Menu

• Studovna historických fondů
• Badatelský řád
• Prvotisky
• Rukopisy
• Staré mapy
• Zajímavosti z fondu
• Výstavy

Historické fondy Vědecké knihovny v Olomouci

­­­Počátky i pozdější vývoj tzv. historických knižních fondů (tj. knih do roku 1800) dnešní Vědecké knih­ovny v Olomouci jsou úzce spjaty s dějinami olomoucké univerzity. V roce 1566 je v Olomouci zřízena z popudu olomouckého biskupa Viléma Prusinovského z Víckova (1534-1572) a za souhlasu papeže Pia V. jezuitská akademie, čili první stupeň vysokého učení.

Ještě téhož roku započaly práce na postupném budování nezbytné knihovny. Úkolem byl pověřen kladský rodák, magistr filozofie Bartoloměj Weissag. Základ knihovny tvořily zejména dary samotného biskupa, kanovníků, zemských úředníků a měšťanů, přičemž se knihy na základě různých nadací a odkazů dokupovaly i přímo u vyhlášených tiskařských podniků (např. v Augsburgu). V roce 1573 se jezuitská akademie stává plnohodnotným vysokým učením a její prestiž v následujících letech roste, což se muselo odrazit i na knihovně. Rostoucí počty i nároky posluchačů vyžadovaly její neustálé rozšiřování a soustavnou péči.

Zvláště velký přírůstek knih je zaznamenán v roce 1599, kdy došlo k zakoupení většího počtu knih z peněz, které univerzitě věnoval moravský zemský hejtman Jáchym Haugvic z Biskupic, takže o rok později již knihovna zabírá tři místnosti. Mimořádné přírůstky i ztráty čekaly knihovnu v době třicetileté války. Jezuity spravovaná univerzita i samotná knihovna se nejprve mohla těšit z hojných konfiskátů, načež utrpěla jen těžce nahraditelné ztráty, způsobené osmiletým pobytem Švédů v Olomouci (1642-1650). Švédská posádka totiž beze zbytku splnila pokyny královny Kristýny věnovat i v Olomouci zvýšenou pozornost všem uměleckým a tedy i knižním sbírkám.

I přes snahy o utajení tudíž nemohla pozornosti Švédů uniknout ani vyhlášená univerzitní knihovna Jezuitů. I když byla knihovna střežena strážemi, podařilo se knihovníkovi Jiřímu Pellingovi, který měl v době švédského pobytu knihovnu střežit, tajně vynést s pomocí studenta Michaela Sartoria část nejvzácnějších rukopisů a tisků. Přesto byla knihovna Švédy vyrabována a následně z města odvezena společně s dalšími cennostmi údajně na sto povozech. Největší část knih z Olomouce se poté stala součástí královské knihovny ve Stockholmu. V následujících desetiletích se jezuité všemožně snažili o zacelení obrovských ztrát.

O složení a velikosti olomoucké univerzitní knihovny nás poprvé celkem podrobně informuje zachovaný svazkový katalog z roku 1704, pořízený zřejmě knihovníkem Bedřichem Knittigem. Katalog je řazen dle oborů i autorů a je z něj patrné poměrně pečlivé knihovnické uspořádání. Ve výše zmíněném roce čítala knihovna asi 4 000-5 000 svazků, přičemž dalších 2 000-2 500 se nacházelo různě po ubikacích vyučujících atd.

Knihovna se díky rozsáhlé stavební iniciativě jezuitů během 1. čtvrtiny 18. století, kdy byla postavena i nová budova koleje, dočkala i odpovídajícího prestižního umístění v novém barokním sále, na jehož honosné výzdobě se podílel i vážený malíř Jan Kryštof Handke (v roce 1729 byly pro knihy pořízeny zbrusu nové barokní skříně).

Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 zůstalo v knihovně i s duplikáty jen přibližně 8 100 svazků knih. Vzápětí se knihovna z rozhodnutí moravského gubernia stává roku 1775 veřejnou univerzitní knihovnou a ještě téhož roku je významně obohacena o vybrané knižní fondy pěti moravských zrušených jezuitských kolejí (Brno, Jihlava, Telč, Uherské Hradiště, Znojmo). I proto o pouhé tři roky později již čítá na 16 500 svazků a navíc přes 11 000 svazků duplikátů, 1 256 neúplných děl nebo např. 340 rukopisů.

K dalšímu významnému růstu historického fondu přispělo rozhodnutí císaře Josefa II., který nařídil 29. listopadu 1781 dvorské kanceláři sepsat v dědičných zemích všechny tzv. „neužitečné“ kláštery meditativních a žebravých řádů a jejich jmění. Následující patent z 12. ledna 1782 rušil všechny kláštery, které nebyly dle jeho soudu společnosti prospěšné. Mezi cenné vybavení každého kláštera obvykle patřila i často po staletí budovaná knihovna. Olomoucká univerzitní knihovna se měla následně dle určených pravidel postarat o všechny zrušené církevní knihovny na území Moravy. Náročným úkolem vyhotovit jednotlivé soupisy byl pověřen právě olomoucký knihovník Jan Alois Hanke, přičemž přednostní právo výběru knih měla císařská Dvorská knihovna ve Vídni (svého práva ovšem využívala z různých důvodů jen okrajově). Zbytek z obrovského fondu 47 zrušených církevních institucí, což představovalo přes 88 000 děl ve zhruba 400 000 svazcích, mohlo připadnout olomoucké univerzitní knihovně. Hanke ve vysoce obtížném úkolu sekularizace moravských klášterních knihoven selhal. Spěch, který byl jeho práci vlastní, zapříčinil, že až příliš mnoho knih bylo označeno za odpad (Wust) a tím v drtivé většině nenávratně ztraceno. Nekontrolovatelně tak zmizela řada děl, produkovaných domácími tiskárnami. Velká část dražených knih byla díky jeho přičinění prodána za směšný peníz. Řady vzácných duplikátů se lehkomyslně zbavoval a promarnil i jedinečnou šanci na maximální obohacení sbírek mateřské knihovny, pro kterou z nabízeného kvanta nevybral mnoho. Podle hrubého odhadu šlo ve skutečnosti asi o 6 000 děl.

Postupné obohacování historického fondu pokračovalo i v průběhu 19. století. Především díky četným darům a pozůstalostem. Mezi tyto a starší přírůstky, včetně jiných konfiskovaných fondů, patří zejména knihovny louckého opata Gregoria Lambeka, hrabat ze Zástřizl, soubor knih dómského děkana Jiřího Jindřicha Maierswaldta, část rodové knihovny Ferdinanda Hoffmana z Grünpühelu nebo knihovna pánů z Vrbna či ze Žerotína.

K dalšímu většímu navýšení historického fondu došlo v 50. letech 20. století vlivem dalšího rušení klášterů a jiných církevních institucí. Z prvotisků a starých tisků bylo ze zrušených klášterních knihoven do fondu začleněno 150 rukopisů, 27 prvotisků a 412 starých tisků.

Poslední větší akvizice je paradoxně spojena s restitucemi po roce 1989. Jedná se o knihovnu zrušeného kláštera dominikánů v Litoměřicích. Majetek litoměřických dominikánů byl počátkem 50. let předán do správy Národní knihovny v Praze a uložen v jejím depozitáři v Postoloprtech. Jelikož však nebyl litoměřický konvent po roce 1989 obnoven, byl jeho majetek po restituci v roce 1993 předán dominikánskému řádu u sv. Jiljí v Praze. Nový majitel ovšem prodal knihovní fond dnes již neexistujícímu Antikvariátu u Karlova mostu v Praze. Zásluhou pracovníků antikvariátu byla knihovnická veřejnost informována o tomto prodeji a proběhla úspěšná jednání o nákupu celé knihovny ze zmíněného antikvariátu prostřednictvím ministerstva kultury. V roce 1994 bylo do fondu VKOL včleněno 5295 svazků z knihovny litoměřických dominikánů. Jednalo se především o staré tisky, rukopisy ani prvotisky nebyly bohužel součástí nákupu.

Dnes tedy tvoří historické fondy 1 455 rukopisů (z nich 401 středověkých), téměř 2 000 prvotisků a přes 65 000 starých tisků, čímž se historické fondy Vědecké knihovny v Olomouci řadí mezi největší a nejvzácnější v České republice.

Rukopisy, inkunábule i staré tisky je možno vyhledávat v jednotlivých bázích katalogu. Tyto dokumenty jsou zpřístupňovány ve studovně historických fondů.

­­

Aktualizováno: 27.07.2017
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz