“Naprostá nemohoucnost člověka pozvednouti se k Bohu
je jedinou cestou, která k Němu vede.
Neboť tato nemohoucnost tím,
že je naprostá a nekonečná jako Bůh sám,
jej odhaluje skrze samo absolutno této nemohoucnosti, která jej zakrývá
a dosahuje jej skrze samo nekonečno této nemohoucnosti jej dosáhnout.”
Patandžali
Je několik otázek, s kterými vystačíme celý život a odpověď je stejně v
nedohlednu. Jedna z nich je: kam to vlastně přicházíme v tomto životě, do čeho
jsme to vstoupili? Jakkoliv existuje bezpočet odpovědí na tyto otázky více či
méně přijatelných, osobně jsem u sebe zaznamenal rezonanci s pohledem Dane
Rudhyara. Ve zkratce se dá říci, že vstupujeme do Aurického vejce, do pole
vztahů všech myšlenek a idejí, které tu kdy byly. To pole je ohraničeno
ovoidialním prostorem, v kterém musí být odpracován vztah Soul-to-person.
Když člověk zemře, toto pole či Aurické vejce, přestane být aktivní a ponoří se
do stavu jakéhosi zatemnění nebo řekněme latence. Zrozením nové entity, nové
lidské existence, obnoví Duch vztah s novou entitou a pole je reaktivováno. Ale
osoba, která předtím zemřela, není totožná s nově zrozenou. Stejná je monáda
Ideity-field, stejné je Soul-field, ale do Ideity-field, do Aurického vejce je
vtažen nový lidský organismus, jiná osoba ve zcela odlišném
společensko-kulturním prostředí, než v kterém byla zrozena osoba předchozí.
Soul-field je pevnou stálou
součástí Ideity-field. Zde se shromažďuje “spirituální žeň” zkušeností
jednotlivých, v různých časových intervalech se střídajících osob.
Zjednodušeně řečeno:
vstupujeme do energetického pole, které je jakousi trestí všech myšlenek, činů,
úspěchů a chyb všech osob, které toto pole obývali před námi. Nastupujeme jako
noví “správci” do úřadu, kde bychom se měli vyrovnat s úspěchy i nezdary
“činovníků” předchozích a zároveň vytvořit z tohoto dědictví něco nového. Svým
vlastním životem můžeme změnit kvalitu “spirituální sklizně”, která bude
připravena pro dalšího nástupce po nás. Troufám si říci, že v tom je naše
odpovědnost. Odpovědnost za to, v jakém stavu předáme Ideity-field tomu
dalšímu, kdo přijde po nás.
Nastoupíme tedy jako noví
správci. A co teď? S čím začít? Kam směřovat? Zde přichází jako velký pomocník
astrologie. Horoskop zrození tak můžeme chápat jako symbolické ztvárnění toho,
co bychom měli z toho ohromného dědictví především rozvinout, na co je kladen
důraz. Ale zároveň je mapou na cestu k poznání “kdo jsme”. Nebo to můžeme
chápat jako svůj jedinečný úkol jak přispět k potřebám větších celků.
Teprve tehdy pochopíme, kam
jít a proč.
Nejdříve si však každý musíme zaběhnout to své první kolečko zkušeností
jednotlivými domy, s dvanácti základními typy zkušeností, kterými budeme v
životě stále vždy v různých variantách testováni, abychom zjistili, že ani
ambice, sebeprosazování, hromadění majetku materiálního či duchovního, ani
hledání jistot v povolání, poslání a všechna další urputná hledání, nás
neposunou k Bohu či sebepoznání ani o píď.
Pokud si neuvědomíme, že to
bylo jenom zahřívací kolo k pochopení vlastní totální nemohoucnosti. Kromě
toho, on je to spíše vířivý tanec a čím je v něm méně zanícení a více volnosti,
tím snáze se nám odhaluje střed, kolem kterého tančíme.
Zjistíme však ke svému údivu,
že i ten střed jsme my sami. A jsme přesně tam, kde bychom být neměli. Honem
pryč odtamtud, nebo se staneme onou špejlí, na kterou se tak krásně navíjí
nafoukaná vlákna cukrové vaty našich zkušeností. Ty pak podmiňují a také
podminují naši tolik potřebnou odstředivou cestu, abychom mohli nezávisle na
svých zkušenostech, jasně, čistě a nezatíženi minulostí prožívat a pochopit
další přítomnou skutečnost, která je vždy jedinečná a neopakovatelná, protože
odpovídá vždy novému obrazu, který dávají planety ve svých nekonečně
proměnlivých tranzitních a sekundárně-direkčních pozicích.
A k tomu všemu je každému z
nás ještě nadělen určitý vnitřní rytmus a ten bychom měli v tom tanci sladit s
hudbou a rytmem Nebeských sfér. Nekonečné možnosti prolínání těchto rytmů
vytvářejí závratná množství rezonancí.
Intervaly, v kterých mocné
rezonance vnějšího a vnitřního rytmu protnou základní Tón našeho života,
vymezují rozhodující okamžiky radostí i bolesti v nekonečné proměnlivosti našich
životů. Tak se nám ukazuje absolutno naší nemohoucnosti.
Procítěním a pochopením této
nemohoucnosti možná otevíráme svoji cestu k tomu, co nazýváme Bohem,
universálním duchovním principem a mnoha jinými slovy.
Ta cesta by měla být lemována
smíchem. Protože Smích je posvátná vibrace, která se rodí v naprosté
odhalenosti a otevřenosti a jen tehdy jsme zcela volni pozvednouti se k Bohu,
když o to vědomě neusilujeme. Vše, co činíme, je bez záruky. Vypadá to jako
něco až příliš prostého a jednoduchého.
Jestliže studujeme
astrologii, seznamujeme se s postupnými kroky možnosti vlastního rozvoje,
různými cykly apod., procházíme rozmanitými stádii úžasu, ohromení, až si náhle
začneme uvědomovat, jak je to vlastně prosté a samozřejmé. Ale to uvědomění si
samozřejmosti je již velkým krokem vpřed.
Nejprve však musíme projít v
životě množstvím krizí, musíme si zakusit své, abychom zjistili, co v nás je.
Každý si tvoříme svůj svět, protože jej vnímáme z různých souřadnic a s jinak
propletenými symboly možností.
Proto základní tvar nativity
je jakýmsi geometrickým obrazem naší osobnosti, kdy teprve tehdy, když jej
spojíme se silami Přírody a vztáhneme jej k silám Kosmickým, máme příležitost
stát se tím, kým opravdu jsme.
K tomu se však musíme změnit.
Tak často provolávaná výzva po tom, abychom se změnili však znamená, že jsme se
jinými stali, než opravdu jsme. Výchova v rodině, masáže z docházky školní a
mocný vliv institucí společnosti, si nás uhnětli do čehosi, o čem se domníváme,
že jsme to my.
Ale všechny tyto vlivy a z
toho plynoucí zkušenosti, na kterých se pak snažíme otupěle stavět svou
osobnost, nás měli od sebe jenom odvést a poskytnout nám iluzi jistoty sebe
sama. Tak to chce instinktivní sebezáchovný pud společnosti.
My se však musíme prodrat trnitou
cestou zpět k sobě, to jest tam, odkud jsme vyšli, za cenu bolestných poznání a
s odvahou opustit svůdné volání pohodlí. Při docílení stavu rezonance, který je
možný jen při zbavení se vlastních pout, obranných valů, tedy při uvolněné
otevřenosti přijímání a dávání zjistíme, že nemusíme nic dokazovat sobě ani
světu.
Tento stav je rozhodující pro
přechod na jinou úroveň komunikace mezi lidmi. Jak by mohla taková komunikace
vypadat? Naprostá důvěra plynoucí z totální otevřenosti, kde čistota mysli,
podložená a osvědčená praktickým jednáním, dosáhla stavu, kde nemusíme nic
skrývat a jsme již zbaveni pout volby nasazovat si různé masky.
Tak je nastavena možnost pro
dorozumívání pomocí třeba hudby, rytmů poezie, obrazů, kdy není třeba vysvětlování,
přesvědčování, vnucování. Ty různé souřadnice a úhly vnímání, s kterými
přicházíme na svět se mohou sejít na vlně porozumění.
Neznamená to, že budeme
zbaveni bolestných prožitků a obtížného rozhodování se v životě. Průchod
pekelnými plameny těžkých dnů našeho bytí je naopak nezbytným předpokladem pro
pochopení.
Pomoc a pochopení druhých,
sdílení, může být ve stavu takového uvolnění a otevřenosti mnohem větší. Nejsem
takový snílek, abych si myslel, že tohoto stavu lze docílit rychle, snadno a
mezi všemi lidmi. Přesto silné a dynamické tranzitní planetární konfigurace,
které nás průběžně provokují k pochopení, jsou takovou příležitostí pro každého
z nás.
Všechny nativity byly, jsou a
budou takto aktivovány a přesto každá jinak. Dostáváme však šanci k
vystřízlivění z bolestné reality zbytečných soubojů na všech úrovních o
prosazení vlastní pravdy, zdůrazňování vlastní jedinečnosti, nezávislosti a
nesmyslné pýchy na vše, co se nám podaří analyzovat, roztřídit, odlišit,
zkritizovat apod.
Komické zápolení zastánců
rozmanitých interpretací naší existence prostřednictvím různých pomůcek, ať již
to je astrologie, psychologie, či všeho, co se nazývá dnes vědou, připomíná
smečku psů, kteří se odmítají pustit vytrvalého hryzání kosti své vlastní jediné
a tudíž omezené pravdy.
Prostý fakt nastudování
určitých technik, filosofií apod., které vždy budou svádět k universálnímu
výkladu světa, vede mnohé jedince k majetnickému pocitu “vševědoucnosti”.
Státem podporované akademické vzdělání dává těmto Saturnům patent na “vědění”.
A když to neudělá stát, snaží se vytvořit si takový patent na svou nadřazenost
vyznavači čehokoliv. To by snad ani tolik nevadilo, kdyby se se svým “vyznáním”
někam uzavřeli a dali pokoj. Ale ouha! Právě z těchto “děr” se derou na povrch
různí bezpáteřní pišišvoři, klnouce všemu novému, pro ně neznámému a tudíž
zavrženíhodnému.
Naše mysl by se měla chopit spíše nomádského způsobu putování bez ulpívání na
myšlence, ideji, místě, zkušenosti. Každé zastavení je signálem k navíjení zrádných
sítí zkušeností, jehož výsledkem může být snad jenom tuhý kokon. Pipláme si
každou zkušenost a když se jich pár nahromadí, rozbijeme tábor jako obehnané
ležení pro všechny, vždy zdůvodněné nějakými udýchanými lži-jistotami
neukojených ambiciozních filosofů. Jakmile si je někdo příliš jist sám sebou a
svým postavením, měl by si být podezřelý a rychle ten matoucí závoj jistoty
rozrušit. Je to přece jenom naříznutá berle. Radši ji vždy zahoďme včas, než
začneme být na její omezené trvalosti příliš závislí.
Technologie a rozvoj techniky
nás mohly osvobodit od práce rutinní a uvolnit tak náš potenciál a čas k
vnímání a prožívání života v těsnějším sepětí s neviditelnými silami přírody a
využívat tak to, co je k dispozici, co je již stvořeno.
Stávají se z nás klopotně
hledající nebo snad tápající jedinci, hrnoucí se za vidinou jakéhosi osvícení s
vytřeštěnýma očima do budoucna, místo abychom nacházeli na každém kroku,
pozorně prožívali každou chvíli.
Chceme se změnit, rozvíjet,
hledáme cíle a tato úporná snaha nám brání zastavit se a v tichosti pozorovat a
pochopit. Stejná netrpělivost, která nás žene v touze za bohatstvím, provází i
naši touhu stát se osvícenou duchovní bytostí.
Obojí je opět silovým
působením našich tužeb a přání něčeho dosáhnout. A tak přehlížíme všechna
znamení přítomného okamžiku a touto ztrátou pozornosti se i míjíme s vlastním
přerodem, transformací.
Totiž domnívám se, že
především naše usilovnost činí vše příliš složitým. Ve skutečnosti věřím pevně
v to, že většina věcí musí být až neuvěřitelně prostá a jednoduchá. Hledání
sebe sama, osvícení pomocí různých náročných technik a technologií, to je zase
jen přenesení světa techniky, vědy do tzv. světa duchovního a zatím zapomínáme
na přirozenost a moudrost prožitku.
V posledních letech
(desetiletích) se stále více lidí štítivě odvrací od prožívání světa
materiálního a pyšně se vypíná a hlásí ke všemu tzv. duchovnímu. Pohrdáme
obyčejnými prožitky všedního dne a jeho problémy a obracíme svůj zájem, mysl a
touhu jen po velkých prožitcích duchovních. Tam pak je velký prostor pro
blbnutí neuvěřitelných rozměrů, kdy mnoho nevšedních a nepochopitelných
prožitků je hned označováno za osvícení apod.
Život ale nelze dělit na
materiální a duchovní, jako nelze člověka vnímat odděleně jako tělo a duši.
Vytváříme složité a komplikované, urputné a vysilující cesty k něčemu, co máme
odevždy v sobě.
Jednoduché je to, že to
přirozeně máme v sobě, složité je to, že se vzpíráme si toho všimnout prostě a
jednoduše. A tak nastupují různé techniky hledání, které jsou zase plodem
ambicí, touhy být něčím víc. Knihkupectví po celém světě jsou plná knih, návodů
od lidí, kteří dokázali na své cestě životem zvládnout nebo vyřešit nějakou
krizi a hned je obsedne, řekněme i v dobrém úmyslu, nutkavá myšlenka, že o tom
musí napsat knihu, případně vymyslí techniku postupu, nějak to nazvou, zní to
nově a šoupnou to na trh jako universální pomoc všem ostatním. A že jich je,
kteří pod rouškou psychologie a různých pseudomystických prožitků v současné
době oblbují pěknou porci populace.
Je to až k nevíře, kolik lidí
ztrácí pozornost a přestává používat vlastní mysl. Stačí pak jeden maličký
rádoby guru přioděn do oranžového či jiného roucha, který zašveholí za
příslušného rituálu šikovně naformulované pravdy odvěké, a všichni ti
nepozorní, otrlí a “zkušení” lidé se z něj mohou podělat.
Troufám si tvrdit, že oblast
jasných a “vědecky” ověřitelných skutečností se smršťuje, zatímco svět pro nás
zatím neznámých, neprozkoumaných a proto zdánlivě tajuplných energií se před
námi rozevírá.
On se nám vlastně nabízí.
Postupně zjišťujeme, jak draze a nesmyslně se snažíme uměle vygenerovat síly,
energie, místo snahy odhalit ty, které jsou zcela přirozeně okolo nás a my je
jenom neumíme využít.
Smyslový svět máme pojmenován.
Co však se silami, symboly, všemi nejniternějšími zkušenostmi, prožitky duše ať
již vědomými nebo nevědomými? Proč se tak usilovně nimráme ve svém nevědomí,
když málokdo z nás chápe a je schopen sledovat své vědomí?
Jaký přístup zvolit, jaká
slova vybrat k vyjádření něčeho tak hlubokého a zároveň tak rozprostraněného?
Zde nastupuje umění
interpretace. Do každé interpretace, jejíž obsah je základním dorozumívacím
prostředkem mezi lidmi, se promítáme ve své celosti. Je astrologie, je
filosofie, psychologie, ekonomie a spousta dalších disciplín, které používáme
jako pomůcky k lepší orientaci v tomto světě.
Jsme-li postaveni před výklad
určitého jevu, který se nám zdá stejný pro všechny, s podivem shledáváme, že
mnohé interpretace stejné věci jsou velmi různé a leckdy až protichůdné.
Skutečnost je stejná, ale
lidé jsou různí. Protože každý pozoruje skutečnost z jiných souřadnic a jsme
jinak podmíněni. Myslím, že v budoucnosti by interpretace měla směřovat někam k
poezii, k hudbě.
Astrologie by měla být pro
člověka příštích dnů součástí běžného vybavení. Neustálé rozšiřování prostoru,
který se snažíme mentálně a smyslově pojmout směřuje k tomu, že budeme rozhodně
odsouzeni poznávat a chápat stále více jevů nepřímo. Nebude možno, a už dnes
není, spoustu věcí zakoušet přímou zkušeností a rozumem a zde se otevírá
prostor pro poznávání a chápání věcí cestou analogie.