, kterých je tu plno před každou hospůdkou. Přecházíme malé náměstíčko u katedrály, projdeme uličkou a otevírá se pěkný pohled na Dolní město. Připomíná trochu vyhlídku z Pražského hradu. Pod námi je moře střech, kostelů a věží, Radniční náměstí a je vidět pěkně do dálky, na opravdové moře, kde se v přístavu tyčí patnáct, dvacet přístavních jeřábů.
Scházíme uličkou a po schodech do Dolního města na Radniční náměstí. Procházíme trhem, lze tu koupit upomínkové předměty značné umělecké hodnoty, sklo, textilie, obrazy. Míjíme zahrádku, kde na opuštěných talířích se zbytky jídla poskakuje hejno vrabčáků. Vůbec se nevzrušují a nevadí jim, že u vedlejšího stolu je plný provoz. Taky bychom si dali pivo, ale směnárna nikde. Při jejím hledání projdeme ještě několik postranních uliček, je v nich čilý ruch, spousta obchodů a obchůdků. Zdá se, že je tu levněji než ve Finsku. Když konečně máme směnárnu, není čas. Musíme k přístavišti. Jdeme stejnou cestou, ale odbočujeme do postranní ulice k dalšímu kostelu. Je zavřený, a tak pokračujeme k Velké mořské bráně. Vchod do přístavu, pak chvilku hledáme. Tady se schází naše skupinky a přes celnici nastupujeme do stejné lodi, kterou jsme přijeli. Máme dojem, že Tallin má cosi společného s Prahou nebo jinými podobnými městy u nás. Třeba s Českým Krumlovem. Přinejmenším je také městskou památkovou rezervací UNESCO.

Dvě plechovky piva na palubě lodi hasí příšernou žízeň. Po jedné a půl hodině plavby, kdy se díváme do nevysokých vln Baltu a posloucháme poněkud monotónní pleskání vln o kýl lodi, přirážíme v 17.30 ke známému molu přístavu v Helsinkách. Znovu procházíme starou tržnicí, každý se snaží něco koupit svým blízkým, několik fotografií u fontány "Havis Amanda", na níž jsou nejzajímavější čtyři lvouni v rozích chrlící vodu. Pak pěšky na Aleksanterinkatu, znovu probíháme obchodní domy, totéž na Nádražním náměstí a celou cestu do hotelu. Na sraz před večeří přicházíme pozdě. Mluvilo se ale o čínské restauraci, ta je kousek za rohem, přes křižovatku. Jdeme tam a kolegové jsou na místě. Vydatná večeře, kdo někdy navštívil čínskou restauraci ví, o čem je řeč. Dohadujeme se, že nejlepší bude, když na ráno objednáme taxíka, který nás odveze na letiště. Je k mání za 34 FIM pro každého, a to se nám zdá přijatelné. Jdeme do hotelu, balíme a spát.

Čtvrtek 2. září 1999

Ráno se vstává zatraceně brzo. Letadlo odlétá v 7.20. Hodinu před odletem musíme být na letišti, cesta také trvá půl hodinu, a tak je taxík objednán na půl šestou. Je na místě přesně. Přijíždí to, čemu se říká "van". Dostatečně velký skříňový vůz s třemi řadami sedadel za řidičem, osm lidí se do něho pohodlně vejde. Řidič nedá jinak a všem nakládá zavazadla. A pak už jen cesta ještě setmělými Helsinkami na letiště Vantaa. Přecházíme téměř ihned k odbavení a čekáme u odletu na výzvu k nástupu. Máme asi hodinu času do odletu. Procházíme mnoha obchody, pro nás, kteří nejsme občany státu EU, ještě tax free a utrácíme poslední marky.

Nástup do letadla stejné společnosti Finnair, letoun roluje na práh runwaye na čas, povolení ke startu a za pár minut hledíme pěkně z výšky na pobřeží a moře, které pomalu ubíhají pod letadlem. Maličké lodičky se pachtí přes moře a naskýtá se několik pěkných pohledů. Sluníčko právě vyšlo a zvláštním způsobem osvětluje zemi.

Let trvá 2 hodiny dvacet minut. Letoun dosedá měkce na Ruzyni, na hodinách na příletu je 8.40. Kapitán letounu nám každému přeletem do Prahy vrátil hodinu času. Vycházíme z haly. Jsme doma.


TIRÁŽ: Knihovní obzor. Čtvrtletník Vědecké knihovny v Olomouci. Redakce: redakcevkol.cz. Registrace MK ČR E 6450. ISSN (elektronická verze) 1214-6498.

Aktualizováno: 04.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po 10:00–17:00 Út 10:00–17:00 St 12:00–19:00 Čt 10:00–17:00 Pá-ne zavřeno Od 10:00 do 11:30 je knihovna vyhrazena pro seniory a držitele průkazu ZTP ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2022
Aktualizováno: 20.08.2020 13:37
TOPlist